5 As 212/2025 – Nejvyšší správní soud

5 As 212/2025- 33 - text  5 As 212/2025 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: F. L., zast. Mgr. Michalem Staňkem, advokátem se sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, č. j. 6 A 99/202473, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2024, č. j. MZP/2024/620/2357, žalovaný podle § 40 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v relevantním znění (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), nevyhověl námitce žalobce k předloženému záměru na vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Soutok [dále jen „CHKO Soutok“; k tomuto vyhlášení došlo dne 1. 7. 2025, kdy nabylo účinnosti nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, dále jen „nařízení vlády č. 55/2025 Sb.“]. Žalobce rozporoval konkrétně zařazení svých pozemků parc. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF a XG v k. ú. M. N. V. do CHKO Soutok. Rozklad žalobce ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 12. 9. 2024, č. j. MZP/2024/290/1404, zamítl a zmiňované prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí ministra životního prostředí žalobu k Městskému soudu v Praze. Uváděl, že jeho námitka proti záměru nebyla vyřízena v šedesátidenní lhůtě. Mohl proto nabýt přesvědčení, že se jeho pozemky součástí CHKO Soutok nestanou. Žalovaný podle něj nemohl zařadit do záměru ornou půdu, neboť nebyla uvedena ve výčtu předmětů ochrany. Žalobce byl přesvědčen, že na jeho orné půdě se žádné chráněné biotopy nevyskytují a důvody žalovaného jsou jen hypotetické. Dotační možnosti se podle žalobce nikterak nezměnily. Žalobce žalovanému vytkl, že nejprve nejednal s vlastníky o možnostech smluvní ochrany, přestože zákon preferuje tuto možnost. Upozornil rovněž na probíhající pozemkové úpravy s velkým počtem účastníků a závěrem zpochybnil nestrannost analýzy Agentury pro ochranu přírody a krajiny (dále jen „AOPK“), která je podřízena žalovanému. [3] Městský soud shora uvedeným rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, č. j. 6 A 99/202473, žalobu zamítl. V prvé řadě podotkl, že o obdobných žalobách vlastníků pozemků zastoupených týmž advokátem již opakovaně rozhodoval, a odkázal na své předchozí rozsudky. Zmínil rovněž, že v některých případech již jeho závěry potvrdil i Nejvyšší správní soud. Dále připomněl, že neposuzuje vhodnost vyhlášení CHKO Soutok z odborného či politického hlediska, ale pouze zákonnost vypořádání námitek. Žaloba přitom z velké části pouze opakovala námitky z rozkladu, aniž by reagovala na argumentaci žalovaného či ministra životního prostředí. Městský soud rovněž upozornil, že žaloby ve správním soudnictví slouží k ochraně veřejných subjektivních práv žalobce, nikoli k prosazování veřejného zájmu či práv třetích osob. [4] Podle městského soudu je lhůta pro vydání rozhodnutí o námitce toliko pořádková, její nedodržení tudíž nezpůsobilo jeho nezákonnost. Žalobce navíc nepopsal, jak konkrétně toto pochybení do jeho práv zasáhlo, ani nevyužil prostředky ochrany proti nečinnosti. Městský soud dále zdůraznil, že výčet předmětů ochrany je demonstrativní. Orná půda v něm tudíž nemusela být uvedena, neboť detailní část záměru výslovně počítá s „mozaikou zemědělských pozemků“, včetně orné půdy. Žalovaný i ministr životního prostředí vysvětlili, jak se orná půda podílí na vodním režimu a ekologických funkcích území. Žalobce tato vysvětlení nijak nezpochybnil. Byť žalovaný i ministr životního prostředí připustili, že dotační nástroje lze čerpat i mimo CHKO a k související argumentaci žalobce se podle městského soudu dostatečně podrobně nevyjádřili, soud zdůraznil, že možnost čerpání dotací nebyla nosným důvodem pro vyhlášení CHKO Soutok. Tento dílčí nedostatek proto nemohl vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. [5] Městský soud poznamenal, že (ne)možností smluvní ochrany se žalovaný i ministr životného prostředí zabývali v rámci testu proporcionality. Vyhodnotili ji jako v podstatě neproveditelnou vzhledem k roztříštěnému vlastnictví a neúčinnosti