8 Azs 112/2025 – Nejvyšší správní soud

8 Azs 112/2025- 64 - text  8 Azs 112/2025-67 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobkyně: M. J. N., zast. JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2024, č. j. OAM-1239/BE-BE02-K03-2023, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 19 Az 30/2024-44, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M., advokátovi, se přiznává za řízení o kasační stížnosti odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 12 269 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně je státní příslušnicí Ugandské republiky. Podle obsahu správního spisu je křesťanského vyznání. Není politicky aktivní. Je svobodná, má dva syny. Podle svých vyjádření ve správním řízení v Ugandě žila ve městě E.. Byla zde členkou ženského klubu. V roce 2017 bylo v E. znásilněno a zabito několik žen. Jedna z obětí byla členkou stejného klubu jako žalobkyně. Členky klubu se poté na policii domáhaly, aby zahájila vyšetřování vražd. Policie jim však nepomohla. Zorganizovaly proto pokojnou demonstraci, která měla na problém upozornit. Neznámí muži poté žalobkyni údajně unesli. Žalobkyně tvrdila, že únosci jednu ženu zavraždili. Poté, co žalobkyni propustili, šla tento incident nahlásit na policii. Ta ale odmítla zahájit vyšetřování, neboť žalobkyně neměla požadované důkazy. Měla strach, proto požádala o pomoc jednu známou ženu. U ní také nechala své děti. Poté vycestovala ze země. Na území ČR vstoupila v roce 2018. [2] Žalobkyně po přicestování do ČR podala žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný jí rozhodnutím ze dne 8. 4. 2019 neudělil žádnou z forem mezinárodní ochrany ani národní humanitární azyl dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Její tvrzení vyhodnotil jako nevěrohodná. Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 43 Az 9/2019-38, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V rozsudku zavázal žalovaného, aby umožnil žalobkyni přetlumočení protokolu o pohovoru a provedl doplňující pohovor. V jeho rámci měl žalovaný od žalobkyně získat potřebné informace a objasnit tvrzené nesrovnalosti. Dále doporučil žalovanému, aby shromáždil více informací, a to konkrétně o zemi původu žalobkyně, zvláště pak v oblasti postavení žen ve společnosti. Žalovaný se také měl zabývat důkazními návrhy žalobkyně. [3] Žalovaný následně dne 31. 8. 2021 vydal nové rozhodnutí, kterým opětovně žalobkyni neudělil žádnou z forem mezinárodní ochrany. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 1. 2022, č. j. 18 Az 39/2021-34, zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Žalobkyně následně rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 8 Azs 23/2022-55, odmítl pro nepřijatelnost. [4] Žalobkyně si v září 2023 podala opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Důvody žádosti se shodovaly s její první žádostí, tj. strach z návratu do vlasti z důvodu obav z hrozby únosu a fyzického násilí. Nově uvedla, že došlo k zabití další ženy z jejich klubu. Nadto se na ni měly u její adoptivní matky vyptávat neznámé osoby, které se vydávaly za její bývalé spolužáky. Žalovaný však shledal v záhlaví označeným rozhodnutím opakovanou žádost žalobkyně nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zmíněného zákona zastavil. Žalobkyní uvedené nové důvody nepovažoval za relevantní pro nové posouzení opakované žádosti. Mimo jiné konstatoval, že při jejím návratu do Ugandy není vyloučena možnost vnitřního přesídlení. [5] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Městský soud poukázal na judikaturu NSS týkající se opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu. Přestože městskému soudu nepříslušelo přezkoumávat rozhodnutí o první žádosti, tam vyslovené závěry zohlednil v napadeném rozsudku. Shrnul, že žalobkyně nebyla se svou první žádostí o udělení mezinárodní ochrany úspěšná kvůli své nevěrohodnosti ohledně tvrzení o nemožnosti vnitřního přesídlení. Postup žalobkyně, která opustila území Ugandy namísto toho, aby se pouze přemístila na jiné místo, označil za zcela nelogický. Tyto závěry v prvním kole potvrdily jak Krajský soud v Ostravě, tak i NSS. [6] Městský soud dodal, že rovněž skutečnosti tvrzené v druhé žádosti žalobkyně jsou nevěrohodné. V návaznosti na to poukázal na závěry NSS ohledně hodnocení věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu skrze tzv. indikátory věrohodnosti, které NSS shrnuje také v rozsudku ze dne 3. 