8 Azs 150/2025 – Nejvyšší správní soud

8 Azs 150/2025- 20 - text  8 Azs 150/2025-22 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobce: V. R. B., zast. Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou se sídlem Příčná 327/1, Havířov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2025, č. j. OAM-285/BA-BA07-HA15-2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2025, č. j. 62 Az 13/2025-42, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Karin Poncza Hadwigerové, advokátce se sídlem Příčná 327/1, Havířov, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 5 070 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky (dále jen „Vietnam“) a vietnamské národnosti, opustil v srpnu 2021 Vietnam a odcestoval do zahraničí na pracovní vízum. Ze správního spisu plyne, že v roce 2024 přicestoval do České republiky na platný cestovní pas. Dne 6. 3. 2025 Policie ČR při kontrole zjistila, že se zde nachází bez platných dokladů. Dne 7. 3. 2025 byl zajištěn a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“). Dne 11. 3. 2025 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a při pohovoru uvedl jiné jméno, údajně ze strachu (skutečnou totožnost následně uvedl čestným prohlášením; správní spis obsahuje cestovní pas s platností do 29. 1. 2025). Podle obsahu správního spisu ve vlasti nikdy neměl potíže z důvodů rasy, národnosti, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině ani politického názoru a nebyl nikdy trestně stíhán. Je ženatý a má dvě děti žijící ve Vietnamu. Z vlasti vycestoval kvůli dluhu a o mezinárodní ochranu žádá proto, že se obává soukromých věřitelů. Jeho primárním cílem je legalizace pobytu v České republice a získání výdělku k úhradě dluhů. [2] Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku žalovaný neudělil žalobci žádnou z forem mezinárodní ochrany ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Uzavřel, že žalobcova tvrzení nasvědčují především snaze legalizovat pobyt v České republice a vydělat si na splacení dluhu v jeho vlasti. Obavy z věřitelů jako soukromých osob nepředstavují pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. Žalovaný rovněž uvedl, že žalobce ve vlasti nevyužil prostředky ochrany poskytované státem. Vycházel z informací OAMP o bezpečnostní a politické situaci země původu ze dne 4. 6. 2024 a z informací Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1. 2. 2024 o půjčkách, úvěrech a lichvě ve Vietnamu. [3] Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), v níž namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu a neprovedení potřebných šetření. Tvrdil, že ve Vietnamu je rozšířená lichva, stát nezajišťuje účinnou ochranu před nezákonným vymáháním dluhů a v případě nuceného návratu by mu hrozila vážná újma. Zpochybnil tvrzenou účelovost podání žaloby a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 Azs 27/2019-52. Navíc namítal splnění podmínek pro doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu. [4] Krajský soud žalobu zamítl v záhlaví citovaným rozsudkem. Ztotožnil se se závěry žalovaného, že v případě žalobce neexistuje azylově relevantní riziko pronásledování ani hrozba vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn v potřebném rozsahu a žalovaný vycházel z dostatečně relevantních a přiměřeně aktuálních informací o situaci ve Vietnamu, a rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným. Krajský soud dále zdůraznil, že žalobce se ve vlasti neobrátil na orgány veřejné moci, a proto nelze dovozovat neúčinnost státní ochrany. Navíc přihlédl k tomu, že žádost o mezinárodní ochranu podal až po zajištění pro nelegální pobyt, což svědčí o její účelovosti. Uzavřel, že podmínky pro udělení azylu, doplňkové ochrany ani humanitárního azylu nebyly splněny. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatel předně namítá, že skutkový stav, z něhož vycházeli žalovaný i krajský soud, se nedůvodně odchýlil od jeho tvrzení. Žalovaný podle něj opominul specifické, individualizované důvody žádosti a vycházel jen z obecných informací, na jejichž základě nebylo možné jeho případ spolehlivě posoudit. Současně namítá, že krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu a nevzal v úvahu riziko pronásledování či vážné újmy a dostatečně neposoudil možnost udělení humanitárního azylu. [7] Dále stěžovatel uvádí, že si žalovaný neopatřil úplné a aktuální podklady o fungování státních orgánů ve Vietnamu, zejména zprávy renomovaných organizací k ochraně lidských práv. Ve správním řízení a v žalobě vylíčil, že ve vlasti čelí pronásledování ze strany věřitelů jakožto soukromých osob v souvislosti s dřívější „černou“ půjčkou. Orgány veřejné moci mu nejsou schopny poskytnout účinnou ochranu vzhledem k rozšířené korupci v zemi. V případě návratu mu hrozí újma na zdraví či životě, případně trestní postih. [8] Krajský soud podle stěžovatele jen převzal závěry žalovaného, které obsahují jisté nedostatky, aniž by sám ověřil jejich pravdivost, a jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. [9] Stěžovatel rovněž namítá, že v případě důkazní nouze má být rozhodnuto ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. To dokládá judikaturou NSS k hodnocení věrohodnosti, vedení azylového pohovoru a „kumulativnímu“ posouzení intenzity zásahů. Dále odkazuje na čl. 9 odst. 1 písm. b), čl. 4 odst. 4 a 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, neboli kvalifikační směrnice, a na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Úřadem Vysokého komisaře Organizace spojených národů v roce 1992 (dále jen „Příručka vydaná UNHCR“). [10] S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhuje, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [13] Ve věcech, v nichž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pokud by tomu tak totiž nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. NSS přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského (městského) soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). [14] Stěžovatel vznáší proti napadenému rozsudku několik námitek. NSS je pro přehlednost shrnuje následovně: 1) žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav, když použil obecné, nedostatečně aktuální a neindividualizované zprávy o zemi původu; 2) žalovaný ani krajský soud nezohlednili individuální kontext azylového příběhu, včetně rizika budoucího pronásledování i vážné újmy, a pominuli úvahu o humanitárním azylu; 3) rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů; 4) v případě důkazní nouze má být aplikována zásada in dubio pro reo, tedy ve prospěch mezinárodní ochrany, což žalovaný ani krajský soud neučinili; 5) krajský soud nesprávně posoudil právní otázku věrohodnosti stěžovatele a azylový pohovor považuje stěžovatel za vadný, jelikož byl veden pouze v obecné rovině. [15] K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu lze odkázat na bohatou a konstantní judikaturu NSS, např. usnesení ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015‑30, či ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014‑17. Žalovaný vycházel z informací Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1. 2. 2024, č. j. 100572‑6/2024‑MZV/LPTP (půjčky, úvěry a lichva), které byly potvrzeny jako stále aktuální dne 22. 1. 2025, a z informace odboru azylové a migrační politiky žalovaného ‑ Bezpečnostní a politická situace v zemi Vietnam ze dne 4. 6. 2024. Stě