3 As 134/2025 — Nejvyšší správní soud

3 As 134/2025- 54 - text  3 As 134/2025 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské nám. 6, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o přezkoumání rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 15. 11. 2024, č. j. ÚOHS43512/2024/162, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2025, č. j. 62 Af 2/2025  116, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2025, č. j. 62 Af 2/2025  116, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce zahájil dne 8. 10. 2021 tři samostatná zadávací řízení formou řízení se soutěžním dialogem, a to za účelem zajištění digitalizace stavebního řízení (dále jen „DSŘ“). Jejich výsledný předmět měl být propojen do jednoho informačního systému stavebního řízení (dále jen „ISSŘ“). Během prací na ISSŘ v období května a června 2022 dospěl žalobce k závěru, že bude nutné revidovat jeho dosavadní koncepci a architekturu. Tato potřeba vyvstala, jelikož v mezirezortním připomínkovém řízení došlo k projednání návrhu zákona, který byl následně vyhlášen ve Sbírce zákonů jako zákon č. 152/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon. Daný návrh obsahoval zásadní změny oproti tehdejší platné právní úpravě např. ve způsobu vedení řízení, ve vedení správních spisů a ve struktuře stavebních úřadů. Za této situace nebyly výsledky dosavadní koncepce DSŘ pro další verzi systému využitelné. Žalobce proto v daném zadávacím řízení nepokračoval s ohledem na jeho neúčelnost a nehospodárnost. [2] S ohledem na výše uvedené začal žalobce připravovat novou koncepci DSŘ. Podle ní měl být v rámci zadávacího řízení dodán jeden komplexní ISSŘ. Dne 15. 11. 2022 žalobce k tomuto záměru získal stanovisko odboru Hlavního architekta eGovernmentu (dále jen „OHA“). Dne 5. 1. 2023 odeslal k uveřejnění předběžné oznámení ve věci dané veřejné zakázky; dne 26. 1. 2023 odeslal účastníkům prvního zadávacího řízení oznámení o zrušení zadávacího řízení se soutěžními dialogy a dne 24. 3. 2023 zahájil druhé zadávací řízení formou otevřeného řízení na jediný ISSŘ. Dne 2. 6. 2023 byl žalovanému doručen návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů žalobce ve věci otevřeného řízení (dále jen „návrh ze dne 2. 6. 2023“). Úřad svým rozhodnutím ze dne 5. 9. 2023 dané zadávací řízení zčásti zastavil, zčásti návrh zamítl a zčásti řízení zrušil. Rozhodnutím ze dne 20. 11. 2023 předseda žalovaného dané rozhodnutí potvrdil a podaný rozklad zamítl. [3] Dne 2. 11. 2023 zahájil žalobce třetí zadávací řízení formou jednacího řízení bez uveřejnění (dále jen „JŘBU“), a to za účelem zadání veřejné zakázky „Softwarové prostředí pro sdílení informací a dat“. Dne 3. 11. 2023 žalobce uzavřel s vybraným dodavatelem Smlouvu o prováděcím projektu, vývoji a implementaci informačních systémů pro digitalizaci stavebního řízení na realizaci dané veřejné zakázky. Následně podaly dvě právnické osoby návrhy na zahájení řízení ve věci uložení zákazu plnění uvedené smlouvy, v nichž zpochybnily zadání veřejné zakázky v JŘBU. Žalovaný oba návrhy spojil ke společnému řízení a rozhodnutím ze dne 5. 3. 2024, č. j. ÚOHS 09980/2024/500, uložil žalobci zákaz plnění smlouvy podle § 264 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“). [4] Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce zadal veřejnou zakázku v JŘBU, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky podle § 63 odst. 5 ZZVZ. Podle tohoto ustanovení „[z]adavatel může použít jednací řízení bez uveřejnění také, pokud je to nezbytné v důsledku krajně naléhavé okolnosti, kterou zadavatel nemohl předvídat a ani ji nezpůsobil, a nelze dodržet lhůty pro otevřené řízení, užší řízení nebo jednací řízení s uveřejněním.“ Žalovaný akceptoval existenci krajně naléhavé okolnosti, která spočívala v nutnosti dodání a zprovoznění ISSŘ z důvodu zavedení kompletní DSŘ v termínech, které stanovoval tehdy platný zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“). Pokud by ISSŘ dodán nebyl, žalovaný by jednak nesplnil zákonný požadavek včasnosti implementace DSŘ a jednak by mohlo dojít k omezení činnosti stavebních úřadů, což by vyústilo v negativní dopady na veškerá vedená a připravovaná stavební řízení, potažmo na občany České republiky i na výkonnost ekonomiky České republiky. Žalovaný z těchto důvodů souhlasil s tím že krajně naléhavá okolnost v daném případě existovala, avšak měl za to, že její vznik způsobil sám žalobce tím, že v předchozím otevřeném řízení stanovil některé zadávací podmínky v rozporu se zákonem, což vyústilo ve zrušení tohoto řízení. [5] Rozhodnutím ze dne 23. 