6. 2024, č. j. 5 Azs 256/2023-65, bodě 17. Žalovaný sice jednotlivé indikátory výslovně neuvedl, je však zřejmé, že nové skutečnosti tvrzené žalobkyní vyhodnotil jako neplausibilní. Její popis skutečností byl navíc velice obecný. [7] Žalobkyně dle městského soudu nevyužila dostupných prostředků ochrany v zemi původu. I přes existenci určitých nedostatků ve fungování státních orgánů je nelze označit za zcela nečinné. Poukázal rovněž na iniciativu s názvem Justice for her, která má napomoci ke zlepšení přístupu ugandských žen ke spravedlnosti. Nelze tak tvrdit, že by státní orgány v Ugandě násilí na ženách podporovaly nebo jim neposkytovaly ochranu. Vraždy žen v E. v roce 2017 navíc místní policie prošetřila. Dle městského soudu není důvod, proč by žalobkyni hledaly neznámé osoby. Žalobkyně navíc žalovanému nesdělila detailnější informace ohledně další zavražděné ženy. Nemohl se tím proto blíže zabývat. [8] Městský soud dále připomněl, že se žalobkyně nemohla domáhat přezkumu rozhodnutí žalovaného ve věci její první žádosti. Krajský soud v Hradci Králové toto rozhodnutí zrušil. Žalovaný se měl podrobněji zabývat hodnocením věrohodnosti žalobkyně. Těmto požadavkům dle městského soudu v nyní napadeném rozhodnutí plně dostál. Další námitku žalobkyně týkající se nesprávného tlumočení městský soud považoval za opožděnou. Situace ohledně dodržování lidských práv v Ugandě je dle městského soudu dlouhodobě téměř stejná. Ani po doplnění dokazování o relevantní zprávy o zemi původu nebylo pravděpodobné, že by členství v ženském klubu mohlo žalobkyni po jejím návratu působit jakékoliv potíže. Městský soud souhlasil s žalovaným také v tom, že se celková situace v zemi původu zásadně nezměnila od doby projednávání první žádosti. Neshledal jakékoliv individuální okolnosti nasvědčující možnému špatnému zacházení s žalobkyní v zemi původu. Městský soud uzavřel, že byly splněny podmínky pro posouzení žádosti jako nepřípustné dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a pro zastavení řízení dle jeho § 25 písm. i). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [9] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [10] NSS přiznal na základě stěžovatelčina návrhu kasační stížnosti odkladný účinek usnesením ze dne 3. 7. 2025, č. j. 8 Azs 112/2025-35. Následně usnesením ze dne 9. 7. 2025, č. j. 8 Azs 112/2025-44, vyhověl rovněž stěžovatelčině návrhu na ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti. [11] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka nejprve shrnuje důvody opakované žádosti o mezinárodní ochranu a rovněž dosavadní průběh řízení. Přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. zdůvodňuje tím, že došlo k zásadnímu pochybení městského soudu, které má dopad do jejího hmotněprávního postavení. [12] Vědoma si podmínek pro posouzení opakované žádosti jako nepřípustné se domnívá, že existuje několik skutečností, které nebyly, bez jejího zavinění, předmětem zkoumání důvodů první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Dozvěděla se o nich totiž až po skončení řízení. Žalovaný a městský soud blíže neposuzovali stěžovatelčiny argumenty, čímž se dopustili zřejmého pochybení. Rovněž nelze pouze odkázat na dřívější výsledek řízení bez toho, aby městský soud zohlednil nově tvrzené skutečnosti. V reakci na odkazovanou judikaturu NSS k opakovaným žádostem stěžovatelka uvádí, že jí uvedené skutečnosti jsou relevantní pro věcné posouzení žádosti. [13] Napadený rozsudek je dle stěžovatelky vnitřně rozporný. Městský soud uvádí, že mu „nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí o první žádosti žalobkyně“, a přesto se následně podrobně věnuje otázce věrohodnosti jejího azylového příběhu, což bylo právě předm