1 As 208/2025 — Nejvyšší správní soud

1 As 208/2025- 34 - text  1 As 208/2025 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudce Petra Pospíšila v právní věci žalobce: J. H., zastoupen Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou se sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2025, č. j. KUUK/000227/2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2025, č. j. 141 A 13/2025  29, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval neposkytnutím IP adresy prvního serveru, na který rychloměr zasílá fotografie zaznamenaných vozidel, a to z důvodu, že by to mohlo ohrozit bezpečnostní opatření [§ 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím]. [2] Žalobce podal u statutárního města Chomutov (povinná osoba) žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Požadoval informace vztahující se k rychloměru umístěnému na ulici Písečná v Chomutově (provozovatel, způsob fungování, technická specifikace, přenos dat a počet změřených vozidel). Povinná osoba na všechny otázky odpověděla, odmítla však sdělit IP adresu prvního serveru, na který rychloměr přenáší pořízené snímky. V následně vydaném rozhodnutí povinná osoba odmítnutí založila na možném narušení nebo ohrožení kyberbezpečnosti, ke kterému by poskytnutím IP adresy serveru mohlo dojít. [3] Žalovaný odvolání žalobce napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť se s ním zcela ztotožnil. IP adresa by mohla být zneužita k tzv. DDoS útoku (Distributed Denial of Service, tj. přehlcení serveru a znemožnění přenosu záznamů o přestupcích v dopravě), přičemž nejde pouze o hypotetickou možnost, jelikož k takovým útokům na zařízení provozovaná orgány veřejné moci již dochází. Rychloměr přitom považoval za bezpečnostní opatření ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, a to s ohledem na pravomoc policie a obecní policie měřit rychlost vozidel za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích podle § 79a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). [4] Následně podanou žalobu krajský soud zamítl. Konstatoval, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné (body 29 až 32 napadeného rozsudku). Dále odmítl, že lze srovnávat IP adresu serveru a veřejnost fyzické adresy obecního úřadu. Totéž platí pro porovnání s veřejně dohledatelnou IP adresou internetových stránek města Chomutov (body 34 a 35 tamtéž). Za relevantní nepovažoval ani to, že IP adresa posledního serveru, na němž jsou snímky nakonec uloženy, je opět známá, jelikož přenos dat ohrožuje právě znalost IP adresy prvního serveru (bod 36 tamtéž). Žalobce nezpochybnil závěr, že rychloměr je bezpečnostním opatřením a jeho námitky proti případnému ohrožení jeho účinnosti byly nedůvodné (bod 37 tamtéž). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [6] Předně stěžovatel namítl, že krajský soud potvrdil nepřezkoumatelné úvahy žalovaného. Z napadeného rozhodnutí totiž srozumitelně neplyne, účinnost kterého bezpečnostního opatření by měla být přímo ohrožena a v čem toto ohrožení spočívá. Stejně tak není zřejmé, který právní předpis označuje rychloměr za bezpečnostní opatření. Krajský soud poté napadené rozhodnutí vyložil bez opory v textu a nedostatky jeho odůvodnění nahradil vlastními úvahami. [7] Dále stěžovatel nesouhlasil, že by rychloměr mohl být bezpečnostním opatřením. Tím se totiž rozumí souhrn úkonů zajišťujících bezpečnost informací v informačních systémech. Výklad krajského soudu fakticky vede k vyloučení možnosti získat jakékoliv technické informace. [8] Konečně se stěžovatel vymezil proti srovnání IP adresy a fyzické adresy úřadu. Obecně platí, že existují určitá běžná rizika související s dispozicí s informacemi – kdo zná adresu úřadu, může jej vykrást. To ovšem neznamená, že by úřad byl pravidelně vykrádán, stejně jako znalost IP adresy neznamená, že bude pravidelně napadána DDoS útoky. Míra ohrožení je tak srovnatelná s těmi, kterým povinný subjekt běžně čelí. Žalovanému a krajskému soudu stěžovatel nakonec vytknul, že neprovedli test proporcionality. [9] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s napadeným rozsudkem s tím, že stěžovatel pouze opakuje svoji předchozí argumentaci. Kasační stížnost proto navrhnul zamítnout. