2 Azs 36/2026 – Nejvyšší správní soud

2 Azs 36/2026- 44 - text  2 Azs 36/2026 - 46 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Karla Šimky a Václava Štencla v právní věci žalobce: M. A., zastoupený Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2025, čj. OAM945/ZAZA11HA08ZZC2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 12. 2025, čj. 78 Az 9/202514, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Tomáši Verčimákovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 12 269,40 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce byl jako žadatel o mezinárodní ochranu pobývající v Pobytovém středisku Havířov rozhodnutím žalovaného podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců na 1 měsíc (30 dnů). Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zamítl. [2] Podle krajského soudu žalovaný náležitě popsal, proč lze žalobce označit za osobu, která svým jednáním ohrožuje veřejný pořádek. Zohlednil, že žalobce opakovaně neuposlechl výzev pracovníků Pobytového střediska H. k dodržování povinností žadatele o mezinárodní ochranu ubytovaného ve středisku, dopustil se verbálního i fyzického útoku na vedoucího pracovníka střediska, verbálního útoku na jiného žadatele o mezinárodní ochranu (v dřívějším řízení), projevoval aroganci, slovně vydíral sociální pracovníky a agresivně se choval ve veřejném prostoru vůči revizorce v hromadné dopravě a nerespektoval podmínky společného ubytovacího zařízení pro cizince. Toto chování žalovaný označil za opakované porušování povinností stanovených v § 48 zákona o azylu, které zakládá důvod domnívat se, že by žalobce mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek [§ 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu], zvláště v situaci, kdy jeho agresivní jednání graduje. Poruchové chování žalobce se nezlepšilo ani přes domluvy a vedení sociálních pohovorů směřujících k nápravě. Porušování ubytovacího řádu naopak pokračovalo. [3] Podle žalovaného nebylo možné uložit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu, neboť k nežádoucímu jednání žalobce došlo přímo v ubytovacím středisku, a také proto, že žalobce závažným způsobem narušil veřejný pořádek na území ČR a s ohledem na povahu jeho jednání nelze vyloučit, že v něm bude pokračovat. [4] Krajský soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, žalovaný nezbytnost zajištění řádně zdůvodnil. Je zjevné, že se žalovaný závažností jednání žalobce zabýval a opakovaně ji hodnotil. Vyložil také neurčitý pojem veřejný pořádek a vysvětlil, jakým jednáním jej žalobce narušil, přičemž akcentoval kumulaci incidentů v ubytovacím středisku i mimo něj a gradaci agresivity žalobce. [5] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný při výkladu pojmu nebezpečí pro veřejný pořádek postupoval v souladu s judikaturou NSS. Žalobce sice tvrdil, že jeho jednání nedosahuje takové závažnosti, neboť šlo o skutky, které by mohly být považovány nanejvýš za přestupky, aniž však bylo vydáno jakékoli rozhodnutí o přestupku; judikatura NSS podle něj navíc považuje za jednání způsobilé být nebezpečím pro veřejný pořádek jednání trestněprávní. Podle krajského soudu však nebylo nebezpečí pro veřejný pořádek dovozováno pouze ze samotného nelegálního pobytu či vstupu na území ČR ani z pouhé trestněprávní minulosti žadatele o mezinárodní ochranu, což judikatura nedovoluje. Jednání žalobce se odehrávalo aktuálně během jeho pobytu v pobytovém středisku, nešlo o „administrativní delikty“ typu nelegálního pobytu, nýbrž o konkrétní a četné incidenty agresivních výpadů vůči zaměstnancům střediska a dalším osobám, a to nejen verbálních, ale i fyzických. [6] Z veškerého výčtu skutků žalobce zpochybnil pouze napadení dalšího žadatele z Ukrajiny, ostatní verbální ani fyzické útoky (např. slovní vydírání, nerespektování pokynů sociálních pracovníků či napadení revizorky v hromadné dopravě zahrnující dokonce i její poplivání) nerozporoval. Krajský soud v tomto jednání nespatřoval pouhou hrubost či neomalenost, ale závažné chování představující nebezpečí pro veřejný pořádek. Nelze je označit pouze za společensky nevhodné, jako jsou např. nepozdravení či nepoděkování. Navzdory mínění žalobce nelze podle krajského soudu z judikatury NSS dovodit, že by nebezpečí pro veřejný pořádek tkvělo v jednání trestněprávního charakteru. Skutečnost, že žádný z těchto incidentů nebyl projednán ani jako přestupek, nesnižuje jejich závažnost. II. Kasační stížnost žalobce [7] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Stěžovatel spatřuje přijatelnost kasační stížnosti v tom, že věc se týká právních otázek, které dosud nebyly judikaturou NSS plně vyřešeny. Konkrétně jde o otázku, zda lze pod pojem nebezpečí pro veřejný pořádek podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu podřadit (byť i závažné) porušení ubytovacího řádu pobytového střediska, přestože právní předpisy obsahují jiné alternativy řešení takového jednání a o těchto jednáních nebylo vedeno jiné řízení (např. přestupkové). Jako další důvod přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatel uvádí zásadní pochybení krajského soudu s dopadem do jeho hmotněprávního postavení, a to z důvodu nedostatečného a nesprávného výkladu pojmu nebezpečí pro veřejný pořádek, který byl stěžejní pro jeho zajištění. [8] Provedený výklad pojmu nebezpečí pro veřejný pořádek v § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je podle stěžovatele v rozporu s unijním právem, které neumožňuje použít zajištění žadatele o mezinárodní ochranu jako sankční prostředek, a naopak nabízí alternativy v případě porušení ubytovacího řádu. Krajský soud podle něj rovněž nedostatečně zohlednil míru aktuálnosti a skutečného nebezpečí pro veřejný pořádek, neboť ve spise k takovému závěru nebylo dostatek podkladů. [9] Zajištění představuje prostředek ultima ratio. Žalovaný ani krajský soud se nevěnovali dostatečně možnosti užití alternativních opatření podle § 47 zákona o azylu (např. povinnost zdržovat se v jiném pobytovém středisku) ani jiných omezujících opatření dle § 42 odst. 6 a § 48 odst. c) zákona o azylu (např. snížení či odejmutí kapesného, zkrácení doby možnosti opuštění pobytového střediska, povinnost písemných oznámení), případně neomezujících opatření dle § 42 odst. 2 téhož zákona (např. nabídka či uložení povinnosti účastnit se psychologického či psychiatrického vyšetření). V tom stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného (případně nedostatečně zjištěný skutkový stav), což krajský soud nesprávně aproboval. Nebylo tedy dostatečně zjištěno, zda bylo stěžovatelovo jednání dostatečným důvodem pro zajištění (přičemž incident napadení jiného žadatele o mezinárodní ochranu je navíc sporný). [10] Žalovaný má podle § 93 odst. 3 písm. j) zákona o azylu pravomoc rozhodnout o tom, zda jednání žadatele představuje porušení ubytovacího řádu, a je tedy přestupkem, to se však nestalo (stejně tak ani orgány činné v trestním řízení nekonaly). Na stěžovatele je tak nutné v souladu se zásadou presumpce neviny hledět jako na osobu nevinnou. Žalovaný nemohl být orgánem, který zhodnotí jednání stěžovatele a bez předchozího rozhodnutí o přestupku či trestném činu rozhodne o jeho zajištění jako sankci za ně. Pokud krajský soud tvrdí, že jednání stěžovatele nepředstavuje administrativní delikt, není zřejmé, jak k tomu dospěl bez pravomocného rozhodnutí o přestupku či spáchání trestného činu. Jestliže se nevedlo žádné trestní ani přestupkové řízení, tím spíše je zjevné, že jednání stěžovatele nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo představovat skutečné, aktuální a závažné narušení veřejného pořádku. [11] Z rozhodnutí žalovaného není zřejmé, proč stanovil dobu zajištění až na 30 dnů, a nikoli například na 7, 10 nebo 15 dnů. Stěžovatel rovněž popsal vlastní verzi konfliktní situace s osobou z Ruska ubytovanou s ním na pokoji v Pobytovém středisku H. a následně i s vedoucím téhož střediska. Uvedl, že již chápe, že musí jednat rozumněji a nereagovat tak ostře jako dříve. Nezvládal interakci s lidmi, kteří jej provokovali nebo vytvářeli vypjaté či jinak těžké situace. Během pobytu v zařízení ve V. L. již byla situace víceméně klidná a po uplynutí stanovené doby jednoho měsíce je opustil. K nápravě jeho problematického jednání tedy s vysokou pravděpodobností postačovaly mnohem méně omezující prostředky. [12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační st