4 Ads 163/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Ads 163/2025- 30 - text  4 Ads 163/2025-32 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: L. B., zast. Mgr. Jiřím Šubrtem, advokátem, se sídlem Palackého 592/19, Olomouc, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 7. 2024, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci ze dne 18. 6. 2025, č. j. 72 Ad 51/202469, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 7. 2024, č. j. X, zamítla námitky proti svému rozhodnutí ze dne 21. 3. 2024, č. j. XA, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o invalidní důchod, neboť pokles její pracovní schopnosti činil pouze 15 %. [2] Krajský soud v Ostravě  pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2025, č. j. 72 Ad 51/202469, zamítl žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalované o námitkách jako nedůvodnou. [3] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž navrhla jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti ji považovala za neopodstatněnou. [4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. [6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS). [7] V prvé řadě se kasační soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Stěžovatelka konkrétně namítá, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s navrženým důkazem v podobě výslechu jejího ošetřujícího lékaře, jestliže toliko konstatoval, že jeho stanovisko není pro posudkové lékaře závazné. Stěžovatelka však tento dílčí závěr vytrhává z kontextu napadeného rozsudku. V jeho odstavci 32 krajský soud konstatoval, že „[n]a soudu bylo, aby vyhodnotil z provedených důkazů, o který má své rozhodnutí opřít. Posouzení míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení existence a stupně invalidity je otázkou odbornou, medicínskou (důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem), a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení.“ Na tuto úvahu navázal v následujícím odstavci, kde uvedl, že „[p]odle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny posoudit pokles pracovní schopnosti a zaujmout posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. § 16a č. 582/1991 Sb.) spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství.“ Z těchto úvah vyplývá, že jsou to právě posudkové komise disponující potřebnými znalostmi nejen z oboru obecného lékařství, ale rovněž posudkového lékařství, které jsou způsobilé odborně posoudit míru a závažnost invalidity. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 22. 12. 2020, č. j. 8 Ads 90/202044, v němž zdůraznil, že „[o]dborné zprávy ošetřujících lékařůspecialistů tak nemohou představovat přímý podklad rozhodnutí o dávce, jako je tomu v případě posudků posudkové lékařské služby. Mohou sloužit jen jako podklad pro posouzení poklesu pracovní schopnosti, tj. podklad pro posudkové orgány (např. § 8 odst. 8 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, § 39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2017, čj. 6 Ads 285/201638, bod 18). Jinými slovy, odborní ošetřující lékaři stanovují diagnózy a lékaři posudkových orgánů na jejich základě vyhodnocují zdravotní stav a z něj vyplývající procentní míru poklesu pracovní schopnosti posuzované osoby (pojištěnce). Odborné posouzení ošetřujících lékařů je tak zásadně zachyceno v jimi vypracovaných lékařských zprávách a nálezech, z nichž vychází posudkové orgány. V kompetenci odborných lékařů není vyjadřovat se k posudkovým závěrům a příp. je zpochybňovat, nejsouli znalci z oboru posudkového lékařství.“ Krajský soud tedy logicky a srozumitelně objasnil neprovedení důkazu svědeckou výpovědí ošetřujícího lékaře stěžovatelky a tento jeho postup je ve světle výše citované judikatury správný. Navíc stěžovatelka po poučení ze strany krajského soudu navrhla srovnávací posudek posudkové komise v Brně (za její účasti), čemuž bylo vyhověno (viz odstavec 11 napadeného rozsudku). [8] Stěžovatelka dále spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v nevypořádání otázky, zda je posudek posudkové komise úplný, přesvědčivý a správný. Ani tomuto tvrzení však nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit. Krajský soud v odstavci 8, resp. 13 až 27 podrobně popsal obsah posudků posudkových komisí v Ostravě a v Brně. Zde je přehledně uvedeno, z čeho jejich úvahy vycházejí. Oba posudky se ve svých závěrech shodují. Krajský soud přitom postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 24. 1. 2022, č. j. 2 Ads 9/202022, na který stěžovatelka odkazuje), přičemž zdůraznil, že posouzení míry invalidity je odbornou otázkou, na jejíž zodpovězení nemá kapacitu, jinými slovy nemůže odborně hodnotit zdravotní stav žadatele o invalidní důchod. V odstavci 36 napadeného rozsudku konstatoval, že „[v] závěru soudem provedeného dokazování nebyl spor o úplnosti podkladů pro posouzení zdravotního stavu žalobkyně. O nesprávném složení posudkových komisí spor rovněž nebyl (členy obou posudkových komisí byli ortopedi), soud se tedy zabýval toliko otázkou, zda posudky PK MPSV obstojí v testu úplnosti, přesvědčivosti a správnosti.“ V odstavcích 28 až 39 popsal kritéria, která musí posudek splňovat, aby tomuto testu vyhověl. Na základě všech uvedených východisek a informací dospěl krajský soud k závěru, že oba posudky nárokům tohoto testu dostály. K tomu uvedl, že „[p]osudkové komise shromáždily zdravotní dokumentaci žalobkyně v úplnosti a posoudily její zdravotní stav komplexně, soud ani nemá důvod pochybovat o úplnosti a správnosti stanovených diagnóz.“ Je tedy zcela zřejmé, z jakých úvah krajský soud vycházel a jak je zhodnotil. Skutečnost, že se při tom ztotožnil se závěry posudkových komisí, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud dodává, že pouhý nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/201330, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010163). Nepřezkoumatelnost není ani projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat