21 As 44/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 44/2025- 40 - text  21 As 44/2025 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: JUDr. Tomáš Nielsen, se sídlem Dlouhá 618/14, Praha 1, zastoupený JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/116, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2025, č. j. 3 Ad 3/2024  67, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Kárný senát kárné komise žalované uznal prvním výrokem rozhodnutí ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. K 61/2022 (dále také jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalobce vinným ze spáchání kárného provinění. Toho se žalobce dopustil tím, že dne 4. 10. 2021 zveřejnil na internetových stránkách spolku Institut práva a občanských svobod, z.s. (ProLibertate) [dále také jen „Institut“] text nazvaný „TISÍCE ŠKOL DNES OBDRŽELO NAŠE VAROVÁNÍ PŘED PORUŠOVÁNÍM PRÁV DĚTÍ A RODIČŮ. NÁSLEDOVAT MUSÍ TRESTNÍ OZNÁMENÍ“ s odkazem na text „Důrazné upozornění zástupcům škol a školských zařízení“ (souhrnně dále též jen „internetové texty“ či „texty“), v němž uvedl, že se některými kroky, které jsou činěny v souvislosti s protiepidemickými opatřeními, příslušná školská zařízení nebo jejich pracovníci mohou dopouštět vybraných trestných činů, přičemž proti takovým osobám bude bez dalšího upozornění iniciováno trestní oznámení k příslušným orgánům činným v trestním řízení. [2] Podle kárného senátu žalobce „zejména při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu a za tím účelem nedodržoval pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže ukládající mu poctivým čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu“. Tím porušil § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „etický kodex“). Za toto kárné provinění mu bylo podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii uloženo kárné opatření ve formě pokuty ve výši 12 000 Kč a povinnost zaplatit částku 8 000 Kč jako náhradu nákladů řízení. [3] Proti rozhodnutí kárného senátu podal žalobce odvolání, které odvolací kárný senát odvolací kárné komise žalované rozhodnutím ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. K 61/2022, zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. [4] Následně žalobce podal proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2023 žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 1. 2025, č. j. 3 Ad 3/2024  67. Městský soud neshledal důvodnou žádnou z žalobních námitek. Ty spočívaly mj. v tom, že v odvolacím řízení údajně rozhodoval o věci podjatý člen odvolacího kárného senátu (konkrétně jeho předseda), resp. že podjatý byl celý odvolací kárný senát. Stěžovatel možnou podjatost předsedy odvolacího kárného senátu spatřoval v jeho vztahu ke svému právnímu zástupci JUDr. Petru Vališovi a dále v jeho vztahu k JUDr. Petru Vackovi, který se hlásí ke spoluautorství textů (JUDr. Vališ měl s předsedou odvolacího kárného senátu před 18 a více lety úzce spolupracovat, rozešli se však po vzájemných sporech; JUDr. Hartmann, předseda odvolacího kárného senátu, je navíc partnerem advokátní kanceláře, ve které působí jako spolupracující advokát JUDr. Jiří Vacek, který se přípisem zaslaným žalované přihlásil ke spoluautorství textů, za jejichž zveřejnění bylo žalobci uloženo kárné opatření). [5] Městský soud nepřisvědčil ani tvrzenému odnětí práva na ústní projednání věci a práva vyjádřit se k obsahu správního spisu. Podle rozsudku městského soudu rovněž nebyla důvodná námitka ohledně nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu (zejména stran nedostatečně zjištěné přičitatelnosti textů žalobci) a nesprávného právního posouzení věci spočívajícího v „mylném“ výkladu § 17 zákona o advokacii a čl. 4 etického kodexu. To se týká i námitky, že kárná rozhodnutí v obou stupních byla ve svém souhrnu nepřezkoumatelná. [6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Dle stěžovatele se městský soud nevypořádal s jeho argumentací týkající se nedostatečného vymezení skutků, které mu byly kladeny za vinu. Z rozhodnutí žalované dle stěžovatele vyplývá, že se měl dopustit tří skutků, ovšem není jasné, čím měl naplnit skutkovou podstatu kárného provinění. Dále uvedl argumentaci vůči všem třem skutkům, kterých se měl údajně dopustit. V případě prvního skutku stěžovatel dle svého přesvědčení nejednal za sebe, ale jako orgán právnické osoby Institutu práva a občanských svobod, z. s., a takové jednání mu nemůže být přičítáno jako advokátovi. V případě druhého skutku dle stěžovatele není zřejmé, proč by se mělo jednat o škodlivé jednání a stěžovatel naopak v řízeních prokázal, že uvedené výroky byly pravdivé. V případě třetího skutku dle stěžovatele z průběhu řízení nevyplynulo, že by uvedené formulace „uvedl“ on; naopak v řízení opakovaně tvrdil (a žalovaná ani soud to nijak nezpochybňovaly), že celý text je výsledkem práce nejméně tří advokátů. Jeli stěžovateli kladeno za vinu, že dotčený text „uvedl“, pak takový závěr naprosto nevyplývá z provedeného řízení, ani není nijak osvětlen v odůvodnění. Z uvedených důvodů jsou dle stěžovatele rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. [8] Stěžovatel dále rozvedl svou argumentaci týkající se nedostatečného posouzení třetího skutku, a to z hlediska neprokázané přičitatelnosti. Konkrétně napadl závěr městského soudu obsažený v odst. 120 přezkoumávaného rozsudku, ve kterém městský soud konstatoval, že „žalobce své autorství nepopírá“. Stěžovatel však opakovaně poukazoval na to, že se na textech podílelo více osob, přičemž navrhoval jako svědky další autory. Ani žalovaná, ani soud však tyto svědky nepředvolaly. Přesto učinily závěr například o tom, že právě stěžovatel měl něco „uvést“. V odst. 123 napadeného rozsudku pak městský soud dokonce uvádí, že z hlediska kárné odpovědnosti stěžovatele je podstatné jen to, že „oba texty jako předseda Institutu zveřejnil a opatřil svým podpisem“. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí proto, že je v rozporu se samotným zněním výroku prvostupňového rozhodnutí (kde je přímo uvedeno, že stěžovatel se měl dopustit kárného provinění nejen zveřejněním nějakého textu, ale i „uvedením“ nějakých formulací). Nelze navíc přehlédnout, že stěžovatel oba texty jako předseda Institutu nezveřejnil. Nic takového alespoň z průběhu řízení nevyplynulo. Zveřejnit je stejně tak mohl kdokoliv jiný, kdo má přístup ke správě internetových stránek Institutu, ovšem tuto otázku ani žalovaná, ani soud neřešily. Nadto je zcela zásadní, že uvedené texty zveřejnil a podepsal Institut práva a občanských svobod, z. s. Formulace, že stěžovatel texty „opatřil svým podpisem“, je zcela zavádějící. Stěžovatel nejednal za sebe, nevykonával svou vůli, ale jednal jako zástupce Institutu. Mimochodem právě tento názor, kdy krajský soud fakticky rozhodl o tom, že advokát nese odpovědnost za jednání právnické osoby, jejímž je statutárním orgánem nebo jejíhož statutárního orgánu je členem, považuje stěžovatel za zcela nesprávný, s potenciálem stát se do budoucna velice nebezpečným precedentem, zakládajícím zcela neodůvodněnou nerovnost mezi „neadvokáty“ a advokáty při vystupování za právnické osoby z pozice statutárního orgánu. [9] Stěžovatel trvá na námitce, že v odvolacím kárném řízení rozhodoval podjatý člen odvolacího kárného senátu. Městský soud měl k posouzení této otázky přistoupit s ohledem na zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. [10] Dále stěžovatel, podobně jako v žalobě, tvrdí, že mu bylo v odvolacím kárném řízení upřeno právo na ústní projednání věci. To v situaci, kdy šlo o věc právně složitou a kdy se navíc kárný senát v prvním stupni dopustil ve svém rozhodnutí mnoha faktických i právních chyb, na které stěžovatel v odvolacím řízení upozornil, a které dále uvedl i v žalobě. [11] Stěžovatel také uvedl, že nadále trvá i na ostatních námitkách uvedených v žalobě, a to zejména v souvislosti se „zcela nelogickou a nesprávnou interpretací“ jakési hrozby ředitelům škol jejich trestním stíháním ze strany Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Celkově pak byl tendenční přístup k jednání Institutu ze strany žalované a následně městského soudu při posuzování kontextu doby, v níž mělo dojít k vytýkanému jednání. [12] V závěru kasační stížnosti stěžovatel dodal, že v současné době se lze v médiíc