smlouvy vůči třetím osobám. Smluvní ochranu navíc vylučovala již se v tomto prostoru vyskytující maloplošná zvláště chráněná území. Žalobce na tyto závěry nijak nereagoval. K otázce pozemkových úprav městský soud zdůraznil, že žalobce není oprávněn hájit práva jiných osob. Samotné probíhající řízení o pozemkových úpravách nebránilo vyhlášení CHKO. Závěrem městský soud připomněl, že AOPK je odborným orgánem ochrany přírody. Skutečnost, že je součástí soustavy orgánů ochrany přírody, nikterak nezpochybňuje její odborné závěry. Žalobce nezformuloval žádnou odbornou výhradu proti závěrům AOPK ani nenavrhl žádný důkaz, který by je zpochybnil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. V ní namítá, že při přípravě a přijímání nařízení vlády č. 55/2025 Sb., kterým byla vyhlášena CHKO Soutok, byl podle něj porušen čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (Listina) a rovněž některá ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny. Zásah do vlastnického práva spatřuje stěžovatel zejména v tom, že zařazením dotčených pozemků do CHKO Soutok došlo ke snížení jejich hodnoty. Nezákonná je podle stěžovatele rovněž forma tohoto omezení, neboť CHKO byla vyhlášena nařízením vlády, nikoliv zákonem. Stěžovatel se domnívá, že bylo omezeno rovněž jeho právo na podnikání (čl. 26 Listiny). Dotčené pozemky jsou totiž údajně z velké části obhospodařovanou půdou. Jejich zařazení do CHKO Soutok je nepřípustné, neboť na těchto pozemcích chybí jakýkoliv předmět ochrany. [7] Podle stěžovatele je zařazení dotčených pozemků do CHKO v rozporu i s § 25 zákona o ochraně přírody a krajiny. V záměru na vyhlášení CHKO je totiž uvedeno, že zemědělsky intenzivně obhospodařované pozemky nejsou předmětem ochrany (viz str. 2, část 3). V záměru chybí rovněž výčet dlouhodobých cílů ochrany přírody a krajiny (viz str. 3, část 5). Zemědělsky obhospodařované půdy nejsou uvedeny ani ve vymezení II. zóny CHKO, zahrnuty jsou pouze ve vymezení III. zóny. Z toho je podle stěžovatele zřejmé, že na intenzivně obhospodařovaných půdách neexistuje důvod ochrany, proto nemohly být zařazeny do CHKO Soutok. Jsouli totiž v důsledku vzniku CHKO zasažena ústavně zaručená práva vlastníků pozemků, je nezbytné prokázat smysl této ochrany. Ten však nemůže být naplněn v případě, kdy se na dotčených pozemcích předmět ochrany léta nenacházel. V § 25 zákona o ochraně přírody a krajiny je požadována určitá „kvalita“ území pro vyhlášení CHKO (významný podíl přirozených lesních ekosystémů a trvalých travních porostů). Podle stěžovatele se na daném území žádný (natož významný) přirozený ekosystém lesních porostů nevyskytuje a vše je pouze důsledkem činnosti člověka. Při používání ustanovení o mezích základních práv tak nebylo šetřeno jejich smyslu ani podstaty. [8] Žalovaný ani městský soud se podle stěžovatele nevypořádali s opakovaně vznesenou námitkou týkající se (ne)využití smluvní ochrany podle § 45c odst. 4 a 5 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle těchto ustanovení měl žalovaný zaslat vlastníkům dotčených pozemků výzvu směřující k uzavření smlouvy k ochraně dotčených pozemků. To však neučinil. Evropsky významná lokalita (dále jen „EVL“) má být přitom přednostně chráněna v součinnosti s vlastníky pozemků. Žalovaný nicméně bez dalšího přistoupil k vyhlášení zvláště chráněného území, což nelze odůvodnit ani odkazem na test proporcionality. Sami vlastníci dotčených pozemků se totiž žalovanému ozývali se zájmem o založení smluvní ochrany. Chtělli žalovaný smluvní ochranu obejít, měl nejdříve zrušit ochranu EVL a následně vyhlásit CHKO. Žalovaný se ovšem v tomto případě rozhodl zcela ignorovat princip součinnosti a zvolil postup, který je podle stěžovatele v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. [9] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i obě správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti pouze stručně odkazuje na obdobné případy a konstatuje, že se plně ztotožňuje se závěry městského soudu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudk