10 Ads 151/2025 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 151/2025- 41 - text  10 Ads 151/2025 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Ondřeje Mrákoty a Vojtěcha Šimíčka ve věci žalobkyně: Mgr. R. G., zastoupené advokátem Mgr. Zdeňkem Krmáškem, U Rourovny 3, Ostrava, proti žalovanému: nejvyšší státní tajemník, Jindřišská 34, Praha 1, proti rozhodnutí ze dne 15. 8. 2024, čj. MV890813/SR2024, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2025, čj. 17 Ad 18/202449, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Ve věci jde o to, zda bylo osobě, která utrpěla služební úraz, právem sníženo odškodnění od služebního úřadu na jednu třetinu. Soud s tímto výsledkem souhlasí, protože poškozená si počínala lehkovážně (nešlo o běžnou neopatrnost) a nebyly tu žádné zvláštní okolnosti, které by její podíl na úrazu zmenšovaly. 1. Popis věci [2] Žalobkyně, která pracovala jako státní zaměstnankyně na Ministerstvu práce a sociálních věcí, utrpěla dne 1. 10. 2020 úraz. Protože ji při práci na počítači oslňovalo slunce, chtěla stáhnout v kanceláři okenní žaluzie, ale kuličkový provázkový ovladač se přetrhl. Aby na něj dosáhla, vylezla nejdříve na otáčivé křeslo a poté jednou nohou i na stůl. Deska stolu však pod její vahou praskla a žalobkyně si při pádu způsobila tříštivou zlomeninu levého kotníku a lýtkové kosti. [3] Státní tajemnice v Ministerstvu práce a sociálních věcí svým rozhodnutím ze dne 21. 2. 2024 uznala úraz za služební. Současně ale částečně zprostila ministerstvo coby služební úřad z povinnosti nahradit škodu a nemajetkovou újmu (a to v rozsahu dvou třetin plnění), protože si žalobkyně přivodila úraz tím, že si počínala lehkomyslně [§ 270 odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákoníku práce]. Ve zbývající jedné třetině uložila státní tajemnice služebnímu úřadu povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody a nemajetkové újmy (ty vznikly žalobkyni ze čtyř různých titulů; především šlo o náhradu za bolest, kterou jí ministerstvo podle rozhodnutí mělo uhradit ve výši zhruba 70 tisíc Kč, a náhradu za ztížení společenského uplatnění, z níž jedna třetina činila téměř 240 tisíc Kč). Žalobkyně se proti rozhodnutí státní tajemnice odvolala, protože nesouhlasila ani s tím, že si úraz přivodila svou lehkomyslností, ani s výší náhrady (resp. s mírou zproštění ministerstva). Nejvyšší státní tajemník však její odvolání zamítl a rozhodnutí státní tajemnice potvrdil. Proto proti němu žalobkyně podala žalobu. [4] Městský soud shledal žalobu nedůvodnou. Nesouhlasil s námitkou, podle níž znalecký posudek vypracovaný Výzkumným ústavem bezpečnosti práce není nestranný, protože zřizovatelem ústavu je samo ministerstvo. Vztah zřizovatele a znaleckého ústavu sám o sobě nezpochybňuje řádnost závěrů znaleckého posudku; jiné konkrétní výhrady žalobkyně nezmínila. Soud nesouhlasil ani s námitkou, že se žalobkyni úraz nestal kvůli lehkomyslnosti, ale kvůli běžné neopatrnosti (při níž by služební úřad nemohl být částečně zproštěn povinnosti nahradit škodu a nemajetkovou újmu). Naopak souhlasil s nejvyšším státním tajemníkem, že žalobkyně ve snaze zatáhnout žaluzie nebezpečně riskovala, aniž musela odvracet újmu nebo řešit nějaké neodkladné potřeby. Z ničeho navíc neplyne, že státní tajemnice toto jednání obecně u svých zaměstnanců tolerovala (čímž by vyloučila možnost částečně zprostit služební úřad povinnosti nahradit škodu a nemajetkovou újmu). 2. Argumenty stran v kasačním řízení [5] Proti rozsudku městského soudu podává žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Nadále trvá na tom, že se nechovala lehkomyslně. Zaměstnanec podle ní nemůže předvídat každý možný vznik škody a lehkomyslný je jen tehdy, pokud vědomě jedná riskantním způsobem – tedy pokud si musí být vědom toho, že si svým jednáním může přivodit úraz (rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech 7 Cz 22/69 a 21 Cdo 1739/2016). Kdyby stěžovatelka věděla, že se stůl může prolomit, úmyslně by na něj nestoupala. [6] Stěžovatelka nesouhlasí s městským soudem, že v jejím případě nešlo o obvyklé chování zaměstnanců, které zaměstnavatel trpí nebo toleruje (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech 21 Cdo 71/2001 a 21 Cdo 1105/2024). Je totiž běžné, že zaměstnanci nevolají hned správu budov a údržbu, když potřebují někam dosáhnout. Tak jako ona by postupoval každý jiný zaměstnanec. V době protiepidemických opatření bylo navíc v budově méně zaměstnanců a byl ztížen přístup ke správě budov (tím se ale nejvyšší státní tajemník nezabýval a nenabídl jiné řešení, jak zajistit stáhnutí nefunkční žaluzie). Státní tajemnice měla prokázat, že stoupání na nábytek, aby člověk dosáhl na nějakou věc, není chování, které by bylo na pracovišti běžně tolerováno. [7] Dále stěžovatelka namítá, že zproštění povinnosti k náhradě škody a újmy v rozsahu dvou třetin je neproporcionální. Státní tajemnice nevzala v potaz, že stěžovatelčino počínání nebylo jedinou příčinou služebního úrazu, ale že k úrazu přispěly také nevhodné pracovní podmínky (kvůli oslnění nemohla stěžovatelka pracovat), poškozený ovladač žaluzie a omezený provoz na pracovišti v důsledku protiepidemických opatření. Není ani jasné, proč státní tajemnice zvýšila rozsah liberace na dvě třetiny, přestože dříve (dne 15. 11. 2021) škodní komise doporučila míru liberace ve výši jen 30 %. [8] Konečně státní tajemnice pochybila tím, že opřela své rozhodnutí o znalecký posudek, který vypracovala instituce zřízená samotným ministerstvem; nejde tedy o „nezávislý důkazní prostředek“. Ekonomická provázanost zadavatele posudku a znaleckého ústavu je podle stěžovatelky problematická (nález Ústavního soudu ve věci II. ÚS 35/03). Posudek se navíc nezabýval komplexně všemi okolnostmi úrazového děje ani právním posouzením (rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2011, čj. 3 Ads 132/2010109); ostatně státní tajemnice nepředložila posuzovateli úplnou dokumentaci s přesným popisem úrazového děje a všech rozhodných skutečností. [9] Nejvyšší státní tajemník ve vyjádření shrnuje podstatné argumenty z rozhodnutí obou stupňů a upozorňuje na ty pasáže napadeného rozsudku, které nejlépe sdělují jeho vlastní názor. 3. Posouzení věci [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Odpovědnost služebního úřadu za škodu vzniklou státnímu zaměstnanci se řídí zákoníkem práce (§ 124 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném do konce roku 2024). Služebním úrazem se pro účely zákona o státní službě rozumí pracovní úraz (odst. 2 tamtéž). Na odškodňování státních zaměstnanců při služebním úrazu proto dopadají pravidla zákoníku práce. [12] Podle nich je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo majetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže vznikly při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním (§ 269 odst. 1 zákoníku práce). Tuto svou povinnost vůči stěžovatelce ministerstvo uznalo, spor je ale o rozsah odškodnění. Zákon totiž dále upravuje možnost zaměstnavatele zprostit se své povinnosti k náhradě, a to buď zcela (§ 270 odst. 1), nebo zčásti (§ 270 odst. 2). [13] Státní tajemnice dospěla k závěru, že stěžovatelka neporušila právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jejichž dodržování by bylo soustavně kontrolováno. Odškodnění tím tedy nebylo zcela vyloučeno. Současně si ale stěžovatelka podle státní tajemnice počínala v rozporu s obvyklým způsobem chování do té míry, že jednala lehkomyslně, přestože si musela vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědoma, že si může způsobit újmu na zdraví [§ 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce]. Za lehkomyslné jednání – dodává zákon na závěr citovaného ustanovení – není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce. [14] O běžnou neopatrnost tu podle státní tajemnice nešlo, a proto mělo být ministerstvo své povinnosti k náhradě zčásti zproštěno. Při úrazu, který si zaměstnanec přivodil svou lehkomyslností, je zaměstnavatel povinen uhradit aspoň jednu třetinu škody nebo nemajetkové újmy, a to podle míry zavinění zaměstnance (§ 270 odst. 3 zákoníku práce). Státní tajemnice určila míru povinnosti ministerstva k náhradě právě na této spodní hranici. [15] (Skutkový stav) NSS se nejdříve zabýval námitkou, že státní tajemnice nezjistila dostatečně skutkový stav. Tato námitka není důvodná, protože o skutková zjištění se v této věci spor nevede. Strany jsou zajedno v tom, co se stalo, kdy se to stalo a jak se to stalo. Od počátku panuje shoda na tom, že stěžovatelka dne 1. 10. 2020 utrpěla služební úraz (tříštivou zlomeninu levého kotníku a lýtkové kosti). Přivodila si jej tak, že si stoupla jednou nohou na kolečkovou židli a druhou nohou na kancelářský stůl, aby dosáhla na rozbitý kuličkový ovladač žaluzií a zatáhla žaluzie (kvůli oslnění nemohla pracovat). Stůl se však prolomil a stěžovatelka se zranila. Proto není přiléhavá stěžovatelčina argumentace rozsudkem ve věci 3 Ads 132/2010, který zdůrazňuje po