5 Azs 279/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 279/2025- 48 - text  5 Azs 279/2025 - 50 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: S. K., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2025, č. j. 2 Az 19/202540, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2025, č. j. OAM404/ZAZA15ZA132025. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). [2] Stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu dne 4. 4. 2025. V pohovoru uvedl, že důvodem jeho žádosti je napjatá situace mezi Arménií a Ázerbajdžánem (přičemž si byl vědom toho, že v době jeho pohovoru bylo uzavřeno příměří). S ohledem na existenci branné povinnosti vyjádřil obavu, že bude odveden do armády, kde bude nucen zabíjet, popřípadě bude sám zabit. Toto tvrzení podpořil tím, že před nástupem do armády obdrží každý budoucí branec 3 výzvy od příslušných orgánů (vojenské správy) a on již obdržel 2 a prošel i zdravotní prohlídkou. Pokud by nebylo zmíněného konfliktu, na základní vojenskou službu by nastoupil. [3] Žalovaný stěžovatelovu žádost podle § 16 odst. 2 zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou zamítl. Arménii lze podle dostupných informací považovat za bezpečnou zemi původu a stěžovatel neprokázal, že by tomu tak v jeho případě nebylo. Důvodem, pro který o mezinárodní ochranu žádal, byly obavy z nástupu do vojenské služby a s tím spojeným rizikem účasti v možném konfliktu s Ázerbajdžánem. Povolání k výkonu vojenské služby není samo o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, a to ani v případě, že by byl výkon služby spojen s rizikem účasti v bojových akcích ve válečném konfliktu. Ze zpráv o zemi původu (Hodnocení Arménie jako bezpečné země původu ze září 2024 a Informace OAMP: Arménie – Základní vojenská služba ze dne 6. 6. 2025) nadto vyplývá, že v současné době aktivní konflikt mezi oběma zeměmi neprobíhá. Současně je možné namísto standardní vojenské služby v délce 24 měsíců i výkon vojenské služby beze zbraně v délce 30 měsíců či alternativní civilní služby v délce 36 měsíců. [4] Proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel brojil žalobou, kterou městský soud podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Městský soud ve shodě se žalovaným konstatoval, že Česká republika považuje Arménii za bezpečnou zemi původu. Bylo tedy na stěžovateli, aby tvrdil a prokázal, že v jeho konkrétním případě tomu tak není. K tomu podle městského soudu nedošlo. Jak uvedl i sám stěžovatel, vojenský konflikt v současné době neprobíhá, operace byly ukončeny v září roku 2023. Proto neshledal důvodnou ani argumentaci ohledně neaktuálních zpráv o zemi původu, když obě reflektovaly tuto změnu vojenské a politické situace. Samotná branná povinnost bez dalšího nemůže být azylově relevantním důvodem. Tím by se stala až v případě, že by žadateli (stěžovateli) hrozilo trestní stíhání nebo trest za odepření jejího výkonu v situaci, kdy by tento výkon mohl zahrnovat přímou či nepřímou účast žadatele na mezinárodních válečných zločinech, zločinech proti lidskosti, jiných vážných nepolitických zločinech nebo činech, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN, a pokud by zároveň byla dána souvislost mezi tímto způsobem pronásledování žadatele a azylově relevantními důvody pronásledování – viz čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační směrnice“). Podle městského soudu z ničeho nevyplývá, že by tomu tak v případě Arménie bylo. K obavám stěžovatele ohledně poměrů v armádě Arménie (šikana či dokonce hrozba újmy na zdraví a životě ze strany ostatních vojáků) městský soud jím navrhovaný důkaz článkem z portálu Civilnet pro nadbytečnost neprovedl. [5] V kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Předně argumentoval tím, že z informací o základní vojenské službě vyplývá, že žádosti o alternativní službu podané z důvodu náboženského přesvědčení jsou zamítány pro neopodstatněnost; tím spíše bude zamítnuta žádost stěžovatele podaná z důvodu svědomí. Jeho azylový příběh je spojen právě s obavami z plnění povinné základní vojenské služby, při níž může být zabit nebo nucen zabíjet. V jeho případě zároveň nelze vyloučit, že bude zapojen do řešení incidentů na hranici Arménie a Ázerbajdžánu, eventuálně pokud by pro své přesvědčení odmítl nastoupit, hrozí mu trestní stíhání v rámci procesu, který nebude spravedlivý. Městský soud podle stěžovatele postupoval rozporu s judikaturou, když přenesl odpovědnost za prokázání, že Arménie není bezpečnou zemí původu, na stěžovatele. Současně městský soud nevypořádal námitku bezpečné země původu ve vztahu ke stěžovateli, který argumentoval nebezpečím hrozícím ze strany samotné armády Arménie, což považoval za rozvinutí svého azylového příběhu, čímž zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud odmítl, popřípadě zamítl jako nedůvodnou. Podle žalovaného stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakuje svou žalobní argumentaci, přičemž jeho tvrzení k hodnocení Arménie jako bezpečné země původu jsou veskrze obecná bez bližší konkretizace k jeho azylovému příběhu. [7] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodovala specializovaná samosoudkyně, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. [8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační stížnost předestírá k rozhodnutí především otázku možnosti udělení mezinárodní ochrany v případě žadatele, který se obává výkonu povinné základní vojenské služby v zemi původu, kterou Česká republika považuje za bezpečnou. Uvedená otázka ovšem v daném případě podle přesvědčení NSS nezasluhuje pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázku, která by dosud nebyla v judikatuře řešena, resp. byla řešena rozdílně či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Naopak městský soud posoudil případ stěžovatele zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které NSS neshledal důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru. [10] Kasační stížnost je nepřijatelná. [11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. Z ustálené judikatury vyplývá, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při utváření právního závěru a proč považuje argumentaci účastníků řízení za (ne)správnou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, ne