22 Azs 228/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Azs 228/2025- 41 - text  22 Azs 228/2025-44 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: M. K., zastoupená Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Berní 2261/1, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2024, čj. MV-152245-3/OAM-2024, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2025, čj. 175 A 19/2024-31, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodla dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o správním vyhoštění žalobkyně na dobu jednoho roku. Po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí žalobkyně uzavřela sňatek s občanem České republiky a následně podala žádost dle § 122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť se stala rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Správní orgán prvního stupně však řízení zastavil s odůvodněním, že žalobkyně nesplnila podmínky plynoucí z § 122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Na podkladě utajovaných informací dospěl k závěru, že v případě žalobkyně hrozí nebezpečí, že by mohla při pobytu na území ohrozit bezpečnost státu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. II. Rozsudek krajského soudu [2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud vymezil standard soudního přezkumu rozhodnutí založených na utajovaných informacích. Připomněl závěry plynoucí z bodu 32 usnesení rozšířeného senátu NSS z 1. 3. 2016, čj. 4 As 1/201540, a bodu 22 rozsudku NSS z 12. 3. 2020, čj. 2 Azs 259/201928, podle nichž musí utajované informace obsahovat vždy popis zdroje a způsobu jejich získání, jakož i okolností a důvodů, pro které je policejní orgán či zpravodajská služba považovali za věrohodné. Účelem soudního přezkumu je zajistit, aby rozhodování vycházelo z informací skutečných a spolehlivých, nikoli z informací vykonstruovaných, a aby tyto informace tvořily dostatečně přesný skutkový základ pro právní posouzení věci. [3] Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány v odůvodnění dostatečně srozumitelně popsaly podstatný obsah utajovaných informací. Ty v bodě 20 rozsudku rovněž rámcově shrnul. S odkazem na § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců žalobkyni vysvětlil specifika zvláštní úpravy odůvodnění správních rozhodnutí vycházejících z utajovaných informací, které ze své povahy nelze účastníkům řízení zpřístupnit v plném rozsahu. Rozhodnutí žalovaného neshledal nepřezkoumatelným, a to ani ve vztahu k posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. [4] Stran věcného posouzení namítaných otázek, krajský soud na základě utajovaných informací uzavřel, že tyto podklady představovaly dostatečný, věrohodný a přesvědčivý základ pro závěr o existenci bezpečnostního rizika na straně žalobkyně. Toto riziko spatřoval zejména v jejích aktivitách a ve vazbách na osoby spojované s extremismem či terorismem. Krajský soud proto dovodil, že žalobkyně je osobou, která může v budoucnu ohrozit bezpečnost České republiky. [5] K námitce žalobkyně, že nemůže odcestovat do země původu, neboť jí tam hrozí vážné nebezpečí, krajský soud uvedl, že žalobkyně nekonkretizovala, jaký typ nebezpečí má na mysli. Z obsahu správního spisu nicméně dovodil, že žalobkyně odkazuje na rizika související s jejím původem a situací v autonomní Ingušské republice. Nemožnost vycestovat do země původu z důvodu sporů se svou rodinou žalobkyně nijak konkrétně nedoložila. Ani případné rodinné spory však samy o sobě neznamenají, že by žalobkyně nemohla pobývat v jiné části Ruské federace. Nad rámec toho krajský soud doplnil, že tvrzené hrozby v zemi původu jsou primárně otázkou posouzení v řízení o mezinárodní ochraně, v němž žalobkyně rovněž neuspěla. [6] Krajský soud dále vypořádal námitky žalobkyně týkající se rozporu v záhlaví uvedeného rozhodnutí s čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES z 29. dubna 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice“). Krajský soud odkázal na stranu 7 rozhodnutí žalovaného a rozsudek Soudního dvora EU z 23. 11. 2010, Tsakouridis, C-145/09, kde Soudní dvůr uvedl, že dotčené chování jednotlivce musí představovat skutečné a aktuální závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti nebo dotčeného členského státu… odůvodnění takových opatření, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná. Krajský soud s odkazem na utajované informace vysvětlil žalobkyni, že se v jejím případě nejednalo o náhodné nebo ojedinělé kontakty žalobkyně s osobami spojovanými s terorismem a extremismem. Dle soudu chování žalobkyně představovalo skutečné a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti a České republiky, a nikoliv toliko generální prevenci, jíž zmiňoval Soudní dvůr. III. Kasační stížnost a vyjádření k ní [7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. [8] Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná. Správní orgány neuvedly, z jakých konkrétních jednání dovodily závěr o tom, že stěžovatelka představuje nebezpečí pro vnitřní bezpečnost České republiky. Podle stěžovatelky ze správních rozhodnutí vyplynula toliko obecná obava z bezpečnostních rizik spojených s blíže neoznačenými osobami, s nimiž se stěžovatelka měla stýkat. Stěžovatelka si ale není vědoma toho, že by takové kontakty udržovala. Pokud jde o samotné posouzení bezpečnostních rizik, zdůraznila, že ona sama žádné aktivity související s bezpečnostním rizikem nevyvíjela ani nevyvíjí a není jí známo, že by takovou činnost vykonávaly osoby, s nimiž měla či má být v kontaktu. Ostatně v rozhodnutí krajského soudu ani správních orgánů nebylo uvedeno, že by sama stěžovatelka vyvíjela nějakou protistátní činnost. Z toho důvodu má stěžovatelka za to, že postupem správních orgánů bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí žalovaného označila rovněž za rozporné s čl. 27 směrnice, podle níž musí být opatření k ochraně bezpečnosti státu založeno výlučně na osobním chování dotčené osoby, které musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení základních zájmů společnosti. Nebylo totiž prokázáno žádné její konkrétní závadné aktivní jednání. [9] Stěžovatelka tvrdí nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů i v otázce přiměřenosti zásahu, který rozhodnutí o vyhoštění představuje pro její soukromý a rodinný život, a to s ohledem na jejího manžela a roční dceru. Závěry správních orgánů ohledně posouzení přiměřenosti zásahu jsou rovněž věcně nesprávné. V této souvislosti odkázala na rozsudek Soudního dvora z 25. 7. 2008, Metock, C127/08, v němž Soudní dvůr konstatoval, že pokud občan Evropské unie nemůže na území členského státu rozvíjet svůj běžný rodinný život proto, že jeho rodinnému příslušníkovi není umožněn pobyt, představuje taková situace zásadní zásah do jeho základních práv. Není přitom podstatné, zda měl tento rodinný příslušník při vstupu na území členského státu legální pobyt. Stěžovatelka také uvedla, že nemůže vycestovat do země původu, neboť jí tam z důvodu jejího manželstvím hrozí vážné nebezpečí ze strany její rodiny a širší komunity, které může v obdobných případech v krajním případě vyústit až ve smrt. Neobstojí proto ani závěr, že by mohla bezpečně vycestovat do jiné části Ruské federace, neboť i tam se cítí být ohrožena na životě. [10] Ke kasační stížnosti podal žalovaný vyjádření, v němž uvedl, že kasační stížnost neobsahuje žádnou konkrétní námitku, která by nebyla v řízení před správními orgány a později i před správním soudem vypořádána. Žalovaný proto odkazuje na své rozhodnutí a rovněž na rozsudek krajského soudu. IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v pří