4 Afs 262/2025 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 262/2025- 36 - text  4 Afs 262/2025-41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Hanza Trade s.r.o., IČO 063 97 689, se sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, zast. Mgr. Ing. Filipem Hejlem, advokátem, se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2025, č. j. 11842/25/530022441709739, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, č. j. 11 Af 13/202548, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (správce daně) ze dne 28. 3. 2024, č. j. 2400128/24/200152524109803, kterým byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad roku 2021 ve výši 3.231.282 Kč a současně bylo k úhradě předepsáno penále ve výši 646.257 Kč. [2] Daňové orgány dospěly k závěru, že žalobkyně pořídila zboží z jiných členských států od dodavatelů z Polska a Francie, a byla tedy povinna přiznat DPH, což sice učinila, ale v jiné výši, než jaká byla zjištěna dokazováním v průběhu daňové kontroly. Současně bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že zboží bylo přepravováno od těchto dodavatelů přímo odběratelům do jiného členského státu (Itálie). Žalobkyně však neprokázala, že by v Itálii splnila povinnost přiznat daň nebo přiznat plnění. Vzhledem k tomu, že uvedené zboží nevstoupilo na území České republiky, žalobkyně poskytla dodavatelům své české DIČ a neprokázala, že by v Itálii splnila povinnost přiznat daň, došlo k přenesení místa plnění při pořízení zboží z jiného členského státu ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o DPH“), do tuzemska, a žalobkyně proto neměla nárok na odpočet daně uplatněné při pořízení zboží z jiného členského státu. Nejednalo se ani o žalobkyní tvrzený postup formou třístranného obchodu, neboť žalobkyně nesplnila podmínky zakotvené v § 17 zákona o DPH, jelikož daňové doklady vystavené žalobkyní odběratelům neobsahovaly sdělení, že se jedná o třístranný obchod dle § 17 odst. 7 písm. c) zákona o DPH, ani sdělení „daň odvede zákazník“. Žalobkyně tedy neprokázala ani splnění podmínek stanovených v § 11 odst. 4 zákona o DPH pro určení místa plnění v případě třístranných obchodů. [3] Městský soud nadepsaným rozsudkem zamítl žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného. Jádrem sporu bylo, zda obchodní transakce provedené stěžovatelkou (pořízení zboží od dodavatelů z Polska a Francie a jeho dodání odběratelům z Itálie) byly uskutečněny zjednodušeným postupem při dodání zboží uvnitř Evropské unie formou třístranného obchodu v souladu s § 17 zákona o DPH. Aby bylo možné postupovat formou tzv. třístranného obchodu, je třeba splnit veškeré podmínky dané § 17 zákona o DPH. Jednou z těchto podmínek je povinnost prostřední osoby vystavit kupujícímu daňový doklad se sdělením, že se jedná o třístranný obchod [§ 17 odst. 7 písm. c) zákona o DPH]. Na daňových dokladech vystavených žalobkyní sdělení, že se jedná o třístranný obchod, absentuje, přičemž rovněž absentuje sdělení „daň odvede zákazník“. Na daňových dokladech je pouze uvedena nulová sazba DPH. Žádným způsobem tak není vyjádřeno, že v důsledku volby zjednodušeného režimu pro třístranné obchody má daň odvést zákazník (italský odběratel), což je předpokladem platného určení konečného pořizovatele za osobu povinnou odvést DPH. Žalobkyně navíc v přiznání k DPH za kontrolované období na řádku 20 tvrdila osvobozené dodání zboží do JČS podle § 64 zákona o DPH, a v souhrnném hlášení uváděla u dodání zboží do JČS kód „0“. Pokud by bylo postupováno zjednodušenou formou třístranného obchodu, žalobkyně by musela v přiznání k DPH za kontrolované období vykázat hodnoty třístranného obchodu na řádcích 30 a 31 a v souhrnném hlášení kód „2“, který slouží prostřední osobě k přiznání dodání zboží kupujícímu při zjednodušeném postupu formou třístranného obchodu. Vzhledem ke všem popsaným skutkovým zjištěním nelze učinit jiný závěr, než že žalobkyně neprokázala naplnění definice třístranného obchodu, a tedy že pořízení zboží z jiného členského státu bylo předmětem daně v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží. [4] Žalobkyně s