10 As 265/2025 — Nejvyšší správní soud

10 As 265/2025- 35 - text  10 As 265/2025 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: Vinostrada s.r.o., Korunní 4, Praha 2, zastoupena advokátem Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým, Berkova 444/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, Těšnov 17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2025, čj. MZE28320/202518124, sp. zn. MZE26837/2025, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2025, čj. 62 A 40/2025104, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Popis věci a průběh předchozího řízení [1] Žalobkyně (stěžovatelka) se dne 24. 2. 2025 obrátila se žádostí o informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (informační zákon), na Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (povinný subjekt). Požádala o poskytnutí informací, jaké množství vína definovaného v § 3 odst. 1 písm. u) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství (vinařský zákon), čerstvých vinných hroznů, hroznového moštu, částečně zkvašeného hroznového moštu, částečně zkvašeného hroznového moštu ze zaschlých vinných hroznů a zahuštěného hroznového moštu bylo přepraveno z jiného členského státu EU na území ČR v letech 20212024. Data požadovala stěžovatelka v elektronické podobě, umožňující filtraci podle PSČ, místa příjmu, identifikátoru provozovny, názvu provozovny, adresy provozovny, data a času nahlášení příjmu do registru vinic vč. identifikátoru hlášení povinného subjektu, data a času ukončení přepravy každého konkrétního příjmu z dat celní správy EMCS, množství, typu a země původu. [2] Povinný subjekt rozhodnutím ze dne 10. 3. 2025, čj. UKZUZ 036211/2025, žádost částečně (v rozsahu identifikátorů, názvů a adres provozoven, dat a časů nahlášení příjmu do registru vinic vč. identifikátoru hlášení povinného subjektu a dat a časů ukončení přepravy každého konkrétního příjmu z dat celní správy EMCS) podle § 11 odst. 3 informačního zákona odmítl. Požadované informace totiž získal od třetích osob v rámci své kontrolní, dozorové, dohledové, resp. obdobné činnosti na základě vinařského zákona, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti. Proto poskytl požadované informace pouze v rozsahu PSČ místa příjmu, množství a druhu předmětných komodit a země původu. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatelky a rozhodnutí povinného subjektu potvrdil. [3] Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Brně (krajský soud) nyní napadeným rozsudkem zamítl. 2. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a pro jinou vadu řízení před soudem. [5] Tvrdí, že si krajský soud nevyjasnil rozhodné skutkové otázky (tzn. co bylo a nebylo stěžovatelce poskytnuto a z jakého zdroje) a rozsudek je proto překvapivý. Soud totiž nepostavil najisto, zda „již poskytnutý balík“ informací skutečně odpovídá tomu, co bylo žádostí požadováno. Nerozlišil také, které atributy jsou obsahem hlášení ohlašovatelů a které evidenční stopou/metadaty vzniklými činností povinného subjektu či údaji převzatými z EMCS. Je proto nepřezkoumatelné, z jaké skutkové premisy soud vyšel a proč přesně metadata odmítl. K tomu stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 143/202447 (body 1214) a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3339/20. Požadované atributy jsou vytvářeny informačním systémem veřejné moci a vznikly tedy činností povinného subjektu a nejde proto o informace získané od třetí osoby (§ 11 odst. 3 informačního zákona). Výklad krajského soudu tak vedl k paušálnímu omezení práva na informace. [6] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nezákonně vyložil § 4a informačního zákona jako hmotněprávní výjimku z práva na informace. Nevypořádal se rovněž s tím, že povinný subjekt odmítl poskytnout požadované ukazatele paušálně a nezvažoval např. poskytnutí části údajů nebo jejich anonymizaci. Postupoval tak v rozporu s § 12 informačního zákona, neboť důvod odepření pouze některých údajů nemůže být důvodem odepření poskytnutí celku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3339/20, body 5758; rozsudky NSS čj. 7 As 64/201349, čj. 7 A 3/200246 a čj. 