4 Afs 136/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Afs 136/2025- 51 - text 4 Afs 136/2025-55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Miroslav Hrdlička, IČ 49572016, se sídlem Pivovarská 5/7, Bílovec, zast. Mgr. Dianou Koťovou, advokátkou, se sídlem Kollárova 1879, Teplice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2023, č. j. 23999/23/5300-22444-704601, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2025, č. j. 22 Af 26/2023-60, tako : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj doměřil žalobci dodatečnými platebními výměry ze dne 14. 10. 2016 na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2014 daň ve výši 149.650 Kč a současně mu stanovil povinnost uhradit penále ve výši 29.930 Kč, za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2014 daň ve výši 157.759 Kč a současně mu stanovil povinnost uhradit penále ve výši 31.551 Kč a za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2014 daň ve výši 135.255 Kč a současně mu stanovil povinnost uhradit penále ve výši 27.051 Kč. Učinil tak na základě výsledků daňové kontroly, během které žalobce neprokázal oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně z plnění (práce, dodávky materiálu, zařízení a vybavení při čištění lakovny) přijatých od společnosti STARK Technologics s.r.o. (dále jen „společnost STARK“) podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 6. 2017, resp. neprokázal, že předmětná plnění přijal od deklarovaného dodavatele. [2] Odvolání žalobce proti uvedeným rozhodnutím žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 11. 2017, č. j. 45741/17/5300-2244-710968, zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí však bylo k žalobě žalobce zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 11. 4. 2019, č. j. 22 Af 1/2018-43. [3] Žalovaný se tedy odvoláním žalobce zabýval znovu, načež jej rozhodnutím ze dne 27. 10. 2020, č. j. 38424/20/5300-22444-710968, opět zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. I toto rozhodnutí žalovaného však bylo k žalobě žalobce zrušeno, a to rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 22 Af 62/2020-86. [4] Žalovaný se tedy odvoláním žalobce zabýval potřetí, načež jej rozhodnutím ze dne 14. 7. 2023, č. j. 23999/23/5300-22444-704601, opětovně zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. Žalovaný aproboval závěr, že žalobce neprokázal dodání předmětných plnění deklarovaným dodavatelem a také s ohledem na vývoj judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) shledal, že zde ani není jistota ohledně dodání předmětného plnění osobou v postavení plátce daně z přidané hodnoty. [5] Žalobu podanou proti posledně zmíněnému rozhodnutí žalovaného krajský soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 22 Af 26/2023-60, zamítl jako nedůvodnou. [6] Krajský soud ve svém rozsudku nejprve shrnul podání účastníků, dosavadní stav věci a průběh jednání. Následně shledal, že rozhodnutí žalovaného je srozumitelné a zákonné, přičemž často odkazoval právě na napadené rozhodnutí i své předchozí zrušující rozsudky. Krajský soud v prvé řadě nepřisvědčil žalobci ohledně prokázání skutečnosti, že dodavatel posuzovaných plnění určitě byl v postavení plátce daně z přidané hodnoty. Stejně tak nepřisvědčil žalobci ohledně výkladu rozsudku SDEU ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20 (dále jen „rozhodnutí Kemwater“). V souladu s ním tížilo právě žalobce důkazní břemeno ohledně prokázání dodavatele jakožto osoby v postavení plátce daně z přidané hodnoty. Krajský soud také potvrdil, že v situaci, kdy žalobce neprokázal přijetí plnění od deklarovaného dodavatele, resp. plátce daně z přidané hodnoty, nebyly orgány finanční správy povinny šetřit daňový podvod. Jako nedůvodné označil i zbylé žalobní námitky týkající se nesprávného postupu orgánů finanční správy při dokazování a (ne)udělení statusu nespolehlivého plátce společnosti STARK. II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků řízení [7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou blanketní kasační stížnost, kterou následně včas doplnil na základě výzvy Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel napadený rozsudek označil za nepřezkoumatelný a nezákonný. Je přesvědčen, že v jeho případě byly splněny formální i hmotněprávní podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně z předmětných plnění a že vše v průběhu dokazování dostatečně prokázal. Má tedy za to, že k odepření nároku na odpočet byl žalovaný povinen prokázat účast stěžovatele na daňovém podvodu, k čemu nedošlo. Odepření je proto v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a SDEU. Nesprávné závěry žalovaného převzal i krajský soud, přičemž se ani nevypořádal s částí žalobní argumentace. Pro případ, že by se Nejvyšší správní soud neztotožnil se stěžejním právním názorem stěžovatele, měl by podat předběžnou otázku k SDEU. [8] S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V případě neúspěchu kasační stížnosti pak navrhl, aby mu vzhledem k délce celého sporu bylo alespoň prominuto penále a úroky z prodlení. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že uplatněné námitky považuje za nedůvodné, neboť napadený rozsudek je přezkoumatelný i věcně správný. Navrhl proto Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl. [10] Stěžovatel k vyjádření žalovaného podal repliku, kde přednesl další obdobnou argumentaci na podporu svého názoru ohledně oprávněnosti uplatnění nároku na odpočet. Žalovaný pak v následném vyjádření setrval na zamítnutí kasační stížnosti. I na toto podání žalovaného stěžovatel reagoval, ale de facto pouze jinak zopakoval již dříve uplatněnou argumentaci. III. Posouzení kasační stížnosti [11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že ji podává z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [12] Podle písm. a) zmíněného ustanovení, kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle písm. b) téhož ustanovení, kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle písm. d) téhož ustanovení, kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [13] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, neboť platí, že teprve dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, čj. 3 As 6/2004-105). Vada nepřezkoumatelnosti totiž představuje objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014-85). Za nepřezkoumatelná jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Nejvyšší správní soud zároveň připomíná, že přezkoumatelnost rozhodnutí není závislá na subjektivní představě účastníka o tom, jak podrobně by mělo být odůvodněno. Stejně tak nesouhlas účastníka s právním názorem soudu nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ve kterém je tento názor obsažen (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Afs 184/2019-38). [14] Na úvod je třeba podotknout, že stěžovatel k otázce nepřezkoumatelnosti nevznesl v kasační stížnosti žádnou ucelenou a srozumitelnou argumentaci. Vady naznačující nepřezkoumatelnost uvádí na růz