21 As 137/2025 – Nejvyšší správní soud

21 As 137/2025- 45 - text  21 As 137/2025 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Bc. M. H., zastoupený JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2025, č. j. 17 A 87/2024  71, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anitě Pešulové, advokátce, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6 135 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát. IV. Žalobce je povinen zaplatit státu na účet Nejvyššího správního soudu náhradu nákladů řízení ve výši 613,50 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím ze dne 23. 9. 2024, č. j. 10.01000383/240003, žalovaná neurčila žalobci bezplatně advokáta k poskytnutí právní služby podle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“). Žalobce o určení advokáta požádal v souvislosti s podáním ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2024, č. j. 4 As 106/2024  10. Tímto rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl žalobcovu kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 51 A 14/2024  23, kterým krajský soud uložil žalobci průběhu soudního řízení pořádkovou pokutu ve výši 500 Kč za učinění urážlivého podání. Žalovaná nevyhověla žalobcově žádosti ze tří důvodů: 1) zjevně se jedná o bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva podle § 18c odst. 5 věta třetí zákona o advokacii; 2) jedná se o zneužití práva na bezplatnou právní pomoc ve smyslu § 18c odst. 5 věta třetí zákona o advokacii; 3) žalobce neprokázal své příjmové a majetkové poměry podle § 18c odst. 4 zákona o advokacii. [2] Žalobce se následně žalobou domáhal zrušení výše specifikovaného rozhodnutí žalované u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“). Ten jeho žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 5. 2025, č. j. 17 A 87/2024  71. Městský soud se postupně zabýval všemi třemi důvody, pro které žalovaná žalobci neurčila zástupce. V této souvislosti uvedl, že jelikož žalovaná neurčila žalobci zástupce ze tří odlišných důvodů, mohl by její rozhodnutí zrušit pouze tehdy, pokud by v rámci soudního přezkumu neobstál žádný z těchto důvodů. Pokud by však obstál alespoň jeden z nich, nebyl by městský soud oprávněn rozhodnutí žalované zrušit. [3] Městský soud na základě judikatury Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že zjevně bezúspěšným návrhem, resp. i zjevným bezdůvodným uplatňováním práva mohou být situace, kdy osoba se svým návrhem sice snaží domoci určitého procesního výsledku, ovšem činí tak za podmínek, které možnost úspěšnosti této procesní aktivity na první pohled zcela negují. Typickým příkladem mohou být především opožděné žádosti, návrhy či opravné prostředky. V projednávaném případě však podle městského soudu žalovaná nedostatečně odůvodnila, v čem konkrétně spatřuje zjevně bezdůvodné uplatňování a bránění práva. Obecná konstatování a citace judikatury nebylo podle městského soudu možné považovat za dostatečné zdůvodnění pro nevyhovění žádosti. Žalovaná si zároveň nebyla oprávněna učinit předběžný úsudek o právním názoru Ústavního soudu ve věci posouzení žádosti o určení advokáta. Tento důvod tedy neobstál. [4] Ve vztahu k druhému důvodu pro neurčení advokáta, tedy zneužití práva na bezplatnou právní pomoc, se městský soud neztotožnil s žalobcovým tvrzením, že žalovaná založila posouzení tohoto důvodu pouze na počtu jeho žádostí a nepřihlédla k povaze daného řízení. Žalovaná totiž odkázala nejen na počet žádostí podaných žalobcem, ale také uvedla tři konkrétní, skutkově obdobné, případy, které se odvíjely od uložení pořádkové pokuty žalobci za učinění urážlivého podání. Tato řízení jsou podle žalované vedena sériově a stereotypně a žalobce v nich namítá dříve neúspěšné argumenty; žalovaná se proto domnívala, že žalobci nejde o vyřešení sporné otázky, nýbrž o vyvolání a vedení sporu jako takového. Jelikož žalobce k tomuto bodu jiné námitky neuplatnil, dospěl městský soud k závěru, že tento důvod zamítnutí žalobcovy žádosti v soudním přezkumu obstál. [5] Ohledně třetího důvodu pro neurčení advokáta, tedy že žalobce neprokázal své příjmové a majetkové poměry, městský soud uvedl, že žalovaná vystavěla napadené rozhodnutí na řadě skutečností, které v souhrnu k závěru o neprokázání příjmových a majetkových poměrů vedou. Městský soud se postupně zabýval jednotlivými žalobními námitkami a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v této části zákonné. Žalovaná v tomto ohledu nezaložila napadené rozhodnutí pouze na možnosti žalobce prodat svůj podíl na nemovitostech, ale rovněž i na dalších skutečnostech. Městský soud proto neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nezákonné, a jelikož obstály dva ze tří důvodů, pro které žalovaná žalobci neurčila advokáta, nebyl dán prostor napadené rozhodnutí zrušit. [6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel svoje námitky podřadil pod kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel v prvé řadě namítá, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, tedy že se městský soud řádně nevypořádal „s celou žalobní námitkou“ týkající se povahy konkrétního řízení, ke kterému se žádost o určení advokáta vztahuje. Podle stěžovatele městský soud v napadeném rozsudku nespecifikuje povahu konkrétního řízení, ani neuvádí, proč celou tuto námitku považoval za lichou, mylnou nebo vyvrácenou. K tomu stěžovatel dodává, že městský soud porušil § 18 odst. 2 zákona o advokacii tím, že odůvodnění žalované ve vztahu ke konkrétní povaze řízení vyhodnotil jako dostatečné, ačkoliv je podle stěžovatele nelze považovat za řádné posouzení. Dále městský soud, stejně jako žalovaná, v podstatě zaměňuje tři pojmy, a sice: 1) povahu konkrétního řízení, 2) způsob, jakým žalobce vyvolává a vede spory a 3) způsob, jakým se žalobce chová vůči soudcům. V takovém případě musí soudy k záměně pojmů správním orgánem při přezkoumávání jeho postupů (při obvinění žadatele ze zneužití práva podle § 18c odst. 3 věty třetí zákona o advokacii) přihlédnout (zde Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatel měl zřejmě v úmyslu odkázat na § 18c odst. 5 zákona o advokacii v relevantním znění). To městský soud podle stěžovatele neučinil, a proto je jeho právní posouzení nesprávné. [8] Stěžovatel dále namítá, že „žalovaná ani městský soud žádné dříve neúspěšné argumenty, ze kterých by vyplývalo nesporné a jednoznačné zneužití ústavní stížnosti, neuvádí, přestože jde o argumentaci, na níž je postavena skutková podstata napadeného rozhodnutí“ žalované. Žalovaná podle stěžovatele opírá své rozhodnutí o hypotetické úvahy, dostatečně neodůvodnila své závěry ohledně jeho žádosti, kterou považuje za zneužití práva ve smyslu § 18c odst. 5 věty třetí zákona o advokacii, a proto je její rozhodnutí nepřezkoumatelné. Městský soud je povinen se nepřezkoumatelností rozhodnutí žalované zabývat a nepřezkoumatelné rozhodnutí zrušit; to, že tak městský soud neučinil, považuje stěžovatel za vadu řízení. [9] Dále stěžovatel namítá rozpor mezi vyhlášeným a písemným odůvodněním rozsudku. Tvrdí, že podle písemného vyhotovení rozsudku obstály dva důvody, pro které žalovaná stěžovateli neurčila advokáta, zatímco podle ústně vyhlášeného odůvodnění napadeného rozsudku neobstál pouze jeden z těchto důvodů. [10] Městský soud podle stěžovatele porušil také § 18 odst. 4 zákona o advokacii tím, že v rozsudku podmínil vyhovění žádosti podmínkami, které nejsou zakotveny v zákoně ani v prováděcí vyhlášce a ve formuláři žalované. Městský soud podle stěžovatele též nesprávně posoudil jeho žalobu, neboť neuznal za řádně doložený fakt, že se stěžovatel nachází ve hmotné nouzi, což prokazoval výpisem z účtu. Stejně tak podle stěžovatele městský soud nesprávně přihlédl k majetkovým poměrům I. H., která není osobou zúčastněnou na řízení; městský soud rovněž neměl vycházet z příčin stěžovatelovy tíživé finanční situace. Konečně stěžovatel namítá, že městský soud věc nesprávně posoudil, pokud neuznal či zlehčoval jeho snahy ucházet se o zaměstnání, což řádně doložil. Stěžovatel prokazoval ba to, že jeho kompetence nestačí k tomu, aby byl sám schopen najít si zaměstnání, čímž by mohl zlepšit svoji finanční situaci a být s to si hradit právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Pro všechny výše uvedené důvody považuje stěžovatel posouzení věci městským soudem za nesprávné. [11] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. [12] N