6 As 144/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 144/2025- 38 - text  6 As 144/2025 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudkyně Veroniky Juřičkové a soudce Václava Štencla v právní věci žalobkyně: Agro Stability, s. r. o., sídlem Červenomlýnská 413, Jemnice, zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, za účasti: Zemědělská společnost Staré Hobzí, s. r. o., sídlem Chlumec 16, Dačice, zastoupené Mgr. Martinem Ryglem, advokátem, sídlem L. Pokorného 48/37, Třebíč, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2024, č. j. MZE61388/202412126, o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení (v rozsahu výroku I) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, č. j. 8 A 101/202449, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, č. j. 8 A 101/202449, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Státní zemědělský intervenční fond neprovedl na základě ohlášení změny učiněného žalobkyní aktualizaci v Evidenci využití půdy podle uživatelských vztahů (LPIS) ve smyslu § 3g odst. 4 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění účinném do 31. 3. 2025, ve vztahu k dílům půdních bloků ve čtverci 6701160, týkající se pozemků p. č. XA, p. č. XB, p. č. XC, p. č. XD, p. č. XE a p. č. XF v k. ú. J. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 8. 2024 zamítl námitku žalobkyně podle § 3g odst. 6 zákona o zemědělství v rozhodném znění a potvrdil oznámení SZIF ze dne 18. 6. 2024 o neprovedení aktualizace. [3] Dotčenými uživateli jsou osoba zúčastněná na řízení Zemědělská společnost Staré Hobzí, s. r. o. a fyzická osoba podnikatel Jiří Fučík. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále uvádí společnost ZEOBS, spol. s r. o., která zanikla bez likvidace v důsledku fúze sloučením se společností Zemědělská společnost Staré Hobzí, na niž (jakožto na společnost nástupnickou) přešla jmění zanikajících společností ZEOBS, spol. s r. o. a Dačická pekárna, s. r. o. podle projektu fúze sloučením ze dne 10. 10. 2023, s rozhodným dnem 1. 1. 2024, přičemž výmaz společnosti ZEOBS, spol. s r. o. z obchodního rejstříku je datován dne 1. 3. 2024. [4] Žalobkyně se u městského soudu žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. [5] Městský soud v napadeném rozsudku shrnul, že předmětem sporu je určení, komu svědčí platný právní důvod k užívání dotčených pozemků. Žalobkyně a osoba zúčastněná na řízení se dovolávají odlišných právních titulů k užívání týchž pozemků. [6] Osoba zúčastněná na řízení tvrdí, že pozemky užívá na základě smlouvy o nájmu pozemků ze dne 17. 10. 2011, uzavřené mezi jejím právním předchůdcem (společností ZEOBS, spol. s r. o.) a tehdejším vlastníkem pozemků. Tato smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s výpovědní dobou v délce 10 let. V roce 2015 byl k této smlouvě uzavřen dodatek, kterým byla upravena výše nájemného. Nájemní vztah nebyl nikdy řádně ukončen. [7] Žalobkyně se opírá o pachtovní smlouvu ze dne 7. 3. 2024 uzavřenou se současným vlastníkem pozemků Ing. Karlem Stoberem. Tato smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s výpovědní dobou jednoho roku. [8] Městský soud posuzoval platnost vzniku nájemní smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „občanský zákoník 1964“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. [9] Městský soud nepřisvědčil úvaze žalovaného, podle nějž je sice písemná smlouva ze dne 17. 10. 2011 absolutně neplatná, ale mezi tehdejším vlastníkem a společností ZEOBS, spol. s r. o. existoval konsenzus o podstatných náležitostech nájemního vztahu, který byl uzavřen konkludentně či ústně. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž pokud si účastníci právního vztahu zvolí písemnou formu právního jednání, je třeba, aby v této formě byly obsaženy všechny podstatné náležitosti, včetně určitého vymezení předmětu nájmu. Pokud tak neučiní, jedná se o právní úkon neurčitý a podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku 1964 absolutně neplatný. [10] Městský soud zdůraznil, že vůle stran směřovala k uzavření nájemní smlouvy v písemné podobě, přičemž právě tato forma byla zvolena pro zachycení jejich dohody. Podle judikatury Nejvyššího soudu pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy se uplatní pouze v případech, kdy je výklad nezakládající neplatnost smlouvy vůbec možný. Ani zásada priority výkladu právních jednání ve prospěch jejich platnosti nemůže