6 As 139/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 139/2025- 22 - text  6 As 139/2025 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Václava Štencla v právní věci žalobkyně: PONY TRAVEL s.r.o., sídlem Korunní 972/75, Praha 3, zastoupená Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2024, č. j. MPO 117442/2023, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2025, č. j. 13 A 14/202450, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 10. 11. 2023, č. j. MHMP 2323183/2023, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku proti pořádku ve veřejné správě dle § 4 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kterého se dopustila tím, že porušila povinnost stanovenou v nařízení obce tím, že v konkrétních dnech a časech specifikovaných ve výroku rozhodnutí na Staroměstském náměstí v Praze nabízela službu přepravy osob kočáry taženými koňmi (fiakry) v rozporu s § 1 odst. 1 nařízení hlavního města Prahy č. 21/2021, kterým se vydává tržní řád (dále též „tržní řád“). Za spáchání tohoto přestupku magistrát uložil žalobkyni pokutu ve výši 10 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku a prvostupňové rozhodnutí magistrátu potvrdil. [2] Dle správních orgánů žalobkyně porušila výše uvedené ustanovení tržního řádu, které umožňuje nabízet a poskytovat služby mimo provozovny k tomuto účelu určené toliko na místech uvedených v příloze č. 1. Místo, na němž žalobkyně službu dopravy osob kočáry (fiakry) v červenci a srpnu 2023 nabízela, sice bylo v příloze č. 1 tržního řádu (v rozhodném znění) uvedeno, a to pod položkou č. 1107, avšak se stanovenou dobou provozu pouze do 31. 12. 2022. V době kontrol dodržování tržního řádu magistrátem v roce 2023 se tedy již jednalo o nabízení uvedené služby mimo provozovnu na místě, na němž to tržní řád neumožňoval, a tedy o porušení povinnosti stanovené nařízením obce – tržním řádem. [3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. V odůvodnění rozsudku poukázal na skutečnost, že žalobkyně na sporném místě, kterým bylo Staroměstské náměstí u parku, v roce 2023 prokazatelně nabízela a poskytovala službu přepravy osob kočáry taženými koňmi (fiakry), ačkoli v uvedeném období tržní řád na daném místě již tuto službu neumožňoval nabízet. Tržní řád dotčenou činnost reguloval, na žalobkyni tedy dle městského soudu zjevně dopadal. Za nerozhodnou městský soud považoval existenci nájemní smlouvy na příslušnou část pozemku nacházejícího se na Staroměstském náměstí v Praze, kolaudačního rozhodnutí pro vybudované hygienické stání fiakrů, jakož i povolení zvláštního užívání komunikace v daném místě. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla shledána vinnou z přestupku porušení povinnosti stanovené v nařízení obce (porušení povinnosti stanovené tržním řádem), městský soud nepovažoval uvedené listiny za rozhodné pro posouzení dané věci. [4] Městský soud se rovněž zabýval zákonností a ústavností tržního řádu. Dospěl k závěru, že tržní řád splňuje požadavky zákona a vyhovuje podmínkám kladeným na podzákonné právní předpisy Ústavním soudem. Uvedl, že zmocňující zákonné ustanovení, jakož i samotný tržní řád, sice zasahují do ústavně garantovaného práva na svobodný výkon povolání a provozování jiné hospodářské činnosti tím, že tržní řád umožňoval užívat výše specifikované místo pro nabídku služeb přepravy osob fiakry toliko do konce roku 2022. Uvedené základní právo nicméně není dle městského soudu právem absolutním a připouští se jeho zákonné omezení. Městský soud upozornil, že omezení práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost v podobě místní regulace nabízení, prodeje a poskytování zboží a služeb mimo provozovnu tržními řády s přihlédnutím k místním podmínkám považuje soudní judikatura dlouhodobě za akceptovatelné. Posuzovaný tržní řád městský soud vyhodnotil jako vyhovující zákonnému zmocnění vymezit místa pro nabídku a poskytování služeb mimo provozovnu určenou k tomuto účelu. [5] Dále městský soud konstatoval, že soukromoprávní vztah mezi žalobkyní a hlavním městem Prahou v daném případě musí ustoupit