22 As 139/2025 – Nejvyšší správní soud

22 As 139/2025- 52 - text 22 As 139/2025 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: J. K., proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) H + M Zlín a.s., se sídlem K Farmě 495, Zlín – Štípa, II) P. H., III) EG.D., s.r.o., se sídlem Lidická 1873/36, Brno, IV) Z. K., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2025, čj. KUZL 9412/2025, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2025, čj. 31 A 25/2025141, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoby zúčastněné na řízení I – IV nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Shora označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru stavebních a dopravních řízení (dále též „stavební úřad“) ze dne 16. 2. 2024, čj. MMZL 080978/2023 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým stavební úřad rozhodl za použití § 129 odst. 2 a 3 a § 115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též „stavební zákon“) a § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, o dodatečném povolení stavby „Stavební úpravy rodinného domu, Zlín – Vršava, č. p. X k. ú. Z.“. Stavebníkem byla osoba zúčastněná na řízení I (dále též „stavebník“). [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“). Žalobce v žalobě namítal nezákonnost vydaného rozhodnutí žalovaného: 1) z důvodu procesního pochybení stavebního úřadu spočívající ve vydání nezákonného usnesení ze dne 19. 8. 2022, čj. MMZL 162131/2022; 2) z důvodu nezákonného rozhodnutí o výjimce udělené stavebním úřadem dne 6. 6. 2022, čj. MMZL 111407/2022 (dále též „rozhodnutí o výjimce“), resp. neurčitého výroku rozhodnutí o jejím udělení; 3) z důvodu nezákonnosti udělených závazných stanovisek; a 4) z důvodu rozporu záměru s územním plánem. Krajský soud shledal důvodnými námitky týkající se nezákonnosti udělení výjimky, resp. nedostatečně odůvodněného výroku rozhodnutí o udělení této výjimky, a z důvodu rozporu záměru s územním plánem obce (body 2 a 4). Stran výjimky krajský soud uvedl, že z výroku rozhodnutí o povolení výjimky není zřejmé, z jakého pravidla dle § 21 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, je výjimka udělována. Stavební úřad v rozhodnutí o výjimce nadto neuvedl žádné vážné důvody pro povolení výjimky. Dle obsahu rozhodnutí je jediným důvodem pro povolení výjimky to, že bez ní nebude možné realizovat záměr. Pokud by však takový důvod měl být odůvodněným případem pro udělení výjimky ve smyslu § 169 odst. 2 stavebního zákona, pak by se jednalo o důvod univerzálně použitelný pro jakýkoli případ. Krajský soud proto uzavřel, že rozhodnutí o výjimce je nezákonné. Jelikož bez povolení výjimky není možné záměr dodatečně povolit, má nezákonnost rozhodnutí o výjimce za následek rovněž nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Důvodným shledal krajský soud i žalobní bod o rozpornosti záměru s územním plánem. K tomu krajský soud uvedl, že aby stavebník dosáhl limitu tří bytových jednotek na jeden dům (který je stanoven územním plánem), rozestavěnou stavbu změnil na dvě samostatné stavby (vily). Z obsahu správního spisu však vyplývá, že posuzovaný záměr je ve skutečnosti jediným bytovým domem o šesti bytových jednotkách, účelově rozděleným na dvě vily. Zbývající námitky krajský soud neshledal důvodnými. Z uvedených důvodů proto krajský soud shora označeným rozsudkem žalobě vyhověl a zrušil rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). V prvním okruhu námitek stěžovatel namítá nesprávné posouzení nezákonnosti rozhodnutí o výjimce. Výrok rozhodnutí o výjimce není neurčitý, neboť z jeho kontextu je zřejmé, že smyslem výjimky je prolomit pravidlo o umístění dvou staveb pro bydlení na pozemku jedné stavby; současně je ve výroku zvýrazněn předmět výjimky a popis stavby. V druhém okruhu námitek stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení souladu stavby s územním plánem krajským soudem. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že stavba nenaplňuje definici pojmu vila, což krajský soud odůvodnil tím, že materiálně se jedná o jediný bytový dům o šesti bytech, a záměr je tedy jako takový v rozporu s územním plánem. Dle stěžovatele je z projektové dokumentace zřejmé, že záměr je rozdělen na dvě samostatné vily, které funkčně obstojí jedna bez druhé. V tomto ohledu namítá i nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [4] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalobce ztotožnil s posouzením provedeným krajským soudem a setrval na svých předchozích tvrzeních. Dle žalobce je výrok rozhodnutí o výjimce neurčitý, což zakládá nezákonnost celého rozhodnutí. Zároveň nebyly splněny zákonné požadavky na vydání rozhodnutí o výjimce dle § 169 odst. 2 stavebního zákona, neboť stavební úřad v rozhodnutí o výjimce neuvedl závažné a podstatné důvody pro to, aby výjimka mohla být udělena. Žalobce se s krajským soudem ztotožnil rovněž v otázce rozporu záměru s územním plánem města Zlín, neboť materiálně je záměr stavbou jediného bytového domu, který nenaplňuje parametry pojmu vila. Napadený rozsudek považuje žalobce za přezkoumatelný, zákonný a věcně správný, a proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná. III.A Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [6] Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Za nepřezkoumatelné (pro nedostatek důvodů) lze označit zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných námitek (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/200474), resp. pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jdeli o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, č. 689/2005 Sb. NSS). [7] Žádnou takovou vadu Nejvyšší správní soud neshledal. Krajský soud zdůvodnil všechny své klíčové závěry, na základě kterých dospěl k závěru, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je nezákonné. V napadeném rozsudku se v mezích předmětu řízení o dodatečném povolení stavby podrobně zabýval i souladem stavby s územně plánovací dokumentací obce. Dostatečně odůvodnil, v čem konkrétně shledává rozpor s územním plánem. Vysvětlil, proč považuje rozdělení rodinného domu na dvě vily o třech bytových jednotkách za účelové (viz dále). I další závěry krajského soudu splňují požadavky § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí. Povinností správního soudu není reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; jeho úkolem je uchopit obsah a smysl argumentace účastníka řízení jako celku a vypořádat se s ní. Těmto požadavkům napadený rozsudek dostál. III.B Nezákonnost rozhodnutí o udělení výjimky [8] V dalším okruhu námitek stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu o nezákonnosti rozhodnutí o udělení výjimky. [9] Podle § 169 odst. 2 stavebního zákona lze výjimku z obecných požadavků na výstavbu v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu (důraz přidán soudem). Předpisem, kterým je provedeno citované ustanovení, je vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále též „vyhláška“). [10] Nejvyšší správní soud předně souhlasí s krajským soudem v tom, že důvody, na základě kterých stavební úřad rozhodl o povolení výjimky, nepředstavují z