5 As 220/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 220/2025- 36 - text  5 As 220/2025 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: T. P., zast. Mgr. Lukášem Hofmanem, advokátem, se sídlem Budějovická 1550/15a Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 8 A 49/2025-60, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 8 A 49/2025-60, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o udělení státního občanství. [2] Stěžovatelka v žalobě především akcentovala posouzení ústavnosti právní úpravy udělování státního občanství České republiky státním občanům Ruské federace obsažené v zákoně č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále též „lex Ukrajina“), která nabyla účinnosti dne 11. 2. 2025. [3] Stěžovatelka je ruskou státní občankou, která je současně držitelkou trvalého pobytu na území České republiky. [4] Stěžovatelka podala dne 14. 8. 2024 žádost o udělení státního občanství České republiky prostřednictvím Úřadu městské části Praha 19. Tato žádost byla žalovanému doručena dne 16. 9. 2024. Vzhledem k tomu, že o její žádosti nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, obrátila se dne 30. 3. 2025 na žalovaného s dotazem, kdy bude rozhodnuto. Dne 31. 3. 2025 jí bylo žalovaným sděleno, že ve Sbírce zákonů byl dne 10. 2. 2025 vyhlášen zákon č. 24/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, dle kterého dochází k přerušení všech řízení o žádosti o udělení státního občanství podanými občany Ruské federace zahájenými před 10. 2. 2025. Stěžovatelka dne 3. 4. 2025 podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Ministr vnitra usnesením č. j. MV 62214/SO-2/SO-2025, ze dne 22. 4. 2025 žádosti podle § 80 odst. 6 správního řádu nevyhověl s odůvodněním, že podle § 7y odst. 1 lex Ukrajina platí: „Řízení o žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podá státní občan Ruské federace nebo která je podána za státního občana Ruské federace staršího 15 let, se přeruší dnem následujícím po dni, kdy je žádost doručena Ministerstvu vnitra postupem podle § 21 odst. 1 zákona o státním občanství České republiky.“ Dále odkázal na § 7y odst. 1 lex Ukrajina ve spojení s přechodným ustanovením, které je obsaženo v čl. II zák. č. 24/2025 Sb., dle kterého: „Ustanovení § 7x a 7y zákona č. 65/2022 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí tohoto zákona, se použijí i na žádosti o udělení státního občanství České republiky podané do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud o nich nebylo rozhodnuto podle § 24 odst. 1 zákona o státním občanství České republiky.“ [5] V žalobě stěžovatelka namítla, že že §7x a §7y lex Ukrajina, na základě nichž žalovaný postupoval, jsou diskriminační, porušují ústavní pořádek a byla přijata jako tzv. „přílepek“ bez řádné diskuse. [6] Stěžovatelka uvádí, že k uvedeným ustanovením není žádná důvodová zpráva, která by vysvětlovala jejich účel, právní stav nebo důvody přijetí. Podle veřejných vyjádření předkladatelů mělo jít o dočasné přerušení řízení o udělení občanství občanům Ruské federace do doby, než skončí režim dočasné ochrany pro Ukrajince. Nicméně znění zákona umožňuje přerušení řízení na neomezenou dobu, protože navazuje na § 2 zákona, jehož účinnost není časově omezena. V praxi to znamená, že řízení o žádostech občanů Ruské federace může zůstat přerušené na neurčito, bez jasného termínu obnovení. To vytváří právní nejistotu a prostor pro libovůli správních orgánů, protože žadatelé nemají žádnou jistotu, kdy (a zda vůbec) bude o jejich žádosti rozhodnuto. [7] Přestože na udělení státního občanství není právní nárok, je stěžovatelka názoru, že napadená ustanovení představují neodůvodněnou diskriminaci občanů Ruské federace. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu existuje subjektivní právo o udělení státního občanství požádat, jakož i právo žadatele na posouzení jeho žádosti v rozumném časovém horizontu. K otázkám diskriminace odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na judikaturu ESLP a Ústavního soudu. V žalobě stěžovatelka dále uvedla, že k zodpovězení toho, zda jsou napadená ustanovení ústavně konformní, je potřeba zodpovědět otázky, které jsou součástí testu přímé diskriminace. Prvním krokem při hodnocení diskriminace je zjistit, zda existují srovnatelné skupiny a zda existuje konkrétní bezpečnostní obava týkající se občanů Ruské federace žádajících o české občanství; dle stěžovatelky, pokud by občané Ruska byli jedinou bezpečnostní hrozbou, omezení by bylo pochopitelné. To však neodpovídá realitě, protože bezpečnostní rizika mohou představovat i občané jiných států (např. Sýrie, Írán, Čína, Bělorusko). Napadená ustanovení se zaměřují výhradně na Rusko, přestože jiné státy se podílely na invazi na Ukrajinu nebo mají podobné režimy. Zákon neřeší sympatizanty ruského režimu s jiným občanstvím (např. z postsovětských států nebo dokonce z EU). Pokud by existovalo množství nebezpečných žadatelů z Ruska, které by nebylo možno individuálně prověřit, omezení by mohlo být opodstatněné. Ale taková situace nenastala. K tomu předložila tabulku s počty udělených občanství mezi lety 2019–2023, včetně rozdělení podle státní příslušnosti (Rusko, Ukrajina, Bělorusko); v roce 2023 bylo uděleno 1176 občanství občanům Ruské federace, zamítnuto jen 29 žádostí; úspěšnost ruských žadatelů byla ve srovnání s ostatními cizinci přitom nadprůměrná; data neprokazují, že by občané Ruské federace jako skupina představovali vyšší bezpečnostní riziko. [8] Dle stěžovatelky je k eliminaci rizik dostatečné individuální prověřování, bez nutnosti diskriminačních ustanovení. Ustanovení § 7y lex Ukrajina je pro stěžovatelku zjevně zatěžující, protože jí znemožňuje plnou integraci do české společnosti a rovné postavení s rodinou a kolegy. Jedná se o omezení politických práv, zákaz práce ve státní správě a ozbrojených složkách, omezený přístup ke vzdělání v technických oborech kvůli sankcím EU, znevýhodnění v bankovních službách kvůli označení za rizikového klienta, omezené konzulární služby a komplikace při cestování s rodinou do zahraničí. [9] Stěžovatelka dále poukázala na to, že § 7x zákona se vztahuje k povinnosti vzdát se ruského občanství. Tato povinnost je výlučně uvalena na občany Ruské federace; cíl tohoto ustanovení není racionální ani legitimní. Neexistuje důvodová zpráva, pouze obecná mediální vyjádření politiků. Není jasné, jak souvisí dočasná ochrana Ukrajinců s přerušením řízení o občanství Rusů. Bezpečnostní rizika jsou již řešena jinými mechanismy (dlouhodobý pobyt, prověrky, stanoviska zpravodajských služeb). [10] Dle § 7x lex Ukrajina se žadatel o udělení státního občanství musí vzdát státního občanství Ruské federace před složením státoobčanského slibu a udělením občanství České republiky. Dle stěžovatelky je toto ustanovení iracionální. Ruský federální zákon č. 138-FZ stanovuje překážky, které znemožňují vzdání se občanství, současně takové řízení trvá minimálně 8 až 10 měsíců. Osoby, které se dlouhodobě zdržují v ČR a nemohou se vrátit do Ruska kvůli represím, nemají reálnou možnost získat české občanství. [11] Stěžovatelka poukázala na to, že ustanovení lex Ukrajina paušálně považují všechny občany Ruské federace za potenciální agenty režimu, bez ohledu na jejich osobní postoje, důvody pobytu v ČR nebo míru loajality vůči českému státu. Neexistuje žádný mechanismus, kterým by mohl jednotlivec prokázat, že není bezpečnostní hrozbou nebo že nesouhlasí s politikou Ruska. Dle stěžovatelky napadená ustanovení nejsou přiměřená; existují mírnější a efektivnější nástroje, které jsou součástí právního systému a chrání bezpečnost státu. Žadatel o občanství musí splnit řadu podmínek, jako je integrace do společnosti, bezpečnostní spolehlivost, dlouhodobý pobyt, čistý trestní rejstřík, znalost jazyka, respektování zákonů, nezatěžování sociálního systému. Každý žadatel je prověřován zpravodajskými službami, které mohou žádost zamítnout bez nutnosti podrobného odůvodnění. I po udělení občanství existují další bezpečnostní bariéry, např. zákon o ochraně utajovaných informací, který vyžaduje bezpečnostní prověrku pro přístup k citlivým informacím. [12] Stěžovatelka v žalobě poukázala rovněž na to, že napadená ustanovení byla přidána j