6 As 153/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 153/2025- 44 - text  6 As 153/2025 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Václava Štencla v právní věci žalobkyně: TBG METROSTAV s.r.o., sídlem Koželužská 2246/5, Praha 8, zastoupená Mgr. Janem Fikarem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti: I) Česká republika  Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, II) Městská část Praha 7, sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7, III) M. V., zastoupený Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem, sídlem Přívozní 1054/2, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2025, č. j. MHMP 100353/2025, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2025, č. j. 11 A 38/202580, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Úřad městské části Praha 7 (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 20. 10. 2022, č. j. MČ P7 360890/2022/SU/VF, povolil změnu v užívání dočasné stavby „Výrobna betonových směsí 1. část umístěna v ZS 5 – Troja pro Městský okruh Myslbekova – PelcTyrolka Praha 7 – Libeň“ na pozemku parc. č. 440/7 v Praze, kat. území Libeň. Navrhovaná změna spočívala ve vymezení nového účelu užívání stavby (ve výrobně se kromě betonových směsí budou vyrábět též maltové a podlahové směsi) a v prodloužení doby trvání dočasné stavby výrobny betonových směsí do 31. 12. 2040. [2] Proti tomuto rozhodnutí se bránila odvoláním osoba zúčastněná na řízení III, která v odvolání namítala rozpor stavby s územním plánem, nesprávnost souhlasného závazného stanoviska dotčeného orgánu územního plánování a nevypořádání námitek, které uplatnila v řízení o změně v užívání. Vzhledem k tomu, že odvolání směřovalo mj. proti obsahu souhlasného závazného stanoviska dotčeného orgánu územního plánování (ze dne 30. 8. 2021, č. j. MHMP 1226803/2021), vyžádal stavební úřad jeho potvrzení nebo změnu nadřízeným orgánem. Ministerstvo pro místní rozvoj jako nadřízený orgán územního plánování vydalo dne 28. 7. 2023 pod č. j. MMR52483/202381 závazné stanovisko (dále jen „změnové závazné stanovisko“), kterým změnilo souhlasné závazné stanovisko ze dne 30. 8. 2021, č. j. MHMP 1226803/2021, tak, že záměr je nepřípustný z důvodu jeho nesouladu s platným územním plánem. Žalovaný jako odvolací orgán následně rozhodnutím ze dne 15. 7. 2024, č. j. MHMP 1208704/2024, prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. [3] Stavební úřad poté rozhodnutím ze dne 11. 9. 2024, č. j. MČ P7 314746/2024/SU/VF, žádost žalobkyně o povolení změny v užívání dočasné stavby zamítl s odůvodněním, že změnové závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování znemožňuje žádosti vyhovět. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku a prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. [4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Městský soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost změnového závazného stanoviska (a z něj vycházejících vydaných správních rozhodnutí), v němž se Ministerstvo pro místní rozvoj dle městského soudu jasně a srozumitelně vypořádalo s tím, proč posuzovaná stavba betonárny není v souladu s územním plánem sídelního útvaru hlavního města Prahy (schváleného usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 10/05 ze dne 9. 9. 1999, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2000, včetně platných změn, dále jen „územní plán“) a jeho regulativy. Ministerstvo dospělo k závěru, že dotčená stavba svým charakterem neodpovídá hlavnímu a přípustnému využití ploch zeleně ZP (parky, historické zahrady, hřbitovy) a IZ (izolační zeleň), v nichž se nachází. Nelze ji považovat za technickou infrastrukturu, za zařízení staveniště pro veřejně prospěšné stavby, ani ji nelze označit za nejmenované využití dle územního plánu. Naopak se jedná o využití přímo vyjmenované u přípustného využití plochy VS (výroby, skladování a distribuce). Městský soud se ztotožnil se závěrem změnového závazného stanoviska, že pojmy technická infrastruktura a betonárna je třeba rozlišovat, na rozdíl od technické infrastruktury betonárna primárně slouží výrobě. II. Kasační stížnost a podaná vyjádření [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž shodně jako v žalobě namítla, že změnové závazné stanovisko je nepřezkoumatelné, neboť v něm chybí výklad pojmu technická infrastruktura. Ani městský soud výklad tohoto pojmu neprovedl a pouze bez dalšího uvedl, že betonárna pod tento pojem nespadá. Dle stěžovatelky je proto i napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Územní plán pojmy plošné zařízení technické infrastruktury, technická infrastruktura ani betonárna nedefinuje. