4 Azs 213/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 213/2025- 73 - text 4 Azs 213/2025-75 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyň: a) T. B., b) M. Y, obě zast. Mgr. Tomášem Zvoníčkem, advokátem, se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2023, č. j. OAM-1065/ZA-ZA11-P10-2022, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 9. 2025, č. j. 178 Az 2/2023-151, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Soudem ustanovenému zástupci žalobkyň Mgr. Tomáši Zvoníčkovi, advokátu, se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 17.532 Kč. Tato částka bude zástupci žalobkyň vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobkyň nese stát. Odůvodnění: [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zastavil řízení o jejich opakované žádosti o mezinárodní ochranu podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, z důvodu její nepřípustnosti dle § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona. [2] Krajský soud v Ústí nad Labem nadepsaným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Učinil tak poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 14. 10. 2024, č. j. 178 Az 2/2023-151, zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 7. 2025, č. j. 4 Azs 267/2024-40. Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor, že i důkazy navržené žalobkyněmi v řízení o žalobě proti rozhodnutí o opakované žádosti o mezinárodní ochranu, které nemohly bez svého zavinění uplatnit v řízení před žalovaným, mohou mít relevanci pro posouzení důvodnosti této žaloby, a pokud soud neshledá důvod k jejich neprovedení, mají být provedeny a hodnoceny spolu s dalšími novými skutečnostmi a důkazy, které žalobkyně uplatnily v řízení o opakované žádosti. Následně krajský soud při jednání dne 16. 9. 2025 provedl žalobkyněmi navržené důkazy, avšak žalobu znovu zamítl. [3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) podaly proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost. [4] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žádost stěžovatelek posoudil v souladu se zákonem. I rozsudek krajského soudu je dostatečně odůvodněný a věcně správný. Důvody uváděné stěžovatelkami v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou stejné jako důvody původní žádosti, která byla zamítnuta, což potvrdily též správní soudy. Stěžovatelkami uváděné změny situace v zemi původu nemají relevanci k jejich případu. [5] Stěžovatelky reagovaly replikou, v níž se vymezily proti nevhodné a zraňující dikci, kterou měl žalovaný ve vyjádření použít. Dále zopakovaly svá tvrzení, že jim v Kazachstánu hrozí pronásledování a že změny situace v zemi původu mají azylovou relevanci. K tomu poukázaly na zprávy o soudním procesu z roku 2025, v němž byly čtyři osoby odsouzeny k vysokým trestům v souvislosti s držením náboženské literatury. K tomu stěžovatelky navrhly provedení důkazů. [6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [7] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. [8] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. [9] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná. [10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se v napadeném rozsudku řádně zabýval všemi žalobními body, jedná se o rozhodnutí srozumitelné, opřené o dostatečné odůvodnění, ze kterého je zcela zřejmé, proč soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že pouhý nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/201330, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010163). Nepřezkoumatelnost není ani projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/201624, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/201735). Krajský soud rovněž respektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku a realizoval jej. [11] Namítanou nepřezkoumatelností není zatíženo ani rozhodnutí žalovaného. Rovněž z jeho odůvodnění je v souladu s požadavky judikatury patrné, z jakého skutkového stavu žalovaný vycházel, jakými úvahami se řídil při hodnocení zjištěného skutkového stavu a k jakým závěrům dospěl, přičemž tyto úvahy žalovaný v odůvodnění rozhodnutí náležitě a srozumitelně vyjádřil (např. rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009-65). [12] V případě stěžovatelek se jedná o soudní přezkum rozhodnutí žalovaného o opakované žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž jejich původní žádost byla zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 1. 2020, přičemž žalobu proti uvedenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 3. 2021, č. j. 32 Az 2/2020-94, a kasační stížnost stěžovatelek odmítl NSS usnesením ze dne 27. 4. 2022, č. j. 7 Azs 102/2021-46. Posuzováním opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu se Nejvyšší správní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí. Takové žádosti se dostane věcného projednání pouze za předpokladu, že v ní cizinec tvrdí nové skutečnosti, nebo v případě zjištění, která nebyla obsahem předchozí žádosti a která cizinec nemohl tvrdit bez vlastního zavinění, a zároveň jsou tyto skutečnosti relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany (usnesení rozšířeného senátu ze dne 6. března 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, č. 2642/2012 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 26. května 2020, č. j. 1 Azs 114/2020-44). Věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, kterou je třeba vykládat restriktivně (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2009, č. j. 9 Azs 5/2009–65, a ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 9 Azs 14/2008–57, nebo na ně navazující usnesení ze dne 5. prosince 2019, č. j. 7 Azs 306/2019–67, a ze dne 9. září 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-55). [13] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře rovněž konstatoval, že za nové skutečnosti, na základě kterých lze opakovanou žádost o mezinárodní ochranu věcně posoudit, je nutno považovat „nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové správní řízení pozbývalo jakéhokoli smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto dosahování žádoucích výsledků s co nejmenšími možnými náklady“ (rozsudek ze dne 25. dubna 2018, č. j. 6 Azs 60/2018–43, nebo již citovaný rozsudek č. j. 9 Azs 5/2009-65). [14] Stěžovatelky především brojí proti hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před kr