4 As 180/2025 – Nejvyšší správní soud

4 As 180/2025- 35 - text  4 As 180/2025-38 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: C. Š., zast. Mgr. Tomášem Martiníkem, advokátem, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2024, č. j. MSK 129598/2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2025, č. j. 61 A 16/202446, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím Městského úřadu Kravaře (dále též „městský úřad“) byl žalobce uznán vinným tím, že dne 27. 2. 2024 v 10:30 hod. v obci K. na ulici Š., před domem č. XA, ve směru jízdy od centra obce Š. řídil osobní motorové vozidlo tovární značky MERCEDESBENZ GLS 600 4MATIC MAYBACH registrační značky X, kdy při řízení vozidla držel za jízdy v pravé ruce v úrovni volantu telefonní přístroj. Tím se v návaznosti na porušení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o silničním provozu), úmyslně dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1. téhož zákona. [2] Za tento přestupek městský úřad žalobci podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a § 125c odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu uložil pokutu ve výši 5.000 Kč. Podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky dále byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení o přestupku ve výši 1.000 Kč. [3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil ve výroku rozhodnutí městského úřadu uvedené číslo domu z XA na XB a ve zbytku je potvrdil. [4] Nadepsaným rozsudkem pak Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného. [5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V prvé řadě namítl, že krajský soud pochybil, když neshledal jeho námitky důvodné, aniž by své závěry řádně odůvodnil. Žalovaný se nevypořádal s judikaturou Nejvyššího správního soudu k přestupkům spočívajícím v držení telefonu a nárokům na dokazování v těchto případech, na kterou odkazuje stěžovatel. Pokud proti sobě stojí výpověď stěžovatele a výpovědi zasahujících policistů, není možné bez dalšího vyjít pouze z výpovědi policistů a vyhodnotit výpověď stěžovatele jako nevěrohodnou. [6] Krajský soud ve skutečnosti, že policisté nepopsali telefonní přístroj, který měl stěžovatel držet v ruce, nespatřuje nedostatek provedeného dokazování, neboť se ztotožnil se závěrem žalovaného, že v současné době jsou si mobilní telefony vesměs zcela podobné. Takový závěr je však v rozporu s rozsudkem NSS ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 As 261/202134. [7] Rozhodnutí městského úřadu bylo vnitřně rozporné, neboť je v něm uvedeno, že tvrzení policistů může být samo o sobě věrohodným důkazem, aniž by to musel potvrdit další důkaz, a to videozáznam z kamery silničního vozidla, a zároveň, že stěžovatel je usvědčován výpověďmi svědků a videozáznamem. Žalovaný se s tímto rozporem nevypořádal a jeho rozhodnutí obsahuje obdobnou nesrovnalost, když uvádí, že přestupkové jednání stěžovatele bylo prokázáno kamerovým záznamem a fotografií z videozáznamu, které korespondují se svědeckou výpovědí zasahujících policistů. Rovněž krajský soud se s tímto rozporem uspokojivě nevypořádal, když pouze podotkl, že u přestupků tohoto typu videozáznam primárně slouží k prokázání podmínek viditelnosti, povětrnostních podmínek a toho, zda policisté vůbec mohli samotné držení telefonu spatřit. Správní orgány však výslovně z videozáznamu dovozují spáchání přestupku. [8] Policisté téměř shodně vypověděli, že stěžovatel držel v pravé ruce nad úrovní volantu a palubní desky mobilní telefon. Jejich výpovědi však odporují videozáznamu zachycujícímu jejich konverzaci, z níž vyplývá, že držení telefonního přístroje stěžovatelem si všiml pouze jeden z nich. To jednoznačně vyplývá z překvapené reakce druhého z policistů. Tato skutečnost je dále