6 Azs 155/2025 – Nejvyšší správní soud

6 Azs 155/2025- 34 - text  6 Azs 155/2025 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Václava Štencla v právní věci žalobce: V. Ch., zastoupený Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. j. OAM1034/ZA/ZA11P152023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2025, č. j. 34 Az 10/202531, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2025, č. j. 34 Az 10/2025  31, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. j. OAM1034/ZA/ZA11P152023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti ve výši 18 405 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Vratislava Taubera, advokáta. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobce jako občan Ruské federace požádal o mezinárodní ochranu, neboť se obával, že by mohl být vyslán do války na Ukrajinu nebo uvězněn. Uvedl, že po zahájení války převážel humanitární pomoc na Ukrajinu, pomáhal ukrajinským uprchlíkům a podporoval činnost ukrajinské armády. [2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žádost považoval za účelovou, neboť ji žalobce podal až poté, co ztratil oprávnění k pobytu na území České republiky. Dle žalovaného neexistovala ani přiměřená pravděpodobnost, že by jej ruské úřady při výkonu základní vojenské služby vyslaly do válečné oblasti, aniž by se stal profesionálním vojákem. Nedůvodnými žalovaný shledal i žalobcovy obavy ze zatčení či pronásledování v zemi původu z důvodu poskytování pomoci Ukrajině. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobci nelze vytýkat, že o mezinárodní ochranu nepožádal v roce 2019 ihned po vstupu na území České republiky nebo bezprostředně po zahájení války na Ukrajině. Dopady ruské agrese procházely dle krajského soudu od roku 2022 vývojem, a to i ve vztahu k ruským občanům. Proto krajský soud nepovažoval žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu za účelovou v návaznosti na okamžik jejího podání. [4] K věcnému hodnocení žádosti krajský soud uvedl, že žalovaný shromáždil dostatek podkladů k posouzení situace v zemi původu. Žalobce vycestoval ze země původu v roce 2019 za účelem studia v České republice a v té době pronásledování nečelil. K výkonu vojenské služby krajský soud uvedl, že její odmítání není samo o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. To však platí pouze v situaci, že se jedná o běžné plnění branné povinnosti v armádě, které není spojeno s účastí na ozbrojeném konfliktu, v němž tato armáda páchá válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. V takovém případě lze za pronásledování ve smyslu zákona o azylu považovat i trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za takového ozbrojeného konfliktu. Dle krajského soudu však musí být s přiměřenou pravděpodobností prokázáno, že by výkon vojenské služby zahrnoval páchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti nebo činů, které odporují zásadám a cílům Organizace spojených národů (dále jen „OSN“). Odepření výkonu vojenské služby současně musí být jediným prostředkem umožňujícím žadateli o přiznání postavení uprchlíka vyhnout se účasti na válečných zločinech. [5] Dle krajského soudu žalovaný připustil, že v případě návratu do země původu žalobci vzhledem k jeho věku stále hrozí, že bude povolán k výkonu základní vojenské služby. Žalovaný nicméně považoval za pravděpodobné, že by v takovém případě žalobce vojenskou službu vykonal v místě posledního pobytu na Dálném východě. Tento závěr krajský soud potvrdil s odůvodněním, že žalobcův poslední pobyt na Dálném východě významně snižuje pravděpodobnost, že by žalobce byl jako branec přímo nasazen do bojů na Ukrajině. Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalobci sice hrozí povinnost výkonu základní vojenské služby, na základě dostupných podkladů však nelze mít za pravděpodobné, že by při jejím výkonu musel počítat s přímým bojovým nasazením na Ukrajině, při kterém by se spolupodílel na páchání válečných zločinů. [6] Krajský soud uvedl, že hlavním způsobem, jak se branci dostávají na frontu, je jejich přeměna na kontraktní vojáky, a to často pod tlakem, manipulací nebo pod příslibem výhod. Krajský soud s ohledem na žalobcův věk a zkušenosti nepředpokládal, že by žalobce podlehl psychologickému či ekonomickému nátlaku vedoucímu k podpisu smlouvy, tedy že by se stal profesionálním vojákem. Za dané situace neměl krajský soud za prokázané, že by žalobce v důsledku výkonu základní vojenské služby byl nutně či velmi pravděpodobně nasazen do bojů na Ukrajině, a tedy že by se podílel na páchání válečných či jiných zločinů. Žalovaný se proto dle krajského soudu správně blíže nezabýval ani otázkou, zda by žalobce splňoval podmínky pro výkon náhradní civilní služby. [7] K trestu za odmítnutí vojenské služby krajský soud uvedl, že podle shromážděných podkladů ukládaly ruské orgány nejčastěji pokuty. Z podkladů vyplývá, že za odpírání vojenské služby hrozí i trest odnětí svobody až na dva roky, avšak ruské orgány jej ukládají pouze výjimečně. Žalobce by proto dle krajského soudu za odmítnutí vojenské služby pravděpodobně čelil spíše postihu majetkového charakteru, nikoli věznění. [8] K žalobcovým obavám z uvěznění plynoucím z poskytování pomoci Ukrajině krajský soud uvedl, že v případě návratu do země původu žalobci uvěznění s přiměřenou pravděpodobností nehrozí. Z podkladů o zemi původu plyne, že oběti mučení a špatného zacházení v Ruské federaci jsou především protirežimně orientované osoby, protiváleční aktivisté, lidskoprávní aktivisté a příslušníci náboženských či sexuálních menšin. Pokud jde o navrátilce ze zahraničí, kontroly se zaměřují na osoby místně či celostátně známé, případně na jejich blízké příbuzné. Naproti tomu běžní ruští občané, kteří se vracejí po pobytu v zahraničí a nejsou veřejně činnými aktivisty, nejsou systematicky vystavováni represím. Žalobce sice v řízení doložil, že se podílel na pomoci Ukrajině a ukrajinským občanům a armádě, krajský soud však neshledal, že by tato skutečnost sama o sobě znamenala, že se žalobce ocitne v hledáčku ruských orgánů. Nejednalo se o činnost veřejně známou, politickou či aktivistickou. Ani tato pomoc dle krajského soudu neřadí žalobce do skupiny osob, které jsou v Ruské federaci cíleně vystavovány represím. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Kasační stížnost je dle jeho názoru přijatelná, neboť krajský soud nesprávně vyhodnotil zprávy o zemi původu. To představuje zásadní pochybení mající dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by výkon základní vojenské služby pravděpodobně nezahrnoval spoluúčast na páchání válečných zločinů. Žalovaný ani krajský soud dostatečně nevyhodnotili rizika výkonu vojenské služby v ruské armádě. Žalovaný si neobstaral dostatek aktuálních a relevantních informací o zemi původu. Navíc i ze shromážděných podkladů plyne, že v souvislosti s boji přímo na ruském území začínají být branci využíváni i ve válce proti Ukrajině, a to v důsledku rozšíření frontové linie. [10] Stěžovatel dále namítal, že i kdyby byl přidělen k výkonu základní vojenské služby k útvaru v místě bydliště, které je od probíhající války na Ukrajině vzdáleno, není vyloučeno, že by se spolupodílel na páchání válečných zločinů nepřímo. Ke zhodnocení rizika nepřímého zapojení měl žalovaný opatřit zprávy o zemi původu, ze kterých by plynulo, jaká je konkrétní náplň výkonu základní vojenské služby u branců. K tomu však žádné poznatky ze spisového materiálu neplynou. [11] Krajský soud v napadeném rozsudku rovněž uvedl, že hlavním mechanismem, jak se branci dostávají na frontu, je jejich přeměna na kontraktní vojáky, často pod tlakem, manipulací nebo příslibem výhod. Krajský soud považoval stěžovatele s ohledem na jeho věk a zkušenosti za osobu, která by nepodlehla psychologickému nebo ekonomickému nátlaku vedoucímu k podpisu kontraktu s armádou. Tuto úvahu však stěžovatel považuje za předčasnou, neboť shromážděné zprávy o zemi původu neobsahují konkrétní informace o podobách a intenzitě nátlaku vyvíjeného na brance. Nelze proto bez dalšího tvrdit a předpokládat, že by stěžovatel byl schopen tomu nátlaku čelit a jemu odolat. [12] Stěžovatel dále namítl, že v jiných případech krajský soud a dále Městský soud v Praze shledaly obdobné zprávy o zemi původu nedostatečnými k posouzení rizika, zda b