veřejnoprávní regulaci. K nájemní smlouvě samotné poznamenal, že tato smlouva byla uzavřena za účelem výstavby hygienického stání koňských spřežení, neupravuje tedy činnost a služby, které mohou být v místě předmětu nájmu poskytovány. Ačkoli soud připustil, že pronajaté místo mohlo být historicky užíváno jako nástupní místo pro jízdu fiakry, z nájemní smlouvy takový účel nájmu neplyne. Žalobkyně může dle městského soudu nadále užívat pronajaté místo ke stání koňských spřežení (případně k výstupu zákazníků), avšak s ohledem na změnu tržního řádu již nikoli k nabídce služby nebo jako výchozí místo pro její poskytování. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou směřuje zejména proti závěrům týkajícím se posouzení obsahu nájemní smlouvy, z níž stěžovatelka dovozuje právo užívat pronajaté místo na Staroměstském náměstí v Praze k nástupu zákazníků do zde stojících kočárů. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že místo může sloužit pouze jako stání pro koně a kočáry. Městský soud dle stěžovatelky pochybil tím, že za účelem odstranění nejasností stran pravé vůle stran při uzavírání smlouvy neprovedl výslechy navrhovaných svědků. Nájemní vztah stěžovatelky s hlavním městem Prahou nadále trvá a nebyl ze strany pronajímatele ukončen výpovědí. Z nájemní smlouvy, kolaudačního rozhodnutí a z povolení zvláštního užívání komunikace stěžovatelka dovozuje právo užívat dotčené místo pro podnikání. [7] Městský soud dle stěžovatelky dále pochybil v tom, že nadřadil veřejnoprávní regulaci soukromoprávnímu vztahu a nezohlednil zásadu pacta sunt servanda. Zcela stranou pak městský soud ponechal otázku, zda lze „jednostranným normativním aktem (tržním řádem) zcela znemožnit výkon práv z nájemní smlouvy uzavřené inter partes“ a tím obejít smluvně dohodnutá pravidla. Městský soud nereflektoval princip právní jistoty a legitimního očekávání. Stěžovatelka v Praze podniká déle než třicet let, změna tržního řádu fakticky obchází soukromoprávní závazky hlavního města Prahy. [8] Dle stěžovatelky se tržní řád upravující podnikání mimo provozovnu na ni nevztahuje s argumentací, že právo vykonávat tuto činnost jí zajišťuje nájemní smlouva. Aplikace tržního řádu proto v tomto případě představuje nepřiměřený zásah do základního práva stěžovatelky na podnikání. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že smluvní vztah mezi hlavním městem Prahou a stěžovatelkou nemůže vést k ospravedlnění provozu činnosti v rozporu s obecně závazným právním předpisem. Uzavřená nájemní smlouva ani kolaudační rozhodnutí se nevztahují k otázce dodržování povinností stanovených tržním řádem, výslechy svědků tedy soud správně vyhodnotil jako nadbytečné. Obec je oprávněna regulovat výkon podnikání na svém území tržním řádem, a to i v případě, kdy taková regulace může mít dopady na existující smluvní vztahy. V daném případě dle žalovaného omezení provozu kočárů tažených koňmi na daném místě sleduje legitimní cíl, kterým je ochrana veřejného prostoru a bezpečnosti v historickém jádru města. Nejednalo se tedy o libovůli obce a šikanózní postup vůči stěžovatelce, nýbrž o obecnou regulaci konkrétního místa dopadající na všechny osoby vykonávající činnost obdobného charakteru. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [11] Podle § 18 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), obec může vydat tržní řád formou nařízení obce. V tržním řádu vymezí místa pro nabídku a prodej zboží (dále jen "prodej zboží") a pro nabídku a poskytování služeb (dále jen "poskytování služeb") mimo provozovnu určenou k tomuto účelu rozhodnutím, opatřením nebo jiným úkonem vyžadovaným stavebním zákonem. Těmito místy jsou tržnice a tržiště (dále jen "tržiště"). [12] Citované ustanovení představuje zákonné zmocnění (čl. 79 odst. 3 Ústavy) pro vydání tržního řádu jako podzákonného předpisu – nařízení obce vydávaného v přenesené působnosti, jímž obec může vymezit místa, kde lze prodávat zboží a poskytovat služby (včetně jejich nabízení) mimo provozovnu určenou k tomuto účelu příslušným aktem stavebního úřadu. [13] Účelem tržní