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), sice betonárnu pod pojem technická infrastruktura nepodřazuje, jedná se však o výčet demonstrativní. Za technickou infrastrukturu tak mohou být považovány i další stavby, plníli obdobnou funkci, tedy sloužíli primárně veřejnému zájmu. [6] Stěžovatelka taktéž nesouhlasí s hodnocením, že betonárny jsou typickým představitelem výroby zařaditelné mezi těžký průmysl. Řada betonáren je na území hlavního města Prahy umístěna v plochách VN (nerušící výroba a služby). Závěr městského soudu, že územní plán hlavního města Prahy výslovně rozlišuje pojmy technická infrastruktura a betonárna, např. v plochách VS, není dle stěžovatelky přiléhavý. Betonárny jsou totiž zjevně umisťovány i v jiných plochách, přestože to u nich není výslovně uvedeno. Na podporu této argumentace stěžovatelka navrhla provedení důkazu jí vytvořeným přehledem betonáren na území hlavního města Prahy, které jsou umístěny v plochách VN. Stěžovatelka se domnívá, že betonárnu lze podřadit pod pojem plošné zařízení technické infrastruktury, které je, jak sama tvrdí, „podmíněně přípustné v ploše ZP, pokud zůstane zachován dominantní podíl zeleně, a také v ploše IZ, pokud sousedí přímo s plochou ZP, což je v tomto případě splněno“. Dle stěžovatelky je proto záměr v plochách ZP i IZ přípustný. [7] Stěžovatelka dále namítla, že městský soud nesprávně odmítl stavbu kvalifikovat jako zařízení staveniště, přestože tato kvalifikace má zásadní význam pro posouzení souladu stavby s územním plánem. Podle stěžovatelčina názoru betonárna není průmyslovou výrobou, ale podpůrným dočasným zařízením pro realizaci veřejně prospěšné dopravní stavby, které bude po dokončení stavby odstraněno a území uvedeno do původního stavu. Nepochybně se tedy jedná o vedlejší stavbu dopravní infrastruktury. Stěžovatelka zopakovala, že územní plán pojem zařízení staveniště výslovně nedefinuje, jeho smysl a význam však plyne z vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (nyní již zrušené), a metodických pokynů Ministerstva pro místní rozvoj, které shodně připouštějí umístění těchto zařízení i mimo koridor veřejně prospěšné stavby. Stěžovatelka připomněla, že u rozsáhlých dopravních staveb v Praze je běžnou praxí umisťovat betonárny mimo koridor dopravní stavby. Podle § 18 odst. 5 stavebního zákona lze navíc vedlejší stavby dopravní infrastruktury umisťovat i do nezastavěného území, pokud to územně plánovací dokumentace nezakazuje. To podporuje stěžovatelčinu argumentaci stran možnosti umístění stavby do nezastavitelných ploch IZ a ZP, neboť lzeli stavby umisťovat do nezastavěného území, které požívá vyšší míry ochrany, tím spíše je lze umístit do nezastavitelných ploch IZ a ZP, neníli to výslovně vyloučeno. Stěžovatelka má za to, že v tomto případě to územním plánem vyloučeno není. Stěžovatelka dále připomněla, že posuzovaná stavba je výjimečná také tím, že suroviny do ní jsou dováženy lodní dopravou z pískoven mimo Prahu, což významně snižuje hluk, emise i dopravní zátěž. Stěžovatelka tak uzavřela, že správní orgány a městský soud založily vydaná rozhodnutí na nesprávné právní kvalifikaci posuzované stavby. [8] Dle vyjádření žalovaného je napadený rozsudek přesvědčivě odůvodněn a je věcně správný. [9] Osoba zúčastněná na řízení III ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že stavba byla původně povolena rozhodnutím Úřadu městské části Praha 7 o umístění dočasné stavby a povolení výjimek ze stavebních uzávěr vydaným dne 3. 12. 2004 pod sp. zn. OUR239/04/20394ob.99/Mal jako součást dočasné stavby „Zařízení staveniště (ZS1ZS 6) pro stavbu č. 0079 Špejchar – Pelc Tyrolka městského okruhu Myslbekova – Pelc Tyrolka“. Tato do