6 As 17/2026 – Nejvyšší správní soud

6 As 17/2026- 43 - text  6 As 17/2026 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Štěpána Výborného a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobců: a) MUDr. L. D., a b) Mgr. P. D., oba zastoupeni Mgr. Zdeňkem Plesníkem, advokátem, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, za účasti: I) CETIN a.s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, II) Ing. H. P., III) REDSTONE POWER s.r.o., sídlem tř. Kosmonautů 1221/2a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2023, č. j. KUOK 134163/2023, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2025, č. j. 65 A 15/2024109, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2025, č. j. 65 A 15/2024109, se ruší a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát města Olomouce (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 16. 8. 2023, č. j. SMOL/233026/2023/OS/US/Fil, schválil k žádosti osoby zúčastněné na řízení III) (dále též „stavebník“) ve společném územním a stavebním řízení podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), stavební záměr „SANATORIUM OLOMOUC  ul. Okružní“ na pozemcích parc. č. 613/9, XA, 613/1 a XB v k. ú. N., sestávající ze šesti stavebních objektů. Hlavní stavbou je pětipodlažní stavba zdravotnického zařízení dlouhodobé lůžkové péče. [2] Žalobci a osoba zúčastněná na řízení II) jsou vlastníky rodinných domů se zahradami v blízkosti uvedeného záměru. Ve společném řízení brojili proti schválení záměru námitkami. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podali odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [3] Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou, ve které mimo jiné namítali rozpor záměru s územním plánem Olomouce (dále jen „územní plán“) pro nedodržení koeficientu maximální zastavěnosti pozemků 45 % v plochách smíšených obytných. Celková zastavěnost pozemku dle žalobců činí 45,083 %. Argumentovali také rozporem záměru s územní studií „ÚS 82: SETUZA Hněvotínská, OLOMOUC“ (dále jen „územní studie“) z důvodu nepřizpůsobení měřítka zástavby stávajícím rodinným domům, nerespektování doporučené maximální výšky zástavby 10/14 m ani jejího předpokládaného charakteru a odchýlení se od dopravního napojení lokality. Namítali výrazné zhoršení kvality prostředí, resp. jejich bydlení ve smyslu „pohody bydlení“. [4] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. [5] Žalobci dle soudu neuvedli v žalobě žádná tvrzení, jak do jejich právní sféry zasáhlo tvrzené nedodržení maximálního koeficientu zastavěnosti pozemků stanoveného územním plánem. Soud s odkazem na § 94n odst. 3 stavebního zákona a na judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že žalobci se v tomto ohledu nedomáhali ochrany svých veřejných subjektivních práv, nýbrž požadovali kontrolu dodržování územního plánu. Pro úplnost uvedl, že souhlasí s tím, jak se s uvedenou námitkou vypořádal žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, jehož nosné závěry ocitoval. [6] K žalobní námitce týkající se rozporu záměru s požadavky územní studie krajský soud poznamenal, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nemá územní studie závaznou povahu. To však neznamená, že by stavební úřad mohl při rozhodování o konkrétních záměrech územní studii zcela ignorovat. Naopak byl povinen vzít údaje vyplývající z územní studie při posouzení záměru v úvahu a případný odklon od nich důkladně posoudit. Této povinnosti žalovaný dle krajského soudu dostál. Podstatné bylo, že posuzovaný záměr výškou splňuje podmínky prostorového uspořádání v ploše 14/055P (13/17 m), neboť atika 4.NP je ve výšce +13 m a plochá střecha ustupujícího podlaží (pod úhlem 45° v průčelí směřujícím do přilehlého veřejného prostranství) je ve výšce +16,5 m. Výškový limit 10/14 m byl v územní studii uveden jen jako doporučující. Žalovaný adekvátně vysvětlil překročení tohoto limitu plynutím času a stavebním vývojem v lokalitě. Záměr nadto nebyl navržen v srdci lokality rodinných domů, nýbrž na její vnější hranici, kde dosud po léta stával industriální objekt. K namítanému rozporu charakteru zástavby a dopravního řešení s územní studií krajský soud zdůraznil, že ani v tomto případě žalobci neuvedli, jak se tvrzený rozpor dotýká jejich práv. Přesto