5 Azs 276/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 276/2025- 38 - text  5 Azs 276/2025 - 40 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: S. D. R. R., zast. Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem se sídlem Kpt. Vajdy 2, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2025, č. j. 62 Az 50/202463, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 135 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Ondřeje Zaorálka, advokáta se sídlem Kpt. Vajdy 2, Ostrava. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) zrušil jeho rozhodnutí ze dne 16. 9. 2024, č. j. OAM993/ZAZA11K11R32019. Tímto rozhodnutím žalobci nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany podle § 12, §13, §14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“). [2] Žalobce (osoba kurdské národnosti a muslimského náboženského vyznání) v nyní posuzované věci podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany s tím, že se jím dříve uváděné důvody žádosti nezměnily a platí stále. Poprvé požádal v ČR o mezinárodní ochranu v roce 2015 a uvedl, že pracoval jako stavař ve vojenském táboře poblíž města K.. V tomto táboře poznal tři bývalé důstojníky režimu Saddáma Husajna napojené na tzv. Islámský stát (IS), což oznámil iráckým úřadům, které muže zadržely a uvěznily. Později však byl vojenský tábor obsazen příslušníky IS, a všichni vězni se tak připojili k IS. Tito muži následně začali žalobci telefonicky vyhrožovat (i po změně telefonního čísla). Právě kvůli obavám z pomsty od těchto osob požádal o mezinárodní ochranu. Na základě této žádosti stěžovatel udělil žalobci doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu na 24 měsíců, a to kvůli tehdy probíhajícím tvrdým bojům mezi iráckou armádou a IS. Stěžovatel v roce 2018 rozhodl o neprodloužení doplňkové ochrany s ohledem na porážku IS. [3] Žalobce následně podal dne 11. 11. 2019 nyní řešenou opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, tu stěžovatel nejprve shledal nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písem. e) zákona o azylu a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil rozhodnutím ze dne 15. 5. 2020, č. j. OAM993/ZAZA11K092019. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 1. 2022, č. j. 62 Az 28/2020141, a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení vzhledem k opětovnému zhoršení situace v Iráku v druhé polovině roku 2019 a v roce 2020. Rozhodnutím ze dne 24. 11. 2022, č. j. OAM993/ZAZA11K09R22015, stěžovatel rozhodl, že se žalobci žádná z forem mezinárodní ochrany neuděluje. Krajský soud ovšem i toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení, a to rozsudkem ze dne 11. 9. 2023, č. j. 62 Az 21/202291. Podle jeho názoru totiž ze zpráv o zemi původu vyplynulo, že sice neprobíhal v zemi totální konflikt, ale boje a teroristické útoky byly rozšířeny na různé části státu a nedošlo k trvalým změnám situace, aby udělení doplňkové ochrany nebylo zapotřebí. Krajský soud dále stěžovateli vytkl, že se nedostatečně vypořádal s hrozbou vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Podle krajského soudu byly sice irácké orgány ochotny žalobci poskytnout ochranu proti příslušníkům Islámského státu, podle obsahu spisu však toho nemohly být schopny. Závěr stěžovatele, že žalobci v Iráku nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí, tak neměl oporu ve správním spise. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost odmítl usnesením ze dne 29. 11. 2023, č. j. 1 Azs 203/202348. [4] Stěžovatel následně vydal v nynějším řízení posuzované výše označené rozhodnutí č. j. OAM993/ZAZA11K11R32019, kterým žalobci žádnou z forem mezinárodní ochrany neudělil. Stěžovatel ze zpráv o zemi původu dovodil, že se bezpečnostní situace v Iráku markantně zlepšila, Islámský stát byl poražen a vytlačen do horských a okrajových oblastí a zachoval si kapacitu páchat jen ojedinělé teroristické útoky. Stěžovatel byl přesvědčen, že irácké státní orgány jsou ochotny a schopny žalobci poskytnout ochranu. V K., kde žalobce pobýval v podstatě celý svůj život před odjezdem z Iráku, docházelo jen k izolovaným a ojedinělým útokům zaměřeným především na bezpečnostní složky. K. je též do značné míry kurdský, takže by žalobcova etnicita neměla být překážkou, sunnité, k nimž se žalobce řadí, jsou ve většině. Stěžovatel též odkázal na rozsudek Vrchního soudu Velké Británie ze dne 16. 3. 2022, podle něhož podmínky v Iráku jsou takové, že pravděpodobně nezpůsobí porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se dále zabýval obecnou situací v Iráku a neshledal, že by žalobci mělo hrozit nebezpečí vážné újmy. [5] Žalobce brojil proti rozhodnutí stěžovatele žalobou, na jejímž podkladě krajský soud posledně zmíněné rozhodnutí stěžovatele podle § 78 odst. 1 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu stěžovatel nevyhodnotil aktuální situaci v Iráku správně v návaznosti na azylový příběh žalobce, a nenaplnil tak pokyny předchozího zrušujícího rozsudku. Stěžovatel totiž nehodnotil informace o zemi původu prismatem žalobcovy individuální situace, ale hodnotil je optikou vycházející z toho, že je žalobce běžným civilistou, u něhož se zkoumá hrozba újmy v případě návratu do země původu. Z informací o zemi původu podle krajského soudu rozhodně nelze dovodit, že by v Iráku došlo k takovým zásadním a trvalým změnám situace, aby udělení mezinárodní ochrany žalobci nebylo za potřebí. Z jediného vskutku relevantního podkladu, který stěžovatel obstaral, se jevilo, že je Islámský stát aktivní právě v provinciích se smíšenou etnickou a náboženskou společenskou strukturou, tedy i v K.. Rozsudek Vrchního soudu Velké Británie není relevantní především proto, že závěry v něm uvedené jsou obecného charakteru. [6] V kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že azylový příběh žalobce dostatečně zohlednil a s přiměřenou mírou pravděpodobnosti vyvrátil odůvodněné obavy z pronásledování žalobce v zemi původu. Odkázal na obsah žalobou napadeného rozhodnutí a projevil nesouhlas, že by popřel podstatnou část azylového příběhu. Stěžovatel je přesvědčen, že ze shromážděných informací o zemi původu je zřejmé, že se bezpečnostní situace v Iráku již zlepšila a žalobci vážná újma v případě návratu nehrozí. K důkazu krajský soud provedl stěžovatelem navržené aktuální zprávy o zemi původu, a ačkoliv z nich plyne, že situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do K. není nijak výjimečná a navrátilci nejsou diskriminováni, krajský soud se s těmito důkazy nevypořádal a pouze konstatoval, že z nich nezjistil žádné relevantní informace. Zlepšení bezpečnostní situace v Iráku potvrzuje i ve spise založené rozhodnutí Vrchního soudu Velké Británie. [7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji zdejší soud odmítl pro nepřijatelnost. Stěžovatel nerespektoval závazný právní názor vyslovený krajským soudem v předchozím zrušujícím rozsudku ani ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se obdobných případů, neposoudil všechny rozhodné skutečnosti azylového příběhu žalobce a jeho závěry nereflektovaly výpověď žalobce a informace o zemi původu. [8] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. [9] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě roz