5. 2024, č. j. ÚOHS20790/2024/162, předseda žalovaného rozklad žalobce proti danému rozhodnutí zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Následně podanou žalobu Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) svým rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 62 Af 26/2024  177, zamítl (dále jen „rozsudek č. j. 62 Af 26/2024  177“). V jeho odůvodnění uvedl, že u žalobce nastaly krajně naléhavé okolnosti zadávacího řízení po podání návrhu ze dne 2. 6. 2023, neboť tehdy mu začalo být zjevné, že nestihne uzavřít smlouvu na DSŘ zadávanou v otevřeném řízení v termínech stanovených platným stavebním zákonem. Podle soudu nebyla časová tíseň vyvolána nečekanou délkou otevřeného řízení či správního řízení o návrhu ze dne 2. 6. 2023, ani způsobem, jak v něm žalovaný rozhodl. Stejně tak označil za bezvýznamné zrušení soutěžních dialogů, které měly vést k přehodnocení celkové koncepce DSŘ. [6] Podle krajského soudu časová tíseň a nutnost zadat veřejnou zakázku v JŘBU vyvstala proto, že si žalobce na otevřené řízení vyhradil příliš krátkou dobu (méně než tři měsíce) a nezahájil jej včas. Za této situace by byl schopen zajistit včasné zprovoznění ISSŘ pouze tehdy, pokud by otevřené řízení probíhalo „hladce“. Naopak, jestliže včasnému zprovoznění ISSŘ zamezilo pouze to, že došlo k podání návrhu ze dne 2. 6. 2023, nemohlo se podle krajského soudu jednat o objektivní skutečnost nezávislou na vůli žalobce, nýbrž o podhodnocení časového horizontu pro realizaci otevřeného řízení. Nezohlednilli žalobce možnost využití prostředků obrany ze strany účastníků zadávacího řízení, nebyl dostatečně zadavatelsky obezřetný. Stejně tak pro pozdní zahájení otevřeného řízení neexistoval jiný zvláštní důvod – nebylo jím předchozí vedení soutěžních dialogů, ani legislativní změny. Nadto podle krajského soudu žalobce bagatelizoval svůj vliv na vývoj a koncepci DSŘ vzhledem k tomu, že je ústředním orgánem státní správy ve věcech stavebního zákona. Pokud byl žalobce v časové tísni, mohl na ni včas upozornit a eventuálně usilovat o adekvátní legislativní změnu. Krajský soud na základě uvedeného uzavřel, že žalobce nebyl oprávněn využít JŘBU, neboť nebyly splněny podmínky nepředvídatelnosti krajně naléhavé okolnosti a její nezpůsobení žalobcem, jak jsou stanoveny v § 63 odst. 5 ZZVZ. [7] Žalobce se proti napadenému rozsudku bránil kasační stížností, o níž zdejší soud rozhodl svým rozsudkem ze dne 22. 1. 2026, č. j. 3 As 58/2025  46, tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (dále jen „rozsudek č. j. 3 As 58/2025  46“). Kasační soud v prvé řadě připomněl, že žalobce spojil naplnění podmínky krajně naléhavé okolnosti „především s okolnostmi předcházejícími jejímu bezprostřednímu vypuknutí,“ k němuž došlo podáním návrhu ze dne 2. 6. 2023 (srov. odst. [31] daného rozsudku). Žalobce v tomto směru poukazoval zejména na legislativní vývoj a technická zjištění; tyto důvody jej vedly k revizi původní koncepce DSŘ. [8] Tyto děje předcházející vzniku krajně naléhavé okolnosti považoval krajský soud za irelevantní pro hodnocení splnění podmínek pro zadání veřejné zakázky v JŘBU uvedených v § 63 odst. 5 ZZVZ. Nejvyšší správní soud naopak dospěl k závěru, že tyto děje „bezpochyby mohou mít vliv na splnění [daných] podmínek,“ (srov. odst. [35] rozsudku č. j. 3 As 58/2025  46). Krajský soud pochybil, pokud nijak nehodnotil dopad uvedených okolností na zákonnost postupu žalobce, a namísto toho se zaměřil pouze na dílčí otázku, zda bylo otevřené řízení zahájeno včas. Takový pohled na splnění podmínky nezpůsobení krajně naléhavé okolnosti žalobcem považoval kasační soud za příliš zužující, neboť by vedl „k závěru, že [by] se zadavatel v případě hraničního časového rámce neměl o otevřenější zadávací řízení vlastně ani pokusit. Paradoxně by tak pro něj při nutnosti daného plnění bylo zřejmě výhodnější rovnou použít JŘBU, neboť by mu nemohlo být kladeno k tíži, že pro otevřené zadávací řízení neměl dostatečný časový prostor. Takový závěr je zcela jistě v rozporu s cíli ZZVZ, neboť by nevedl zadavatele k tomu, aby udělal maximum možného pro zadání veřejné zakázky v