se věcně s těmito námitkami vypořádal. [7] Krajský soud shrnul argumentaci žalovaného týkající se námitek zhoršení kvality prostředí v důsledku uskutečnění posuzovaného záměru a konstatoval, že žalovaný se těmito námitkami v napadeném rozhodnutí velmi poctivě zabýval a přesvědčivě odůvodnil závěr, že v důsledku povolení záměru nedojde k negativnímu zásahu do vlastnického práva žalobců převyšujícímu míru přiměřenou poměrům. II. Důvody kasační stížnosti [8] Žalobci (stěžovatelé) podávají proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [9] Stěžovatelé brojí proti závěru krajského soudu, že nebyli oprávněni vznést žalobní námitku týkající se nedodržení koeficientu zastavěnosti stanoveného územním plánem. Jsou přesvědčeni, že splnili podmínky dle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť v žalobě dostatečně tvrdili přímé zkrácení na svých právech v důsledku vydání napadeného rozhodnutí. V souvislosti s nedodržením koeficientu zastavěnosti zcela explicitně namítali snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, narušení klidového charakteru lokality, dotčení soukromí či snížení ceny nemovitostí. Ostatně většina námitek stěžovatelů ve správním i soudním řízení směřovala proti tomu, že záměr představuje nepřiměřené využití území co do výšky, hmoty, ale také dalších vlivů. Je tak zcela evidentní, jakým způsobem se překročení stanovené intenzity využití území negativně projeví v jejich právní sféře. V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013135, z něhož dovozují, že při řízení o konkrétním záměru může překročení koeficientu zastavěnosti zasáhnout do vlastnických práv účastníků řízení. [10] Stěžovatelé poznamenávají, že záměr byl již postaven, zkolaudován a uveden do provozu. Přikládají fotodokumentaci, z níž jsou patrné emise, které stavba působí na jejich majetek. Odmítají, že by jejich přístup byl „NIMBY“ („not in my backyard“, jehož podstatou je, že vlastníci stávajících nemovitostí nelegitimně brání dalšímu rozvoji lokality, pozn. NSS), jak uvedl krajský soud. [11] Dále stěžovatelé namítají nezákonné posouzení otázky překročení koeficientu zastavěnosti. Krajský soud nekriticky a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2023, č. j. 10 As 181/202170, akceptoval závěr žalovaného, že záměr byl umístěn na pozemky parc. č. 613/9, XA, 613/1, XB v k. ú. N. o celkové výměře 12 897 m2 a nikoli jen na stěžovateli uvedené pozemky parc. č. XA a 613/9 v k. ú. N. o výměře 1 983 m2. Podle stěžovatelů není možno tolerovat ani velice drobné překročení stanoveného koeficientu zastavěnosti. [12] Konečně stěžovatelé tvrdí nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v souvislosti s posouzením otázky vypořádání se s platnou územní studií. Územní studie sice dle judikatury není závazným podkladem pro rozhodování v území, nicméně je podkladem neopominutelným. Nyní posuzovaný záměr se od územní studie odchyluje bez řádného odůvodnění; žalovaný se nevyjádřil ke všem namítaným odchylkám záměru od požadavků územní studie. Namísto kritického posouzení věci krajský soud nepatřičně zpochybnil věcnou legitimaci stěžovatelů. III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení [13] Žalovaný považuje napadený rozsudek za zákonný a přezkoumatelný a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Krajský soud zcela v souladu s judikaturou posoudil aktivní věcnou legitimaci stěžovatelů ve vztahu k regulativu maximální zastavěnosti. Pokud jde o věcné posouzení této otázky, soud správně přisvědčil závěru žalovaného, že koeficient zastavěnosti je nutno vztáhnout k souboru pozemků dotčených stavebním záměrem jako celku. Ze skutkových zjištění vyplývá, že výsledná hodnota zastavěnosti (i ve vztahu ke dvěma stěžovateli namítaným pozemkům, pozn. NSS) činila 44,6 %, resp. 45 % po započtení drobné, již existující stavby, a tedy nepřekročila limit stanovený územním plánem. K námitce nezákonného odchýlení se od územní studie žalovaný zdůraznil, že správní orgány se obsahem územní studie zabývaly, posoudily soulad záměru s cíli a úkoly územního plánování a své závěry řádně odůvodnily. [14] Osoby zúčastněné na řízení I) a II) se ke kasační stížnosti nevyjádřily. [15] Osoba zúčastněná na řízení III (stavebník) ve svém vyjádření uvádí, že nepovažuje námitky s