utvrzena tím, že policista, který tvrdí, že telefon spatřil, po udivené reakci svého kolegy vysvětluje detaily, jak podle něj telefon stěžovatel držel, přičemž druhý policista opět reaguje pouze tím, že vezme tyto informace na vědomí a rozhodně nepotvrzuje, že je viděl také. Městský úřad se touto rozporností výpovědí policistů s videozáznamem nezabýval. Tuto vadu neodstranil ani žalovaný, který se nezabýval námitkami, které v této souvislosti vznesl stěžovatel v odvolání. K věrohodnosti výpovědí policistů se krajský soud žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný se nevyjádřil k snímkům z předmětného videozáznamu, které potvrzují, že v čase 11:32:22 není možné z videozáznamu s jistotou říci, že stěžovatel drží jakýkoli předmět, a už vůbec ne, že drží telefonní přístroj s rozsvíceným displejem. Stěžovatel tak je nadále toho názoru, že z videozáznamu nelze jednoznačně dospět k závěru, že oba policisté shodně viděli údajný přestupek stěžovatele. Telefonní přístroj na videozáznamu není vidět jednoznačně, jak to tvrdí správní orgány i krajský soud. Dle videozáznamu policisté s největší pravděpodobností seděli ve vozidle Škoda Octavia a stěžovatel jel v největším SUV značky MercedesBenz. S ohledem na okolí a polohu policejního vozidla nebyli policisté v takovém postavení k vozidlu stěžovatele, aby mohli jednání stěžovatele vidět natolik detailně, aby si byli jisti, že v ruce drží mobilní telefon. [9] To, že stěžovatel do oznámení přestupku sepsaného na místě uvedl, že držel v ruce brýle a jeho právní zástupce při ústním jednání dne 10. 7. 2024 uvedl, že stěžovatel držel obal brýlí, nepředstavuje nesrovnalost v popisu událostí a tato zanedbatelná odchylka ve výpovědi stěžovatele a jeho právního zástupce nemá vliv na důvěryhodnost jejich tvrzení. Z videozáznamu není možné posoudit, zda se jedná o telefonní přístroj, zejména pokud stěžovatel tvrdí, že držel jiný předmět obdobných tvarů a rozměrů. Policisté nepopsali ve své výpovědi telefonní přístroj natolik podrobně, aby bylo možné jednoznačně uzavřít, že se nemohlo jednat o jiný, podobný předmět, nebo pouze jinou část automobilu. O nejasnosti celé situace dále svědčí, že správní orgány několikrát zaměnitelně používají spojení „v úrovni volantu“, „nad úrovní volantu“ a „nad úrovní palubní desky“. Krajský soud se s tímto rozporem nevypořádal. [10] Městský úřad v rozporu se zákonem konal ústní jednání v nepřítomnosti stěžovatele a jeho zástupce i přes řádnou omluvu stěžovatele. Ani z judikatury citované žalovaným (rozsudky NSS č. j. 6 As 151/201619 a č. j. 7 As 303/201526) nelze dovozovat, že omluva stěžovatele nebyla náležitá nebo včasná. I pokud by ústní jednání bylo nařízeno v časovém rozmezí povolených vycházek stěžovatele, tato skutečnost by sama o sobě neznamenala, že se stěžovatel mohl na jednání dostavit. K tomu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2839/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. z. IV. ÚS 3815/17. Krajský soud nezohlednil, že stěžovatel se omluvil pouhé 4 pracovní dny od doručení oznámení o nařízení ústního jednání a tři pracovní dny před jeho konáním. V průběhu řízení před městským úřadem tak došlo k takovým procesním pochybením, že způsobují nezákonnost jeho rozhodnutí. [11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby byla zamítnuta. [12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [13] Předtím, než přistoupí k meritornímu projednání věci, posoudí kasační soud ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, zda je splněna podmínka přijatelnosti dle § 104a odst. 1 s. ř. s. Dle tohoto ustanovení se pro nepřijatelnost odmítne stížnost, jež svým významem podstatně nepřevyšuje zájmy stěžovatele. [14] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napad