6 Afs 65/2026 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 65/2026- 27 - text  6 Afs 65/2026 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera a soudců Štěpána Výborného a Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: Správa a údržba silnic Ústeckého kraje, příspěvková organizace, sídlem Ruská 260/13, Dubí, zastoupená Mgr. Janem Bendou, advokátem, sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, sídlem Velká Hradební 39/61, Ústí nad Labem, proti nezákonnému zásahu žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2026, č. j. 15 A 16/202551, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Žalobkyně podala u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Domáhala se, aby soud žalovanému zakázal „pokračovat v daňové kontrole daně z přidané hodnoty za roky 2020 až 2022, a to jen skutečností, které již v předchozích zastřených daňových kontrolách zkontroloval a uznal jejich správnost, kdy takovou skutečností je zejména existence přímého a bezprostředního vztahu přijatých zdanitelných plnění týkajících se oprav těch silnic, z nichž v daném zdaňovacím období pocházela uskutečněná zdanitelná plnění, konkrétně uskutečněná zdanitelná plnění za úplatné omezení užívání silnic a uskutečněná zdanitelná plnění za prodej recyklátu získaného při opravách silnic.“ Následně s ohledem na ukončení daňové kontroly změnila petit takovým způsobem, aby soud určil, že uvedený zásah byl nezákonný. [2] Krajský soud žalobu zamítl. Za opodstatněnou nepovažoval argumentaci žalobkyně stran existence legitimního očekávání, že jí žalovaný bude i nadále uznávat uplatněný poměrný nárok na odpočet DPH. Zdůraznil, že jednáli se o různé daňové povinnosti za různá zdaňovací období, mají daňové orgány pravomoc posoudit u každého případu rozhodné skutečnosti samostatně a originárně. Skutkové závěry z jiného daňového řízení nemohou u daňového subjektu automaticky vyvolat legitimní očekávání do budoucna. Žalobkyni by dle krajského soudu mohlo vzniknout legitimní očekávání ohledně způsobu uplatňování poměrného nároku na odpočet DPH jedině tehdy, pokud by k němu docházelo za zcela totožných skutkových okolností a současně by se těmito okolnostmi žalovaný při daňových kontrolách týkajících se předcházejících zdaňovacích období (tj. od roku 2013) detailně zabýval a správnost postupu žalobkyně by výslovně potvrdil. Taková situace v posuzovaném případě nenastala, neboť DPH za zdaňovací období prosinec 2013 až 2019 byla žalobkyni vždy vyměřena konkludentně (vyjma dodatečného daňového přiznání k DPH za prosinec 2014, avšak ani v tomto případě žalovaný nezahájil vůči žalobkyni žádné kontrolní postupy). Žalovanému tak nic nebránilo, aby posoudil, zda žalobkyně v dodatečných daňových přiznáních k DPH za zdaňovací období prosinec 2020, 2021 a 2022 uplatnila nárok na odpočet daně zákonným způsobem. [3] Krajský soud shledal, že v případě sporované daňové kontroly se nejednalo o opakovanou (nezákonnou) daňovou kontrolu. Soud z daňového spisu ověřil, že před zahájením daňové kontroly dne 24. 10. 2024 byla DPH za předchozí zdaňovací období žalobkyni doměřena konkludentně. Pouze v určitých zdaňovacích obdobích v minulosti došlo k předložení obecné záznamní povinnosti a doložení několika jednotek přijatých a vystavených daňových dokladů. Pokud se jedná o provedené místní šetření, žalovaný k němu přikročil toliko za účelem dovysvětlení, jakým způsobem žalobkyně stanovila výši poměrného koeficientu. Šetření nadto proběhlo v sídle správce daně, nikoliv u žalobkyně samotné. Takové úkony nelze považovat za provádění daňové kontroly, neboť jejich prostřednictvím žalovaný komplexně nezkoumal a neposuzoval zákonnost výše základu daně a jejího právního a skutkového základu. Nadto by ani případné provedení daňové kontroly v předchozím zdaňovacím období nemělo za následek nemožnost v plném rozsahu zkontrolovat správnost daňové povinnosti ve vztahu k dalším zdaňovacím obdobím. II. Kasační stížnost [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Zdůrazňuje, že předmětem sporu je posouzení otázky, zda daňová kontrola DPH za roky 2020 až 2022 byla daňovou kontrolou opakovanou či nikoliv. Uvedená kontrola se týkala posouzení, zda jediné dva typy uskutečněných zdanitelných plnění (úplatné omezování užívání komunikací a prodej recyklátu z oprav komunikací) zakládají částečný nárok na odpočet DPH. Posouzení téže právní otázky (základního principu) se týkaly i předcházející zastřené daňové kontroly. Tuto specifickou okolnost (tj. že posouzení oprávněnosti uplatněného nároku nezáviselo na hodnocení skutkového stavu, ale toliko na zodpovězení téže právní otázky) je nezbytné zohlednit při aplikaci platné právní úpravy a relevantní judikatury. [5] Stěžovatelka se ohrazuje vůči úvahám, které krajský soud předestřel v bodech 30 a 31 napadeného rozsudku. Žaloba byla dostatečně podrobná a konkrétní a je z ní patrné, v čem tkví podstata sporu. Stěžovatelka žalovaného průběžně informovala o základním principu při uplatňování odpočtu z DPH a žalovaný se o tento základní princip sám aktivně zajímal a prověřoval jej. Přesto poté při opakované (nezákonné) kontrole znovu posuzoval tutéž právní otázku. [6] Krajský soud podle stěžovatelky věc chybně posoudil jak po stránce právní, tak po stránce skutkové. O nepochopení žalobní argumentace dle stěžovatelky svědčí i způsob, jakým se krajský soud vyjádřil k otázce legitimního očekávání. Stěžovatelka netvrdila, že byl měl žalovaný postupovat podle ustálené praxe, ale namítala, že pokud žalovaný její daňové nároky dlouhodobě uznával, nemůže bez dalšího změnit názor. [7] Stěžovatelka se ohrazuje vůči závěru krajského soudu, že v minulosti byla daň vyměřena konkludentně. O konkludentní vyměření daně se v pravém slova smyslu nejednalo, neboť vrácení odpočtu předcházelo právní jednání nesoucí znaky zastřené daňové kontroly. Krajský soud nerozlišoval mezi situací, kdy stěžovatelka důvody uplatněného nároku na odpočet DPH doložila v příloze dodatečných daňových přiznání a kdy tak učinila na základě aktivity správce daně. V této aktivitě je dle stěžovatelky třeba spatřovat zastřenou daňovou kontrolu. III. Vyjádření žalovaného [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně uvádí, že v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem nelze uplatnit jako kasační důvod nesprávné zjištění skutkového stavu správním orgánem [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], neboť předmětem řízení není žádné správní rozhodnutí. [9] S argumentací uplatněnou v kasační stížnosti žalovaný nesouhlasí. Naopak se shoduje se způsobem, jakým věc vypořádal krajský soud. Odkazuje na obsah vyjádření k žalobě a doplňuje, že daňová kontrola již byla ukončena. Proti platebním výměrům, které žalovaný v návaznosti na výsledky kontroly vydal, podala stěžovatelka odvolání, o nichž nebylo dosud rozhodnuto. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud úvodem poznamenává, že stěžovatelka se krom jiného dovolává kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť v kasační stížnosti výslovně namítá, že „skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu.“ Předmětem řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem však není přezkum správního rozhodnutí, potažmo postupu správního orgánu v řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. S žalovaným lze tedy souhlasit, že v tomto typu řízení je již z povahy věci uplatnění kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. vyloučeno (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 4 Ads 244/2018131, či ze dne 16. 8. 2017, č. j. 4 As 46/201694). Způsob, jakým stěžovatelka uplatněné námitky formálně podřadila pod jednotlivé důvody zakotvené v § 103 odst. 1 s. ř. s., však není pro Nejvyšší správní soud závazný. Obsahově všechny uplatněné námitky spadají pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (stěžovatelka namítá nesprávné posouzení právní otázky ze strany krajského soudu) a takto je Nejvyšší správní soud zhodnotil. [13] Stěžovatelka sporuje nezákonné provedení shora specifikované daňové kontroly. Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem představuje subsi