22 As 277/2025 — Nejvyšší správní soud

22 As 277/2025- 57 - text  22 As 277/2025 - 62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase v právní věci navrhovatele: K. H., zastoupen Mgr. Robinem Mlynářem, advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti odpůrci: Město Kopřivnice, se sídlem Štefánikova 12, Kopřivnice, o návrhu na zrušení části opatřené obecné povahy, změny č. 1 Územního plánu Kopřivnice, o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2025, čj. 76 A 2/2025-47, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2025, čj. 76 A 2/2025-47, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval přezkoumatelností změny územního plánu, resp. stanoviska orgánu ochrany zemědělského půdního fondu a stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování, které byly jejím podkladem. Sporné je, zda tyto správní orgány musely zohlednit poslední platnou regulaci posuzovaných pozemků a svá vlastní předchozí stanoviska, v nichž dospěly k opačným závěrům, resp. zda lze jejich odůvodnění považovat za dostatečné. I. A. Napadené opatření obecné povahy a předcházející řízení [2] Navrhovatel je vlastník pozemků parc. č. XA a parc. č. XB v katastrálním území K. Podle územního plánu z roku 2009 byly tyto pozemky součástí plochy „bydlení v rodinných domech (individuální) – městské, příměstské“. [3] Odpůrce vydal v roce 2019 nový územní plán, jenž nabyl účinnosti dne 9. 7. 2019. Pozemky navrhovatele byly nově zařazeny do ploch nezastavěných s funkčním využitím plochy zemědělské. [4] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, čj. 76 A 2/2020-46, zrušil územní plán z roku 2019 v rozsahu grafické i textové části vztahující se k pozemkům navrhovatele. Dospěl k závěru, že nebyla dostatečně posouzena přiměřenost změny využití těchto pozemků ze zastavitelných ploch pro bydlení v rodinných domech na plochu s funkčním využitím plochy zemědělské, která byla tehdy odůvodněná ochranou krajinného rázu. [5] Zastupitelstvo odpůrce dne 22. 4. 2021 rozhodlo o pořízení změny č. 1 územního plánu, kterou je pouze řešení zrušené části územního plánu z roku 2019, tedy pozemků navrhovatele. Toto řešení bylo navrženo ve dvou variantách: - varianta A: pozemky navrhovatele budou součástí nezastavěného území, plochy zemědělské; - varianta B: pozemky navrhovatele budou vymezeny jako zastavitelná plocha bydlení v rodinných domech, bydlení městské a příměstské. [6] Zatímco k variantě A byla uplatněna pouze souhlasná stanoviska, k variantě B uplatnil nesouhlas orgán ochrany zemědělského půdního fondu. Zároveň bylo nadřízeným orgánem územního plánování konstatováno, že varianta B je v rozporu s politikou územního rozvoje a zásadami územního rozvoje. S ohledem na § 51 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“) proto zastupitelstvo odpůrce považovalo za nejvhodnější řešení variantu A. Samotná změna č. 1 územního plánu z roku 2019 byla následně dne 25. 4. 2024 schválena a dne 7. 5. 2024 vydána. I. B. Napadený rozsudek krajského soudu [7] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem zrušil změnu č. 1 územního plánu ze dne 25. 4. 2024, a to v rozsahu grafické i textové části vztahující se k pozemkům navrhovatele. [8] Krajský soud považoval za klíčové, že odpůrce odůvodnil přijetí varianty A pro změnu č. 1 územního plánu nesouhlasným závazným stanoviskem orgánu ochrany zemědělského půdního fondu a nesouhlasným stanoviskem nadřízeného orgánu územního plánování pro variantu B. Tato stanoviska jsou však podle krajského soudu nepřezkoumatelná, a to ze dvou důvodů: 1. orgán ochrany zemědělského půdního fondu a nadřízený orgán územního plánování nezohlednily dosavadní regulaci dotčených pozemků navrhovatele, když vycházely z mylného předpokladu, že u navrhovatelových pozemků dochází k novému vymezení zastavitelných ploch. Krajský soud nicméně zdůraznil, že pozemky navrhovatele se staly plochou bez regulace pouze z důvodu, že jejich změna na pozemky nezastavitelné, zemědělské, byla dříve zrušena krajským soudem pro nezákonnost. Navrhovatel nabyl dotčené pozemky jako zastavitelné, legitimně tak vycházel z předpokladu, že beze změny některé z rozhodujících skutečností, která vedla k přijetí dosavadní regulace, budou veřejné a soukromé zájmy váženy shodně. Dotčené orgány však žádnou novou rozhodující skutečnost, která by zásadně změnila pohled na ochranu veřejných zájmů, neuvedly. Navíc nebylo zváženo, zda