8 As 86/2024 — Nejvyšší správní soud

8 As 86/2024- 50 - text  8 As 86/2024-55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudkyň Martiny Küchlerové a Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: S. D., zastoupené JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., advokátem se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2022, čj. MSMT18573/20214, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, čj. 15 A 92/202268, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval přezkoumatelností kasační stížností napadeného rozsudku a tím, zda je možné podrobit nostrifikačnímu procesu dle § 89 a násl. zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „zákon o vysokých školách“), vzdělání, které bylo získáno na soukromé vysoké škole zřízené podle tuzemských předpisů a které bylo akreditováno v zahraničí. [2] Univerzita Karlova usnesením ze dne 19. 4. 2021, čj. NO/UKRUK/249/21/Če, odložila podle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu žádost žalobkyně ze dne 18. 3. 2021 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání získaného na Anglo-americké vysoké škole, z. ú. (dále jen „AAVŠ“) v oboru „Humanities and Social Sciences (major Politics and Societ)“. Žalobkyně se vůči tomuto rozhodnutí odvolala. Žalovaný svým rozhodnutím její odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. [3] Vůči rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že žalobkyně není absolventkou zahraniční vysoké školy ve smyslu § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách, neboť studijní program, byť akreditovaný zahraniční institucí, absolvovala na české soukromé vysoké škole, která vystavila o absolvování studia diplom. Jelikož právní úprava týkající se uznání vysokoškolského vzdělání neumožňuje posuzovat žádost, kterou podá absolvent české vysoké školy, postupovaly správní orgány podle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu správně, jestliže žádost žalobkyně o uznání vysokoškolského vzdělání odložily, neboť k vyřízení předmětné žádosti není věcně příslušný žádný správní orgán. [4] Městský soud se zabýval charakterem vzdělání, které se odvíjí od zahraniční akreditace, jíž však disponuje česká vysoká škola. Zdůraznil, že zákon o vysokých školách neupravuje situaci, kdy vysoká škola zřízená podle českého práva poskytuje vedle českých akreditovaných programů též vzdělání na základě zahraniční akreditace. Městský soud dospěl k závěru, že uvedená mezera v zákoně je (z pohledu judikatury Ústavního soudu) tzv. protiplánovanou mezerou a může tak být řešena cestou dotváření práva (analogie legis). Pomocí nastíněné úvahy analogicky aplikoval na pojem „zahraniční vysoká škola“ dle § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách definici tohoto pojmu uvedenou v jiné části zákona, konkrétně v § 93a zákona o vysokých školách. Uzavřel, že ustanovení zákona o vysokých školách upravující postavení zahraničních vysokých škol v systému vzdělávání poskytovanému na území České republiky jsou pro danou situaci nejblíže aplikovatelná, jelikož vychází ze zahraničního aspektu vzdělávání. Dle definice § 93a zákona o vysokých školách však AAVŠ není zahraniční vysokou školou, neboť nesplňuje podmínky tam uvedené, protože není jako „zahraniční vysoká škola“ zřízena podle předpisů cizího státu. Nadto městský soud uvedl, že AAVŠ nedisponovala ani tuzemským povolením podle § 93a odst. 3 zákona o vysokých školách, které by ji opravňovalo poskytovat na území České republiky zahraniční vysokoškolské vzdělání v zahraničním vysokoškolském studijním programu. II. Obsah kasační stížnosti a další vyjádření účastníků [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [6] V první kasační námitce stěžovatelka uvádí, že městský soud založil svůj rozsudek na nesprávném právním závěru, že není absolventkou zahraniční vysoké školy ve smyslu § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách, přičemž argumentací stěžovatelky týkající se definice právního pojmu „zahraniční vysoká škola“ se vůbec nezabýval a sám tento pojem vyložil přepjatě formalisticky. Pro zodpovězení otázky, zda AAVŠ měla při poskytování vzdělání ve studijním programu stěžovatelky status zahraniční vysoké školy, je za daných skutkových okolností zcela bez významu skutečnost, že AAVŠ je českou právnickou osobou (inkorporovanou dle českého práva), která současně působí jako česká vysoká škola. Městský soud zcela opomenul argumentaci stěžovatelky uvedenou již v žalobě, že se nelze řídit hlediskem místa inkorporace, nýbrž hlediskem akreditace. Akreditace určuje, zda bylo vzdělání stěžovatelky ve studijním programu poskytnuto ze strany AAVŠ v postavení české anebo zahraniční vysoké školy. Stěžovatelka v řízení před městským soudem tvrdila, že je absolventkou zahraniční vysoké školy, která je součástí vysokoškolského systému Spojených států amerických. AAVŠ je optikou dikce § 89 zákona o vysokých školách součástí vysokoškolského systému jiného státu a studijní program byl akreditovaný za podmínek stanovených tímto státem. Rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný rovněž z důvodu, že je v něm ryze formalisticky a chybně dovozen aplikační vztah řízení dle § 89 a násl. zákona o vysokých školách a právní úpravy v § 93a a násl. zákona o vysokých školách s ohledem na dikci § 93a odst. 7 zákona o vysokých školách. [7] Stěžovatelka dále uvádí, že městský soud se nevypořádal ani s její argumentací, že výklad pojmu zahraniční vysoká škola, který přijal žalovaný, není v souladu s definicí obsaženou v čl. 1 Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělání v evropském regionu, podepsané dne 11. 4. 1997 v Lisabonu, publikované pod č. 60/2000 Sb. m. s. (dále jen „Lisabonská úmluva“). Toto ustanovení dle názoru stěžovatelky neklade požadavek, aby vysokoškolská instituce byla entitou s právní subjektivitou, nebo dokonce, aby byla v příslušném státě inkorporována; jediným požadavkem je, aby byla tato instituce považována za součást vysokoškolského systému, což je v souladu s argumentací stěžovatelky. AAVŠ je institucí, která je součástí vysokoškolského systému Spojených států amerických, neboť disponuje akreditací vydanou příslušnou akreditační agenturou (WASC) a jí vydané diplomy mají srovnatelnou hodnotu jako diplomy vydávané jakoukoli jinou institucí akreditovanou od WASC. [8] V rámci druhé kasační námitky stěžovatelka uvádí, že městský soud se dopustil nepřípustného použití analogie v neprospěch adresáta a zároveň nepřípustného dotváření práva. Městským soudem použitá analogická aplikace § 93a zákona o vysokých školách je nepřípustná, neboť jí je ukládána povinnost subjektům, kteří nejsou adresáty právní normy. Zároveň tím dochází k rozšíření pravomoci žalovaného, jakožto orgánu veřejné správy, tím, že by měl mít pravomoc vydat tuzemské povolení (dle § 93a odst. 3 zákona o vysokých školách) i jiným subjektům než těm, kteří jsou výslovnými adresáty právní normy. Pro úplnost stěžovatelka doplňuje, že AAVŠ tuzemské povolení v současnosti získat nemůže, protože právě na tuto formu zahraniční vysoké školy (subjekt inkorporovaný dle českého práva, který není pobočkou jiné zahraniční školy, ale který má vlastní zahraniční akreditaci) aktuálně účinná právní úprava nepamatuje. Návrh novely zákona o vysokých školách, který má danou mezeru v právní úpravě odstranit, je v souladu s argumentací stěžovatelky – ke znění návrhu novely ale městský soud nepřihlédl. Městský soud se dopustil i nepřípustného dotváření práva, a to přidáním nového definičního znaku zahraniční vysoké školy do § 93a odst. 1 zákona o vysokých školách spočívajícího v nutnosti získání tuzemského povolení dle § 93a odst. 3 zákona o vysokých školách. Z úvah městského soudu plyne, že pokud by AAVŠ získala tuzemské povolení dle § 93a odst. 3 zákona o vysokých školách, považoval by ji městský soud za zahraniční vysokou školu a stěžovatelce poskytnuté vzdělání za uznatelné vzdělání. Stěžovatelka je přesvědčena, že použitím analogie se má dojít k závěru, že podmínky uznatelnosti zahraničního vzdělání obsažené v § 89 zákona o vysokých školách je nutné vztáhnout i na vzdělání poskytnuté právnickou osobou ustanovenou dle českého právního řádu uskutečňující zahraniční vysokoškolské vzdělání akreditované dle právních předpisů cizího státu. Takový výklad v největší možné míře šetří práva adresátů právní normy a nezpůsobuje jejich nedůvodnou diskriminaci. [9] Třetí kasační námitkou stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro jeho vnitřní rozpornost. Městský soud v n