tvrzením o třístranném obchodu přišla účelově až v reakci na výsledek kontrolního zjištění, kdy zjistila, že správce daně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyni nenáleží nárok na odpočet. Toto tvrzení však nikterak neprokázala, a naopak bylo v rozporu s ostatními kontrolními zjištěními správce daně. Žalobkyně nabyla zboží od dodavatelů v Polsku a Francii a prodala jej odběratelům v Itálii, přičemž neprokázala, že v Itálii splnila povinnost přiznat daň nebo přiznat plnění. Proto je naplněna fikce uvedená v § 11 odst. 2 zákona o DPH a místem plnění je stát, který vydal žalobkyni daňové identifikační číslo, tedy Česká republika, a žalobkyni tak nenáleží nárok na odpočet daně. Nejedná se o postup formou třístranného obchodu, neboť nebyly naplněny podmínky § 17 zákona o DPH. Uvedeným postupem nedochází k dvojímu zdanění, neboť zachování daňové neutrality pro tento případ zajišťuje korektiv zakotvený v § 11 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost. Namítla, že městský soud vyložil aplikovaná ustanovení zákona o DPH v rozporu s unijním právem. Stěžovatelka v předmětném zdaňovacím období pořídila stavební materiál (polystyrenové desky a příslušenství k jejich montáži) od dodavatelů z Polska a Francie. Toto zboží bylo posléze dodáno odběratelům stěžovatelky v Itálii. Přepravu zajišťovala stěžovatelka prostřednictvím svého jednatele, přičemž ve všech případech proběhla přeprava tak, že zboží bylo dopraveno od dodavatele stěžovatelky přímo k odběrateli žalobkyně, aniž by se ocitlo na území České republiky. Ve všech případech bylo dodávané zboží pořízeno od osob registrovaných k dani z přidané hodnoty v členském státě, odkud bylo zboží nakoupeno (Polsko a Francie), a dodáno osobám registrovaných v členském státě, kam bylo zboží dodáno. Stěžovatelka tedy splnila všechny podmínky uvedené v § 17 odst. 1 až 5 zákona o DPH. Ustanovení § 17 odst. 6 – 8 zákona o DPH se na ni nevztahují, neboť je v nich výslovně uvedeno, že prostřední osobou je osoba, která není v České republice plátcem ani identifikovanou osobou, ale je registrována v jiném členském státě. Tato ustanovení se týkají dodání zboží, kdy konečný kupující je registrován k dani z přidané hodnoty v České republice, nikoli v Itálii. Z důvodu své neznalosti začala stěžovatelka uplatňovat argumentaci, že se jedná o třístranný obchod až v okamžiku, kdy ji začaly zastupovat osoby znalé daňového práva. [6] Správní orgány i městský soud nesprávně vyložily pojem třístranný obchod uvedený v § 17 odst. 1 zákona o DPH, neboť dovodily, že se musí jednat o dohodu tří stran. Z hlediska obecných pravidel o DPH by každý takový obchod, jako prováděla stěžovatelka, znamenal nutnost registrovat se k DPH v Itálii a samotné dodání zboží jejímu odběrateli by proběhlo jako tuzemské plnění. Proto byl zaveden čl. 141 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“), který umožňuje dodavateli neregistrovat se k DPH ve státě odběratele, pokud zboží nakoupil v jiném členském státě a zboží bylo přepraveno přímo od jeho dodavatele. Uvedené ustanovení přitom nevyžaduje znalost původního dodavatele konečným odběratelem. Článek 141 směrnice o DPH se promítá do § 11 odst. 4 ve spojení s § 17 zákona o DPH. Zákon o DPH ve světle výkladu městského soudu na rozdíl od unijního práva vyžaduje, aby osoba prvního dodavatele byla rovněž účastníkem smlouvy mezi konečným odběratelem a prostřední osobou. Takový výklad je v rozporu s čl. 141 směrnice o DPH. Vzhledem k rozporu českého a unijního práva stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též „SDEU“) předběžnou otázku ve znění: Je nutné vykládat čl. 141 směrnice o DPH tak, že osoba povinná k dani uvedená v písmenu a) tohoto článku a osoba uvedená v písmenu d) tohoto článku musí obě jednat v rámci smlouvy, kterou obě uzavřely s původním dodavatelem zboží, od nějž ho pořídila osoba povinná k dani uvedená v písmenu a) tohoto článku? [7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s posouzením věci městským soudem. V případě stěžovatelky se nejednalo o třístranný obchod ve smyslu zákona o DPH, neboť stěžovatelka nesplnila podm