4 As 55/2025 — Nejvyšší správní soud

4 As 55/2025- 104 - text 4 As 55/2025-107 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: MARSERVIS, s.r.o., IČ 46886061, se sídlem Tepelská 137/3, Mariánské Lázně, zast. Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) město Chodov, se sídlem Komenského 1077, Chodov a II) Teplo Chodov, s.r.o., IČ 05777003, se sídlem U Porcelánky 1052, Chodov, obě zast. JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem, se sídlem Čs. legií 143, Klatovy, o žalobě proti rozhodnutí rady Energetického regulačního úřadu ze dne 15. 11. 2023, č. j. 09901-314/2010-ERU, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2025, č. j. 29 A 56/2023-430, takto: I. V řízení o kasační stížnosti se pokračuje. II. Kasační stížnost se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žádná z osob zúčastněných na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 6. 2023, č. j. 09901-291/2010-ERU, rozhodl podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „energetický zákon“), že se licence na rozvod tepelné energie udělená žalobkyni zrušuje ke dni právní moci tohoto rozhodnutí. Žalovaný tak učinil, neboť zjistil, že žalobkyně nedisponuje vlastnickým či užívacím právem k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti, což je podmínkou pro udělení (ponechání) licence podle § 5 odst. 3 energetického zákona. [2] Rozklad žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí rada Energetického regulačního úřadu (dále jen „Rada ERÚ“) rozhodnutím ze dne 15. 11. 2023, č. j. 09901-314/2010-ERU, zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. [3] Žalobu podanou proti rozhodnutí Rady ERÚ následně zamítl Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, č. j. 29 A 56/2023-430. [4] Krajský soud při rozhodování vycházel z takto zjištěného stavu věci. V roce 1993 uzavřela osoba zúčastněná na řízení I) (pronajímatel) s žalobkyní (nájemce) nájemní smlouvu, jejíž předmětem bylo energetické zařízení sloužící pro rozvod tepelné energie ve městě Chodov. V roce 2002 byla žalobkyni rozhodnutím žalovaného udělena licence na rozvod tepelné energie. Splnění podmínky pro udělení licence podle § 5 odst. 3 energetického zákona (užívací právo) žalobkyně doložila zmíněnou nájemní smlouvou. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2010, č. j. 25 Co 300/2008-24, však bylo rozhodnuto, že zmíněná nájemní smlouva je absolutně neplatná s účinky ex tunc. V návaznosti na to zahájil žalovaný z moci úřední správní řízení, jež vedlo k vydání rozhodnutí o zrušení licence udělené žalobkyni pro nesplnění podmínky podle § 5 odst. 3 energetického zákona. [5] Mezitím Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 14. 8. 2020, č. j. 16 C 408/2010-1240, zamítl žalobu na určení, že je žalobkyně vlastníkem částí energetického zařízení, jež měla opravit či vytvořit v době nájemního vztahu. K odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 390/2020-1344, napadený rozsudek potvrdil. Následně podané dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 2946/2021-1468. Civilní soudy nepřisvědčily žalobkyni, neboť shledaly, že předmětné energetické zařízení je jedinou věcí v právním smyslu, přičemž k jeho součástem, jež nejsou samostatnými věcmi v právním smyslu, nelze uplatňovat vlastnické právo odděleně. Posledně zmíněné rozhodnutí však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2024, sp. zn. II.ÚS 2194/23. Nejvyšší soud tak měl ve věci rozhodovat znovu. [6] Krajský soud v nyní napadeném rozsudku nepřisvědčil žalobkyni, že rozhodnutí Rady ERÚ je nepřezkoumatelné a nezákonné. Přitom i s ohledem na průběh občanskoprávního sporu mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení I) shledal, že žalobkyně není vlastníkem částí energetického zařízení, jež měla opravit či vytvořit za dobu nájemního vztahu. Tyto části jsou totiž součástí energetického zařízení jakožto jediné věci v právním smyslu, přičemž jeho vlastníkem není žalobkyně, ale je jím osoba zúčastněná na řízení I). I pokud by v dalším vývoji občanského soudního řízení bylo shledáno, že se v případě energetického zařízení nejedná o jedinou věc, žalobkyně by k jeho částem stejně nemohla nabýt vlastnické právo z důvodu absence dobré víry při zpracování cizí věci. [7] Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní argumentaci týkající se neprovedení všech navržených důkazních prostředků a vlastnictví tepelné přípojky. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a vyjádření osob zúčastněných na řízení [8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou blanketní kasační stížnost, kterou následně doplnila v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu. [9] Stěžovatelka má nadále za to, že rozhodnutí Rady ERÚ je nepřezkoumatelné, a jelikož jej krajský soud pro tuto vadu nezrušil, zatížil touto vadou i napadený rozsudek. Příslušné žalobní námitky krajský soud navíc ani nevypořádal z hlediska přezkoumatelnosti dostatečným způsobem. Také se dopustil pochybení, když činil zjištění z neprovedeného důkazu v podobě znaleckého posudku. [10] Stěžovatelka dále oproti Radě ERÚ a krajskému soudu rozporuje, že civilní soudy potvrdily nenabytí vlastnického práva k energetickému zařízení. Podle stěžovatelky pouze shledaly, že energetické zařízení je jedinou věcí v právním slova smyslu, což je jiná otázka. Navíc s výsledkem správního řízení ani správní žaloby nebylo vyčkáno na konečné rozhodnutí občanskoprávního sporu. [11] Stěžovatelka je také názoru, že krajský soud zatížil napadený rozsudek vadou nezákonnosti, když vyhodnotil otázku vlastnictví energetického zařízení jako celku prostřednictvím interpretace rozhodnutí civilních soudů v neprospěch stěžovatelky. Krajský soud ve svém hodnocení vyšel z hypotézy, že Nejvyšší soud dospěje znovu ke stejnému závěru, tj. že energetické zařízení je jedinou věcí v právním smyslu, přičemž podle stěžovatelky je pravděpodobnější, že dojde k opačnému závěru. Odkázala k tomu na pochybení, jež Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu vytkl s tím, že krajský soud na něj ve svém hodnocení nikterak nereagoval. Proti hypotéze krajského soudu pak svědčí i odborná literatura reagující na dotčené rozhodnutí Nejvyššího soudu i rozhodnutí obecných soudů v jiných věcech. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že Nejvyšší soud svůj původní postoj změní v její prospěch. Dále argumentovala na podporu názoru, že vlastnické právo svědčí právě jí. [12] Konečně stěžovatelka s krajským soudem nesouhlasí ani v tom, že v případě přijetí opačného názoru Nejvyšším soudem nebude shledána vlastníkem dotčených částí energetického zařízení. Má totiž za to, že vlastnického právo k dotčeným částem nabyla z titulu nahrazení původní věci věcí novou. [13] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil nadepsaný rozsudek i rozhodnutí správních orgánů. [14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje uplatněné námitky za nedůvodné a navrhl kasační stížnost zamítnout. [15] Osoby zúčastněné na řízení ve společném vyjádření ke kasační stížnosti taktéž uvedly, že považují uplatněné námitky za nedůvodné a navrhly kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení kasační stížnosti [16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Stěžovatelka uplatněné důvody kasační stížnosti podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [17] Podle písm. a) zmíněného ustanovení, kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle písm. d) téhož ustanovení, kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [18] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, neboť platí, že teprve dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004-105). Vada nepřezkoumatelnos