navrhovatelovy pozemky nespadaly do některé z kategorií podle § 4 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., předtím, než se staly „bílým místem“; 2. orgán ochrany zemědělského půdního fondu a nadřízený orgán územního plánování nezohlednily ani svá vlastní dřívější stanoviska k předchozí regulaci. Krajský soud zdůraznil, že při přijetí územního plánu v roce 2016 (zřejmě myšleno 2009) musela být jejich stanoviska souhlasná. Podle názoru krajského soudu ani při přijímání územního plánu v roce 2019 pravděpodobně tyto orgány neměly proti ponechání plochy jako zastavitelné námitky. Důvodem pro změnu funkčního využití pozemků totiž tehdy nebylo jejich negativní závazné stanovisko s ponecháním plochy jako zastavitelné, nýbrž ochrana krajinného rázu. Změnu ve svém přístupu uvedené orgány nevysvětlily (nepoukázaly na žádnou změnu rozhodujících skutečností). Bez jakéhokoli odůvodnění se tak odchýlily od svého dřívějšího pohledu na věc, kdy neměly žádný problém s vymezením plochy pro zastavení v celé lokalitě. To vše navzdory tomu, že § 4 odst. 4 starého stavebního zákona zakládá kontinuitu závazných stanovisek. [9] Jelikož odpůrce při přijetí změny č. 1 územního plánu na nepřezkoumatelnost uvedených stanovisek nijak nereagoval, zatížil rovněž své odůvodnění nepřezkoumatelností. [10] Zbylé návrhové námitky (týkající se namítaných procesních pochybení; nepřezkoumatelnosti spatřované v nedostatečném odůvodnění nutnosti chránit krajinný ráz, resp. změně důvodů pro přijetí změny územního plánu; nepřezkoumatelnosti stanoviska orgánu ochrany vod; nezákonnosti změny č. 1 územního plánu) neshledal krajský soud důvodnými. Otázkou diskriminace, resp. nepřiměřeností se poté krajský soud nezabýval, neboť takové posouzení považoval za předčasné. II. Kasační stížnost odpůrce a vyjádření navrhovatele II. A. Důvody kasační stížnosti [11] Odpůrce (stěžovatel) považuje napadený rozsudek předně za nesrozumitelný, a tudíž nepřezkoumatelný. Krajský soud totiž opakovaně hovoří o územním plánu z roku 2016, ačkoli žádný takový územní plán neexistoval. Územní plán byl vydán v letech 2009 a 2019. [12] V rovině věcné stěžovatel namítá, že krajský soud nepostupoval v souladu se zásadami zdrženlivosti, subsidiarity a minimalizace zásahů. Z obsáhlé kasační argumentace lze dovodit tři okruhy námitek: 1. Stěžovatel zpochybňuje závěry krajského soudu, podle něhož orgán ochrany zemědělského půdního fondu a nadřízený orgán územního plánování v minulosti pravděpodobně neměly námitek proti ponechání pozemků navrhovatele v rámci ploch zastavitelných. Podle stěžovatele jde o spekulaci krajského soudu, která nemá oporu ve spise. Stěžovatel poukazuje na to, že oba uvedené orgány byly od první fáze pořizování nového územního plánu (přijatého nakonec v roce 2019) informovány o důvodech, které k pořízení vedly, a to s plným vědomím toho, že dojde k redukci zastavitelných ploch. Právě takový důsledek totiž odpůrce při přijímání územního plánu sledoval, jelikož bylo potřeba napravit nevhodné řešení předchozího územního plánu z roku 2009, který vymezil nepřiměřeně vysoký rozsah zastavitelných ploch ke skutečnému stavu rozvoje území. Tyto důvody stěžovatel popsal opakovaně ve Zprávě k uplatňování územního plánu z roku 2009 (zpracované v roce 2016), v návrhu zadání, v průběhu pořizování i v odůvodnění samotného návrhu nového územního plánu. Právě k této zprávě, návrhu zadání i návrhu nového územního plánu oba uvedené orgány vydávaly svá stanoviska. To stěžovatel dokládá poukazem na konkrétní stanoviska a vyjádření obou orgánů v průběhu celého procesu, kterými se však krajský soud nezabýval. Ve fázi projednání poté dané orgány vydaly rovněž souhlas s konkrétním navrženým řešením (nového) územního plánu, ve kterém nebyla vymezena zastavitelná plocha, jejíž součástí byly pozemky navrhovatele. Krajský soud se navíc nevypořádal s argumentací stěžovatele v jeho vyjádření, v němž se dovolával závěrů rozsudku Krajského soudu v Praze čj. 37 A 17/2024-63, z něhož mj. plyne, že dotčené orgány v procesu územního plánování nemohou svá stanoviska nevydat. 2. Krajský soud pochybil, když nevyhodnotil, zda jím zjištěná pochybení orgánu ochrany zemědělského půdního fondu a nadřízeného orgánu územního plánování nebylo dostatečně napraveno dalším postupem pořizovatele a uvedených orgánů. Stěžovatel konkrétně poukazuje na rozhodnutí o námitkách navrhovatele, jehož odůvodnění zpracoval pořizov