3 Ads 62/2025 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 62/2025- 100 - text  3 Ads 62/2025 - 106 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) D. F., b) P. F., oba zast. JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Mánesova 1175/48, Praha, proti žalovanému: Středočeský kraj, se sídlem Zborovská 81/11, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 37 A 66/2024108, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Krajský soud v Praze (dále též „krajský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu žalobců na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Ten žalobci spatřovali v porušení povinnosti žalovaného zajistit žalobci a), který má poruchu autistického spektra v kombinaci se středně těžkým mentálním postižením a chováním náročným na péči, dostupné a kvalitní služby sociální péče v nejméně omezujícím prostředí dle § 38 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a čl. 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „CRPD“). Současně dovozovali, že tento tvrzený nezákonný zásah přímo zkrátil na právech též žalobkyni b) jakožto osobu neformálně pečující o žalobce a). [2] Krajský soud připomněl, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17 je veřejné subjektivní právo na dostupnost vhodných služeb sociální péče podle § 38 zákona o sociálních službách pod ochranou soudní moci a lze je uplatnit v řízení před soudem. V případě opomenutí kraje činit přiměřené a cílené kroky k zajištění dostupnosti vhodných sociálních služeb, jichž by mohla využít určitá osoba potřebující sociální péči, se tedy lze domáhat ochrany tohoto práva žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Podle citovaného nálezu je v takovém případě pasivně legitimovaný územní samosprávný celek jako takový v jeho samostatné působnosti. Dále krajský soud zdůraznil, že jeho úlohou je ochrana veřejných subjektivních práv, pročež se nemohl zabývat námitkami vznášenými za celou skupinu postižených osob či neformálně pečujících osob. [3] Ve vztahu k žalobci a) pak soud konstatoval, že pro své postižení je nositelem veřejného subjektivního práva na to, aby mu byly dostupné služby sociální péče poskytované v nejméně omezujícím prostředí podle § 38 téhož zákona. Tomuto právu odpovídá povinnost žalovaného činit přiměřené kroky k tomu, aby všem oprávněným osobám, včetně žalobce a), byly na jeho území dostupné vhodné služby sociální péče. Jelikož se potřeba sociálních služeb v čase proměňuje a žalovaný má pouze omezené zdroje, má tato povinnost dlouhodobý charakter. Žalovaný tedy primárně zpracovává střednědobý plán rozvoje sociálních služeb, z něhož následně vychází a v souladu s nímž zajišťuje dostupnost poskytování sociálních služeb na svém území a určuje síť sociálních služeb. Tyto neposkytuje sám žalovaný, ale jednotliví poskytovatelé. Žalovaný pouze plánuje a administrativně zajišťuje jejich dostatečné kapacity a náležitou kvalitu v přiměřeném časovém horizontu. Může proto nastat situace, kdy krátkodobě nejsou zajištěny určité sociální služby. [4] V posuzovaném případě nebyla v důsledku nedostatečné kapacity poskytovatelů po určitou dobu dostupná pobytová služba ve formě domova pro osoby se zdravotním postižením či chráněného bydlení vhodná pro cílovou skupinu žalobce a). Krajský soud však nastalou situaci nevyhodnotil jako porušení povinnosti žalovaného dle § 95 písm. g) ani práva žalobce a) dle § 38 zákona o sociálních službách. Žalovaný totiž na tuto situaci reagoval cílenými a přiměřenými opatřeními směřujícími k zajištění dostupnosti odpovídající sociální služby v přiměřeném časovém horizontu. K tomu krajský soud poukázal na učiněná skutková zjištění, podle nichž se žalobci od března 2023 snaží ve spolupráci se žalovaným zajistit vhodnou pobytovou službu sociální péče pro žalobce a). Současně probíhá transformace v zařízení, které je pro žalobce a) vhodnou sociální službou (Domov pod lípou). Jedná se totiž o pobytovou službu poskytovanou v komunitní formě, která žalobci a) umožní vést důstojný život v nejméně omezujícím prostředí. Její vzdálenost od domova žalobce a), která činí 82,6 km, sice není ideální, ale nejedná se o nedostatek takové intenzity, aby jej bylo možné považovat za nezákonný zásah. Navíc z obsahu střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb plyne, že žalovaný zjevně usiluje o co největší přiblížení k ideální situaci, za níž by osobám v nepříznivé sociální situaci byly k dispozici rozmanité služby sociální péče, které jim nejvíce vyhovují i z hlediska místní dostupnosti. Jelikož žalobci dosud nepodali přihlášku, a neproběhl tak proces posouzení přihlášky do daného zařízení, není zřejmé, zda by žalobce a) nemohl být prioritně přijat. Nebylo tedy prokázáno, že by žalovaný žalobci a) nezajistil příležitost uzavřít smlouvu. Historické problémy v daném zařízení nemají při hodnocení nepodání přihlášky právní relevanci. Krajský soud dodal, že žalovaný nenechal žalobce a) „na holičkách“ ani v mezidobí. Po ukončení povinné školní docházky užíval každé odpoledne denní stacionář, který zajišťoval i jeho dopravu. Současně každý druhý měsíc přibližně 4 dny užíval odlehčovací službu a následně byla žalobcům nabídnuta pobytová služba týdenního stacionáře zajišťující péči od pondělí do pátku. Tato opatření lze podle krajského soudu považovat za přiměřená dočasná opatření k překlenutí doby do zajištění nepřetržité pobytové služby. [5] S ohledem na obsah lékařské zprávy a dokumentů z řízení opatrovnického soudu krajský soud nepřisvědčil výtce žalobců, že důvodem dlouhodobé hospitalizace žalobce a) v psychiatrické nemocnici byl již ode dne 20. 2. 2024 nedostatek sociálních služeb v kraji. Faktická doba, po kterou by žalobce a) býval mohl užívat vhodnou pobytovou službu, bylali by dostupná, tedy trvala přibližně 4 měsíce, a to od 26. 8. 2024 do 1. 1. 2025, kdy došlo k transformaci vhodného zařízení. V době před hospitalizací, tedy od března 2023 do února 2024, byly žalobcům dostupné alespoň služby denní stacionář a odlehčovací služba, případně týdenní stacionář. Krajský soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by tvrzený zásah vůči žalobci a) nadále trval. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Žalobci podali proti rozsudku krajského soudu samostatné kasační stížnosti. Žalobce a) tak učinil podáním ze dne 5. 5. 2025 (dále jen „stěžovatel“), žalobkyně b) podáním ze dne 2. 5. 2025. Usnesením ze dne 27. 8. 2025 Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti žalobkyně b) pro nezaplacení soudního poplatku. Dále proto pokračoval pouze v řízení o kasační stížnosti stěžovatele. [7] Stěžovatel v kasační stížnosti apeluje na to, aby byl jeho případ vnímán primárně perspektivou úmluv o právech osob se zdravotním postižením (CRPD) a o právech dítěte a aby byla náležitě zohledněna jeho specifická zranitelnost z důvodu věku, zdravotního stavu a dlouhodobé hospitalizace v psychiatrické nemocnici bez terapeutické nutnosti. Dále uvádí, že povinností žalovaného je zajistit reálně využitelnou sociální službu, a to takovou, která může naplnit právo na nezávislý způsob života a začlenění do komunity. V případě pobytové služby se má proto jednat o službu srovnatelnou s běžným rodinným bydlením a ve vzdálenosti, která neomezuje nepřiměřeně kontakt s rodiči. Těmto požadavkům Domov pod lípou neodpovídá. Jde o ústavní zařízení, které prochází humanizací, nikoliv deinstitucionalizací, s enormně vysokou kapacitou, v němž docházelo k vážnému porušování práv opečovávaných osob. Nepředstavuje tak nejméně omezující prostředí podle § 38 zákona o sociálních službách. Navíc byl stěžovatel instruován, respektive efektivně odrazován od podání přihlášky do dubna 2025. Krajský soud také pominul, že do doby možnosti uzavřít smlouvu s tímto zařízením nebyl stěžovatel kompenzován vhodnou sociální službou. Tato doba začala 20. 2. 2024 a stále trvá, nedošlo tak k ukončení zásahu. I při akceptaci závěru krajského soudu, že trvala 4 měsíce, by se jednalo o velmi závažný zásah do práv stěžovatele. Krajský soud v této souvislosti také nesprávně hodnotil jeho hospitalizaci. Ta byla důsledkem nedostatku vhodné sociální služby. Závěr o její terapeutické nevyhnutelnosti proto neobstojí. Stejný terapeutický účel léčby bylo lze dosáhnout v méně omezujícím prostředí. Hospitalizace bez terapeutické nutnosti přitom stále trvá, a to již déle než rok. Služby, které byly stěžovateli poskytovány do doby hospitalizace, pak nebyly dostačující, o čemž svědčí právě nastalá hospitalizace. Žalovaný tedy od roku 2023 nijak adekvátně neřešil naléhavou situaci stěžovatele. Zařízení, která přichází v úvahu, se navíc nachází daleko od bydliště stěžovatele a jeho rodičů. Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem, že jejich místní nedostupnost nedosahuje intenzity nezákonného zásahu. K tomu p