4 Azs 177/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 177/2025- 33 - text 4 Azs 177/2025-38 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: N. V. P., zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, P.O. Box 78, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2025, č. j. CPR-14398-3/ČJ-2025-930310-V240, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2025, č. j. CPR-14398-5/ČJ-2025-930310-V240, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2025, č. j. 21 A 25/2025-18, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 24. 3. 2025, č. j. KRPA-390516-23/ČJ-2024-000022-SV (dále jen „rozhodnutí o správním vyhoštění“), žalobci uložila podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace v délce dvou let, přičemž k vycestování mu v souladu s § 118 odst. 3 téhož zákona určila lhůtu 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. [2] Žalovaná shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí o správním vyhoštění. Následně shora uvedeným opravným usnesením napravila zřejmou nesprávnost napadeného rozhodnutí spočívající v chybném datu jeho vydání. II. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Městský soud v napadeném rozsudku shledal, že žalobce opakovaně porušil právní předpisy ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců, když byl nejprve rozsudkem městského soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 4 T 7/2018 (dále jen „trestní rozsudek“), odsouzen za drogovou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 11 let a následně svým vědomým nelegálním pobytem o několik hodin překročil dobu stanovenou ve výjezdním příkazu. Měl totiž na základě listinných důkazů založených ve správním spise za dostatečně prokázané, že žalobci byla v důsledku jeho trestné činnosti zrušena platnost povolení k trvalému pobytu, což po jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu dne 8. 11. 2024 vedlo k vydání výjezdního příkazu s dobou platnosti od 18. 11. 2024 do 17. 12. 2024. Žalobce se však dne 18. 12. 2024 dostavil na odbor cizinecké policie správního orgánu prvního stupně se svým právním zástupcem, aby svůj neoprávněný pobyt na území České republiky vyřešil. Tím podle mínění městského soudu došlo k naplnění předpokladů správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců spočívající v opakovaném porušení právních předpisů. [5] V tomto směru se tedy městský soud neztotožnil s názorem žalobce, že opakovaným porušením právních předpisů podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců je myšleno pouze porušení povinností vyplývajících ze zákona o pobytu cizinců. Naopak dovodil, že opakovaným porušením právních předpisů ve smyslu předmětného ustanovení lze rozumět porušení jakéhokoli předpisu. Svou argumentaci podpořil zejména odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 2 Azs 98/2015-37, podle kterého je účelem § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců postihovat opakované porušení jakýchkoli právních předpisů, nikoliv pouze zákona o pobytu cizinců. Městský soud navíc zdůraznil, že žalobcova trestná činnost spočívala ve spáchání zvlášť závažného zločinu, a že žalovaná v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu ani neměla jinou možnost než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění. Městský soud nepovažoval za pochybení to, že součástí správního spisu nebyl odsuzující trestní rozsudek, neboť správní orgán prvního stupně si obstaral opis z evidence Rejstříku trestů fyzických osob ze dne 18. 12. 2024 (dále jen „opis z rejstříku trestů“) obsahující všechny potřebné informace o žalobcově odsouzení. [6] Stran namítaných nepřiměřených dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do rodinného a soukromého života žalobce městský soud ve shodě s žalovanou označil za stěžejní, že žalobce nebyl v rodných listech dětí uveden jako jejich otec, přestože s nimi a se svou družkou žil dlouhodobě ve společné domácnosti. V takovém případě nelze hovořit o rodinném životě, ale jen o soukromém životě žalobce. Tomu přitom žádné okolnosti nebránily v učinění prohlášení o jeho otcovství. Městský soud v této souvislosti poukázal také na to, že žalobce při svém výslechu tvrdil, že má tři dcery, i když má dva syny a jednu dceru, a že v průběhu výkonu trestu neprojevil zájem o hmotné zabezpečení svých dětí v tom směru, že se nezajímal, zda prostředky, které podle svých tvrzení na jejich výživu posílal, se skutečně k jeho dětem dostaly. Skutečnost, že jej družka s dětmi ve vězení každý měsíc pravidelně navštěvovala, městský soud považoval spíše za projev její loajality a vytrvalosti než za důkaz o žalobcově zájmu o jeho děti. Městský soud taktéž upozornil na skutečnost, že žalobcova družka během svého výslechu uvedla, že v době výkonu trestu odnětí svobody žalobce se o děti musela sama postarat, že od něj každý měsíc dostávala částku ve výši 2.000 Kč až 3.000 Kč a že sama hradí nájemné. Městský soud tedy shrnul, že žalobce nebyl v životě svých dětí a své družky v letech 2017 až 2024 pro své odsouzení přítomen, že jeho družka na něm není závislá, že o všechny děti se většinu jejich života sama starala, že děti jsou na společnou domácnost se svou matkou a babičkou zvyklé a že v České republice družka i děti žijí na základě povolení k trvalému pobytu. Neshledal proto žádné důvody, pro které by družka a děti žalobce nemohly i přes jeho správní vyhoštění pokračovat v dosavadním rodinném životě v České republice, případně jej následovat do Vietnamu. [7] Městský soud tudíž uzavřel, že všechny výše zmíněné okolnosti podporují závěr správních orgánů o absenci rodičovského vztahu žalobce k dětem, kdy nedostatek formálního vztahu koreluje s nedostatkem faktických vazeb, což žalobce nemůže nahradit během jednoho měsíce od svého propuštění z výkonu trestu odnětí svobody do konce platnosti výjezdního příkazu. Správní orgány tak podle mínění městského soudu náležitě zjistily skutkový stav věci a ve svých rozhodnutích se řádně vypořádaly s okolnostmi žalobcova soukromého a rodinného života. Jejich úvahy označil za srozumitelné, jednoznačné a přezkoumatelné. Neshledal proto nezbytným vyžádat si stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí či provést výslechy dětí, ani se vyjadřovat k veškerým kritériím vyjmenovaným v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Délku správního vyhoštění v dolní polovině zákonné výměry městský soud posoudil jako přiměřenou, aniž přitom došlo ke zneužití správního uvážení ze strany správních orgánů. III. [8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení, eventuálně navrhuje spolu s napadeným rozsudkem zrušit i napadené rozhodnutí a věc vrátit žalované k dalšímu řízení. [9] Stěžovatel považuje napadený rozsudek za nezákonný s ohledem na to, jak městský soud vyložil § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců. Setrvává na svém stanovisku, že opakovaným porušením právních předpisů je ve smyslu předmětného ustanovení myšleno toliko porušení zákona o pobytu cizinců. Správní orgány mu však přičetly k tíži více než sedm let staré odsouzení, za nějž již trest vykonal. Stejně tak jako městský soud však nezohlednily, že porušení zákona o pobytu cizinců spočívalo v neoprávněném pobytu v délce jen několika hodin a že se sám dostavil ke správnímu orgánu prvního stupně za účelem řešení svojí pobytové situace. Porušení zákona o pobytu cizinců se navíc dopustil prvně. Stěžovatel přitom uvedl objektivní důvody, pro které nemůže území České republiky opustit. Má totiž stanovenou povinnost hlásit se u probační a mediační služby, žije zde více něž 20 let a má zde tři nezletilé děti i družku, se kterou jsou spolu také přes 20 let. Jeho několikahodinový nelegální pobyt, který ze své inciativy přišel řešit ke správnímu orgánu prvního stupně, proto nemůže spadat pod situaci předpokládanou v § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců a nemůže převážit nad 20 lety l