3 As 13/200775). Krajský soud ani v této části neprovedl přezkum existence legitimních důvodů pro odepření požadovaných informací. [7] V neprovedení důkazu listinou (žádost o informace) spatřuje stěžovatelka tzv. opomenutý důkaz. Krajský soud totiž dovodil, že informace byly poskytnuty „v rozumné míře“, aniž se však vypořádal se žádostí o informace, a neměl tak podklad pro závěr, co vůbec bylo požadováno. Vycházelli navíc z dokazování listinami, které nebyly součástí správního spisu, musel by důkaz provést při jednání. [8] Vnitřní rozpornost spatřuje stěžovatelka v tom, že v bodu 35 rozsudku krajský soud zmiňuje metadata, která povinný subjekt správně odmítl poskytnout, nicméně v bodu 36 konstatuje, že některé informace již poskytl. Krajský soud neodůvodnil legitimní cíl omezení práva na informace ve vztahu ke každému z požadovaných metadat. Nepřezkoumatelné jsou rovněž odkazy (bod 19) na unijní úpravu, což stěžovatelka podrobně vysvětluje. Krajský soud se nevypořádal ani s tím, že část požadovaných metadat pochází od orgánu veřejné moci (GŘC) a nejde o chráněné informace třetí osoby. [9] Podstatnou okolností je, zda povinný subjekt nezneužil procesní rámec informačního zákona ke znemožnění kontroly vlastní evidenční činnosti. Předmětný registr je totiž registrem veřejné správy vedeným povinným subjektem, a nikoliv podkladovým materiálem vznikajícím v rámci kontrolní či dozorové činnosti. [10] Stěžovatelka nesouhlasí ani s tvrzením (bod 19 rozsudku), že žádost „na první pohled“ nesměřuje k legitimní a racionální kontrole veřejné moci, které je nepřezkoumatelné a pouze odvádí pozornost. Podle judikatury Ústavního soudu ostatně platí, že smyslem základního práva na informace je usnadnit efektivní veřejnou kontrolu výkonu veřejné moci a výjimky z poskytování informací proto musí být vykládány restriktivně a za použití testu proporcionality. [11] Stěžovatelka shrnuje, že napadený rozsudek neodůvodňuje vztah mezi obsahem žádosti, obsahem správního spisu a závěrem o neposkytnutí metadat. Nelze z něj zjistit, jaký skutkový závěr učinil krajský soud ohledně toho, co bylo a nebylo poskytnuto a z jakého zdroje údaje pocházely. Stěžovatelka žádá, aby Nejvyšší správní soud poskytl výklad § 11 odst. 3 informačního zákona (nad rámec vypořádání jednotlivých námitek), a to zejména ve vztahu k požadavkům směřujícím na evidenční údaje a registrační metadata vedená v informačních systémech veřejné správy, a aby v tomto výkladu výslovně uvedl, že toto zákonné ustanovení není „univerzální“ výlukou sloužící k odmítnutí poskytnutí registračních metadat a evidenční stopy veřejné správy, tj. údajů vedených ze zákona a vypovídajících o vlastní činnosti povinného subjektu. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 2 s. ř. s. sám rozhodl o žalobě tzv. informačním příkazem. [12] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou a odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozsudku. Podle něj není pravda, že krajský soud neprovedl důkaz žádostí o informace, neboť výslovně uvedl, že tato žádost je součástí správního spisu, a proto se jí nedokazuje. Soudní přezkum se navíc týkal jen těch položek, které nebyly poskytnuty (identifikátory, názvy, adresy provozoven, data a časy nahlášení a ukončení přepravy). Žalovaný nesouhlasí rovněž s názorem, že vedení registru je pouhou evidencí, a nikoliv kontrolní činností: jakkoliv se totiž jedná o jinou činnost podle § 37 odst. 4 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, je s kontrolní a dozorovou činností spojena natolik, že tvoří její nedílnou součást. Rovněž závěr krajského soudu, že podmínky výluky podle § 11 odst. 3 informačního zákona byly splněny, označil žalovaný za správný. K námitce ohledně metadat žalovaný uvedl, že metadata jsou pouze přídatná data k informacím, které byly odmítnuty, a proto „sdílejí osud informací“ (§ 4a odst. 1 informačního zákona). Metadata mohou navíc identifikovat konkrétní subjekty nebo umožnit jejich identifikaci v kombinaci s jinými údaji, a nejsou proto „neutrální“. 3. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102 věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžova