10 As 264/2025 — Nejvyšší správní soud

10 As 264/2025- 29 - text  10 As 264/2025 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: Vinostrada s. r.o., Korunní 588/4, Praha 2, zastoupena advokátem Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým, Berkova 444/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, Těšnov 17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2025, čj. MZE 23165/202518124, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2025, čj. 62 A 41/202546, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Žalobkyně podala dne 6. 2. 2025 žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), u Ústředního inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen „povinný subjekt“). Požádala o poskytnutí informací: - A) dokumenty (metodické dopisy a pokyny) konkrétně vymezené v žádosti, - B) metadata prokazující jejich (pozn. NSS – metodických dopisů a pokynů) řádné schválení, která musí obsahovat signaturu každé jednotlivé úřední osoby, která se podílela na vyhotovení, schválení nebo aktualizaci daného dokumentu, a identifikaci organizačních složek Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen „SZPI“), které odpovídaly za metodickou správu a dohled nad těmito dokumenty. [2] Povinný subjekt výrokem I rozhodnutí ze dne 21. 2. 2025 poskytnutí informací částečně [v rozsahu bodu A) žádosti kromě poskytnutých titulních listů metodických dokumentů] odmítl podle § 11 odst. 1 písm. a) informačního zákona a § 3 odst. 4 zákona písm. a) zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci. Jedná se totiž o vnitřní pokyny, jejichž zveřejnění by mohlo ohrozit efektivitu kontrolní činnosti. Výrokem II povinný subjekt částečně odmítl poskytnutí informací podle bodu B) žádosti (v rozsahu metadat metodických dokumentů obsahujících signaturu každé jednotlivé úřední osoby, která se podílela na vyhotovení, schválení nebo aktualizaci daného dokumentu) podle § 11b informačního zákona, jelikož požadované informace neexistují. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí povinného subjektu potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu. Krajský soud výrokem I v záhlaví označeného rozsudku rozhodnutí žalovaného v části, v níž bylo zamítnuto odvolání proti výroku I rozhodnutí povinného subjektu a tento výrok byl potvrzen, a výrok I rozhodnutí povinného subjektu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem II napadeného rozsudku krajský soud zamítl žalobu v rozsahu směřujícím proti té části rozhodnutí žalovaného, kterou bylo zamítnuto odvolání proti výroku II rozhodnutí povinného subjektu a tento výrok byl potvrzen. Výrokem III rozhodl krajský soud o nákladech řízení. [4] K výroku I krajský soud uvedl, že dospěl ve shodě se žalovaným k závěru, že posuzované dokumenty jsou vnitřními pokyny podle informačního zákona. Dále se zabýval tím, zda nebylo možné poskytnout další části požadovaných dokumentů mimo titulní listy metodických dokumentů. Krajský soud v bodě 26 a násl. uvedl, že z obsahu metodických dokumentů nevyplývá konkrétní termín ani místo kontroly, způsob, jakým se termíny, místa či kontrolované subjekty určují. Zaměření kontrol vyplývající z názvu a obsahu metodických dokumentů podle krajského soudu neposkytuje kontrolovaným osobám prostor pro obcházení jejich povinností. Rovněž ve většině dokumentů nejsou žádné taktické či analytické postupy při kontrolní činnosti a odhalování porušení právních předpisů, nejsou v nich jmenováni konkrétní spotřebitelé, výrobci ani produkty a nejsou zde vytipovány ani žádné z hlediska kontrolní činnosti rizikové oblasti, na které by se kontrola měla specificky zaměřit. Části metodických dokumentů, resp. informace v nich obsažené, jsou dokonce veřejně přístupné na internetových stránkách SZPI. Velkou část metodických dokumentů tvoří také přepis veřejně dostupných právních předpisů. Krajský soud uvedl, že obecně platí, že ty části metodických pokynů, dopisů a jejich příloh, které obsahují souhrn relevantních právních předpisů a provádějí jejich výklad, sjednocují postup inspektorů v případě konkrétních zjištěných pochybení nebo popisují způsob odběru vzorků a způsob jejich vyhodnocení, lze v zásadě poskytnout, neboť jejich poskytnutí účel kontrolní činnosti neohrožuje. Naopak, pokud se části pokynů týkají termínu kontroly, četnosti a místa kontrol, konkrétního zaměření kontrol (např. v tom směru, že kontrolující orgán bude věnovat zvláštní pozornost kontrole plnění určitých povinností, určité parametry bude zjišťovat a jiné nikoliv), případně taktických postupů při kontrole, je poskytnutí takových informací zásadně způsobilé účel kontrol ohrozit. Krajský soud popsal, které informace by již mohly ohrozit účel kontrol (srov. bod 29 napadeného rozsudku). Shrnul, že zveřejnění zcela převažující části obsahu metodických dokumentů a jejich příloh není jistě způsobilé efektivitu kontrolní činnosti ohrozit. Informace v dokumentech nadto nejsou natolik provázané a vzájemně neoddělitelné, že by nebylo možné účelu informačního zákona dosáhnout tím, že povinný subjekt odmítne poskytnout pouze jejich dílčí části (např. začerněním). Je na správních orgánech, aby pečlivě zvážily, které informace mohou poskytnout a které nikoliv (poté, co je specifikují a srozumitelně odůvodní, proč by tímto prozrazením podrobností kontrol mohl být účel kontrolní činnosti narušen). V bodě 36 napadeného rozsudku krajský soud následně dodal: „Zdejší soud nenařídil povinnému subjektu poskytnout požadované informace, jak žalobce v žalobě navrhoval, neboť nedospěl k jednoznačnému závěru, že ani část požadovaných informací nemůže v případě poskytnutí ohrozit efektivitu kontrolní činnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/201086). Povinný subjekt tedy v dalším řízení zváží, v jaké (největší) míře lze požadované informace poskytnout, aniž by to ohrozilo kontrolní činnost.“ [5] K části B) žádosti krajský soud v bodě 35 uvedl, že povinný subjekt žalobkyni sdělil, které úřední osoby se podílely na vyhotovení, schválení nebo aktualizaci metodických dokumentů, a rovněž identifikoval organizační složky odpovědné za metodickou správu a dohled. Ani z celé řady právních předpisů v oblasti archivnictví a spisové služby, informačních systémů veřejné správy a dalších oblastí, na které žalobkyně v žalobě obsáhle odkázala, nevyplývá povinnost povinného subjektu mít k dispozici signaturu každé jednotlivé úřední osoby, která se podílela na vyhotovení, schválení nebo aktualizaci metodických dokumentů. Povinný subjekt tedy nemusel mít tyto informace k dispozici a nepochybil, pokud je ani zpětně (třeba s odstupem několika let) nevytvořil a jejich poskytnutí podle § 11b informačního zákona odmítl. 2. Kasační stížnost [6] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Podle stěžovatelky ve vztahu k bodu A) žádosti krajský soud pochybil, neboť nevydal informační příkaz podle § 16 odst. 6 informačního zákona. [7] Stěžovatelka rovněž namítla, že krajský soud část B) žádosti nezákonně zúžil na předmět dílčí otázky („signatur“ u metodických dokumentů), ačkoliv stěžovatelka v bodě B) žádosti žádala „metadata“ ke všem požadovaným dokumentům metodického řízení ve vztahu k § 14a zákona č. 321/2004 Sb. o vinohradnictví a vinařství. Podle stěžovatelky měl krajský soud vycházet z obsahu spisu, jehož součástí byly i metodické dokumenty, které byly vyloučeny z nahlížení, a posoudit, zda údajně poskytnuté podklady k metodickým dokumentům splňují zákonné požadavky na průkaznost, integritu a dohledatelnost a zda odpovídají i požadavku bodu B) žádosti na poskytnutí metadat a případného písemného schválení ve formě podle § 4a odst. 2 písm. b) nebo c) informačního zákona. Krajský soud dospěl k závěru, že informace byly poskytnuty, aniž svůj závěr odůvodnil konkrétními skutkovými zjištěními. Neověřil tedy ve spise, co bylo fakticky poskytnuto a v jaké podobě, a nevysvětlil, proč tvrzené rozpory nemohou zpochybnit „poskytnutí“ informací k bodu B) žádosti, a tím i zákonnost postupu podle § 11b informačního zákona. Odůvodnění obsažené v bodě 12 napadeného rozsudku je proto nevěrohodné a nepřezkoumatelné. Potvrzený výrok II rozhodnutí žalovaného ve vztahu k bodu B) žádosti je přinejmenším neurčitý, neboť z napadeného rozsudku není zřejmé, v jakém rozsahu byla žádost v bodu B) skutečně a zákonně vypořádána v režimu § 16 odst. 6 informačního zákona. Krajský soud tedy rezignoval na materiální přezkum v intencích § 16 odst. 6 informačního zákona, neboť vycházel z tvrzení žalovaného a povinného subjektu, aniž na základě spisu učinil potřebná skutková zjištění a v nezbytném rozsahu dokazování doplnil. [8]