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost není důvodná. [11] Již na tomto místě je nutné uvést, že námitka směřující proti neprovedení testu proporcionality, je nepřípustná, jelikož ji stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Jak kasační soud ověřil ze žaloby, stěžovatel v řízení před krajským soudem v tomto ohledu pouze namítal, že poskytnutí požadované IP adresy je ve veřejném zájmu (část IV. žaloby). Takové vyjádření se ovšem nevztahuje k proporcionalitě, jelikož nemíří na vyvažování protichůdných zájmů, ale pouze uvádí další důvod pro poskytnutí informace. Nejvyšší správní soud nemá jako první řešit otázku, kterou stěžovatel nepředložil již u krajského soudu (ve vztahu k námitce proporcionality u poskytování informací viz rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2025, č. j. 10 As 242/2024  41, bod 14; či usnesení ÚS ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 2175/21, body 13 až 15). III.a K přezkoumatelnosti [12] Stěžovatel namítal, že krajský soud aproboval nepřezkoumatelné rozhodnutí. Podle stěžovatele z něj totiž neplyne, které zařízení je oním bezpečnostním opatřením, ani jaký předpis je za ně označuje. Námitka je nedůvodná. [13] Napadený rozsudek i napadené rozhodnutí splňují požadavky kladené judikaturou Nejvyššího správního soudu na přezkoumatelnost rozhodnutí (viz např. rozsudky NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005  44, č. 689/2005 Sb. NSS; ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017  38; či nověji ze dne 18. 9. 2025, č. j. 1 As 235/2024  44, bod 18). Z jejich odůvodnění je seznatelné, jaké důvody krajský soud vedly k zamítnutí žaloby, stejně jako důvody žalovaného pro zamítnutí odvolání, přičemž všechny nosné námitky stěžovatele oba orgány vypořádaly, vždy alespoň implicitně (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014  78, bod 23). [14] Lze sice připustit, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je poměrně lakonické, pokud jde o vyjádření relevantních závěrů. Nejde však o tak vážné nedostatky, zejména ne takové, z nichž by plynula nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že z kontextu napadeného rozhodnutí vyplývá, že bezpečnostním opatřením byl myšlen právě rychloměr a § 79a zákona o silničním provozu je onou normou, která jej takto má označovat (bod 30 napadeného rozsudku). Srozumitelné jsou i úvahy o ohrožení, v nichž žalovaný i krajský soud odkazují na možnost DDoS útoků, z nich vyplývající omezení funkčnosti rychloměru, znemožnění zaznamenávat rychlost vozidel, a tedy omezený dohled nad bezpečností provozu na pozemních komunikacích (bod 31 tamtéž). Napadené rozhodnutí i rozsudek jsou tak v těchto ohledech přezkoumatelné. III.b K pojmu bezpečnostní opatření [15] Dále stěžovatel namítal, že rychloměr nemůže být bezpečnostním opatřením, a proto na něj aplikovaná zákonná výluka nedopadá. Námitka není důvodná. [16] Nejvyšší správní soud zde předesílá, že tuto námitku stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti, ač ji mohl uplatnit již dříve, což může být důvod její nepřípustnosti (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). V žalobě totiž namítal pouze nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v této části, nikoliv nesprávnost výkladu. Současně ovšem platí, že správní soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda právní předpis nebo jeho ustanovení, která byla použita, na danou věc skutečně dopadají (usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007  87, č. 1926/2009 Sb. NSS). Pokud by rychloměr nebyl bezpečnostním opatřením, nebylo by poté vůbec namístě aplikovat tuto zákonnou výluku z práva na informace a kasační soud by v rámci hodnocení hrozícího rizika podával výk