být aplikována tam, kde právní úkon postrádá některou z podstatných náležitostí. Pokud předmět nájemní smlouvy není vymezen určitě a srozumitelně, nelze takové právní jednání zachránit výkladem ani doplňující skutkovou úvahou. [11] Městský soud uzavřel, že žalovaný nesprávně nahradil vadné právní jednání jiným hypotetickým právním titulem, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení. Skutečnost, že předchozí faktický vztah fungoval po dobu více než deseti let, aniž by některá ze stran namítala jeho neplatnost, je vysvětlitelná zásadou nemo iudex sine actore, tedy že dokud žádná ze stran nezpochybnila platnost písemné nájemní smlouvy, nevyvstaly právní potíže s její absolutní neplatností. II. Kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [12] Proti rozsudku městského soudu podali žalovaný a osoba zúčastněná na řízení kasační stížnosti, v nichž odkázali na důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). [13] Žalovaný namítal, že přístup městského soudu je formalistický. Žalovaný nerozporoval, že písemná nájemní smlouva trpí vadami, nesouhlasil však s výkladem městského soudu. Takový výklad by znamenal, že smluvní strany by byly v lepší pozici, pokud by se o písemnou formu vůbec nepokusily a správní orgán by mohl uznat existenci ústní dohody na základě chování smluvních stran. Pokud městský soud odmítá uznat platnost ústní či konkludentní smlouvy pouze proto, že se účastníci pokusili uzavřít smlouvu písemnou, vytváří tím nelogickou a nespravedlivou situaci. Žalovaný namítl, že formální přístup městského soudu je v rozporu s ústavními principy autonomie vůle, ochrany práv jednotlivce a principy, na kterých je založeno soukromé právo. Žalovaný byl povinen zkoumat, zda mezi stranami nevznikla platná ústní či konkludentní dohoda. [14] Pokud městský soud uzavřel, že písemná smlouva je absolutně neplatná, tedy právně neexistuje, není jasné, proč by vedle (resp. namísto) neexistující písemné smlouvy nemohla existovat ústní smlouva, která byla fakticky naplňována a jejíž parametry jsou doloženy chováním stran a důkazy ve spise. [15] Žalovaný citoval judikaturu Ústavního soudu, podle níž je při výkladu právních jednání třeba dát přednost skutečné vůli účastníků před formálním projevem této vůle a neplatnost právního jednání má být výjimkou, nikoli pravidlem. Dále žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž může mezi účastníky vzniknout platná smlouva ústní nebo konkludentní, pokud je z jejich jednání zřejmé, že se na podstatných náležitostech dohodli; výjimku tvoří pouze případy, kdy zákon pro určité jednání vyžaduje písemnou formu. [16] Zásada favor negotii má být dle žalovaného uplatňována bez ohledu na to, zda byla smlouva uzavřena podle občanského zákoníku 1964 nebo podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. [17] Žalovaný doplnil, že předmět ústní smlouvy byl stranám evidentně dobře znám. Nájemce (společnost ZEOBS, spol. s r. o.) na pozemcích pronajímatele dlouhodobě hospodařil a byl v LPIS veden jako jejich uživatel. I nový vlastník Ing. Karel Stober, jednatel žalobkyně, věděl, kdo pozemky užívá a na základě jaké dohody; s touto skutečností počítal při nabytí vlastnictví. Je možné, že existence nájemního vztahu ovlivnila i kupní cenu. Bylo by nemorální zpětně konstatovat, že nájemní vztah neexistoval. [18] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [19] Osoba zúčastněná na řízení podala kasační stížnost proti rozsudku městského soudu v rozsahu jeho výroku I, jímž soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného. Namítala, že městský soud se spokojil pouze s obecnými konstatováními a nezabýval se zjištěním skutečné vůle účastníků při uzavírání nájemní smlouvy. [20] Z nájemní smlouvy je jednoznačně patrné, že předmětem úplatného užívání jsou pozemky zapsané v době uzavření nájemní smlouvy na LV XA v k. ú. J. tvořící zemědělskou půdu. Výkladem nájemní smlouvy a vůle původních smluvních stran je dovoditelné, které pozemky chtěl právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení pronajmout. Tomu svědčí i dlouhodobé bezproblémové fungování užívacího vztahu mezi původními účastníky smlouvy, navazující navíc na užívací vztah založený smlouvou uzavřenou s rodiči původního vlastníka dotčených pozemků. Žalobkyně byla původním vlastníkem informována o existenci nájemní smlouvy a jejích podstatných náležitostech, včetně výpovědní doby. [21] Osoba zúčastněná na řízení