22 Azs 292/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Azs 292/2025- 43 - text  22 Azs 292/2025-45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové, v právní věci žalobkyně: T. T. L., zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) L. A. D., II) L. T. T., zastoupeni Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 3. 2024, čj. MV144135/SO2024, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2025, čj. 54 A 12/202459, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2025, čj. 54 A 12/2024-59, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně neúspěšně požádala podle § 45 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. V žádosti uvedla, že na území České republiky dlouhodobě pobývají její zletilé děti (osoby zúčastněné na řízení). Svého syna žalobkyně podporuje finančně při studiu. Správní orgán prvního stupně žalobkyni povolení k dlouhodobému pobytu nevydal. Ani žalovaná se nedomnívala, že žalobkyně splňuje podmínky pro vydání povolení. [2] Žalovaná shledala, že před podáním žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny žalobkyně neplnila účel, pro který jí bylo vydáno původní povolení k pobytu. Žalobkyně před podáním této žádosti pobývala na území České republiky na základě zaměstnanecké karty. Vykonávala ale činnost, která nebyla v souladu s tím, na jakou pozici jí byla zaměstnanecká karta vydána. Vykonávala tak nelegální práci. Žalovaná proto měla za to, že žalobkyně nesplňuje podmínku podle věty třetí § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení nové povolení k dlouhodobému pobytu dále nelze udělit, jestliže cizinec neplnil před podáním žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území účel, pro který mu bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno. [3] Krajský soud žalobu zamítl. Žalovaná podle něj v rozhodnutí jasně, srozumitelně a logicky vyložila, proč žádosti nevyhověla. Dále krajský soud dodal, že postup žalované byl v souladu s § 45 zákona o pobytu cizinců. Z právní úpravy se jasně podává, že jiné povolení k pobytu nelze vydat, pokud žadatel před podáním žádosti neplnil účel, pro který mu bylo původní povolení k pobytu vydáno. Žalobkyně ani neprokázala (a ostatně ani netvrdila), že by původní účel neplnila ze závažných důvodů po přechodnou dobu. Nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně krajský soud neposuzoval. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které má vyplývat, že přiměřenost nelze posuzovat, pokud cizinec neplnil účel svého dosavadního pobytu. Dodal, že žalobkyně má jiné prostředky, kterými svou situaci může řešit. Jako příklad krajský soud uvedl vízum za účelem strpění podle § 33 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Poukázal také na skutečnost, že žalobkyně vede soudní spor ohledně neprodloužení její zaměstnanecké karty. Dopad do jejího rodinného a soukromého života tak může být zohledněný právě v tom řízení. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků [4] Žalobkyně (stěžovatelka) se proti rozsudku krajského soudu bránila kasační stížností. Namítala, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Není zřejmé, jak krajský soud došel k závěru, že podala žalobu ve věci neprodloužení její zaměstnanecké karty. Dále stěžovatelka namítala, že judikatura, ze které krajský soud vyšel, není přiléhavá na její případ. Žalobkyně se nedomáhá prodloužení povolení k pobytu, jehož účel neplní. Domáhá se povolení k pobytu za účelem společného soužití rodiny. Tento účel plní, s dětmi žije ve společné domácnosti. Stěžovatelka také uvedla, že nesplňuje podmínky pro udělení víza za účelem strpění. Pokud ji krajský soud odkázal na toto řešení, měl se blíže zabývat tím, zda podmínky pro získání takového víza splňuje. [5] Žalovaná ve vyjádření uvedla, že rozsudek krajského soudu považuje za správný a přezkoumatelný. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem III.a Kasační stížnost je přijatelná [6] Jelikož v nyní projednávané věci rozhodoval specializovaný samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda je kasační stížnost přijatelná. [7] Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního platí, že rozhodovalli před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. Nejvyšší správní soud, Ostapenko). V posuzované věci je dán druhý důvod přijatelnosti, spočívající v zásadním pochybení krajského soudu. [8] Jelikož stěžovatelka vznesla námitku nepřezkoumatelnosti, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tím, zda je rozsudek krajského soudu přezkoumatelný. [9] Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o zásadních a pro danou věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za mylnou (nálezy ÚS ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, či ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62). [10] Vymezeným požadavkům krajský soud dostál. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Podle krajského soudu stěžovatelce nelze nové povolení k dlouhodobému pobytu udělit, pokud neplnila před podáním žádosti účel, pro který jí bylo dřívější povolení k dlouhodobému pobytu vydáno (§ 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Výjimkou z tohoto pravidla by bylo, pokud by stěžovatelka prokázala, že se jednalo o neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu. Informace, že stěžovatelka podala žalobu ve věci její zaměstnanecké karty, je krajskému soudu známá z jeho úřední činnosti. To, zda jsou názory krajského soudu v souladu se zákonem, není otázkou přezkoumatelnosti, ale zákonnosti rozsudku. Rozsudek tedy není nepřezkoumatelný z důvodů, které stěžovatelka namítá. [11] Ve věci je stěžejní posouzení, zda měl krajský soud zohlednit dopad neudělení pobytového oprávnění do soukromého a rodinného života stěžovatelky. [12] Podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je cizinec, který je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu a hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu. Nové povolení k dlouhodobému pobytu nelze udělit v případech uvedených v § 33 odst. 1 nebo 3 s výjimkou případů uvedených v § 42 odst. 2. Nové povolení k dlouhodobému pobytu dále nelze udělit, jestliže cizinec neplnil před podáním žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území účel, pro který mu bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno; to neplatí, pokud cizinec prokáže, že se jednalo o neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu. [13] Nejvyšší správní soud se otázkou, zda odkazované ustanovení umožňuje zohlednit i dopad neudělení pobytového oprávnění do soukromého a rodinného života, již zabýval. Došel přitom k závěru, že i v řízení podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců mají správní orgány povinnost zohledňovat právo na rodinný a soukromý život. To vyplývá z přímo aplikovatelného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který představuje určitou garanci a korektiv toho, že při rozhodování o pobytovém oprávnění cizince budou zohledněny také existující osobní a rodinné vazby cizince. Korektiv v podobě přiměřenosti dopadů do rodinného a soukromého života cizince, tak lze využít spolu s materiálním hlediskem závažných důvodů po přechodnou dobu, který zákonodárce výslovně uvedl v § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (rozsudek NSS ze dne 15. 9. 2023, čj. 5 Azs 277/2022-37, body 21-23 a tam citovaná judikatura). [14] Nejvyšší správní soud dále v tomto rozsudku také vyslovil,