7 Ads 166/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Ads 166/2025- 42 - text  7 Ads 166/2025 - 44 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: nezl. P. K., zast. M. K., zákonnou zástupkyní, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2025, č. j. 66 Ad 10/202548, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce podal dne 12. 4. 2024 návrh na zvýšení přiznaného příspěvku na péči (z důvodu změny na IV. stupeň závislosti). Úřad práce – krajská pobočka v Českých Budějovicích (prvostupňový orgán) návrh zamítl rozhodnutím ze dne 2. 10. 2024, č. j. 10046/2024/VIM. Uzavřel, že žalobce nezvládá 6 základních životních potřeb, a jde tedy o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve III. stupni (těžká závislost). Proto mu bude poskytován příspěvek na péči ve výši 13 900 Kč měsíčně (od 1. 7. 2024 pak na základě změny zákona ve výši 16 100 Kč měsíčně). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 4. 2025, č. j. MPSV2025/82239913, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Posudková komise žalovaného zařadila žalobce jako osobu, která není schopná zvládat 7 základních životních potřeb dle přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (konkrétně orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby a osobní aktivity). Žalovaný uznal oproti prvostupňovému orgánu navíc za nezvládanou základní životní potřebu stravování, ovšem na samotný posudkový závěr to nemělo vliv. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který jí v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl především k tomu, že rozhodnutí žalovaného vychází z posudku, který nesplňuje požadavky jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti. Žalobce namítal, že nezvládá základní životní potřebu mobilita. Je totiž motoricky neobratný, vázne u něj hrubá i jemná motorika a při chůzi po schodech nahoru umí střídat nohy, ale dolů ze schodů chodí s opatrností „po jedné noze“. Není schopen zvládat ani základní životní potřebu péče o zdraví. Odkazoval na lékařskou zprávu, podle níž není schopen se sám o sebe postarat, protože na většinu reálných věcí nemá náhled, což je odvislé od jeho intelektových možností. Například není schopen sám užívat léky, zjistit, že je nemocný, změřit si teplotu nebo si ošetřit drobné rány. Krajský soud dospěl k závěru, že posudková komise při hodnocení základních životních potřeb péče o zdraví a mobilita [§ 9 odst. 1 písm. a) a h) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách] nehodnotila všechny dílčí aktivity vymezené v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. ve smyslu § 2a této vyhlášky, omezila se na dílčí a zjednodušené závěry (zejména chybějící trvalá medikace a posouzení mobility pouze z tělesného hlediska) a opomenula posouzení mentálních a duševních funkcí v rozporu s § 3 písm. g) zákona o sociálních službách a § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky. Žalovaný navíc pochybil tím, že aproboval postup založený na interní Instrukci náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016, Posuzování zdravotního stavu pro účely zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (Posuzování stupně závislosti pro účely příspěvku na péči), která v rozporu se zákonem a prováděcí vyhláškou nepřípustně zužuje zákonná posudková kritéria. Samotný závěr o tom, že neschopnost samostatně používat veřejnou dopravu z důvodu mentální dysfunkce je zahrnut v základní životní potřebě orientace je zároveň nepřezkoumatelný. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [3] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Krajský soud podle něj nesprávně posoudil otázku způsobu posuzování zdravotního stavu žalobce ve vztahu k hodnocení základní životní potřeby mobilita. Posouzení dané otázky neodpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu; kasační stížnost tak svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. [4] Stěžovatel konkrétně nesouhlasí s tím, že se při posouzení uvedené životní potřeby hodnotí její zvládání nejen z hlediska fyzických schopností, ale i z hlediska mentálních a duševních kapacit. Při hodnocení se podle něj posuzuje funkční dopad postižení pohybového aparátu a vliv tohoto postižení na schopnost samostatně se pohybovat. Ze záznamu ze sociálního šetření přitom především vyplývá, že žalobce chůzi po rovině a po schodech zvládá. Je samostatně pohyblivý a namítané problémy s rovnováhou nejsou na úrovni těžké funkční poruchy mobility. Podle zdravotní dokumentace jsou psychické kompetence žalobce na úrovni středně těžké až těžké mentální retardace. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nezohlednil schopnost žalobce reagovat na okolnosti spojené s dopravou. Tyto schopnosti hodnotil v rámci základní životní potřeby orientace. V této souvislosti poukazuje na rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2015, č. j. 3 Ads 238/201421, který brání duplicitnímu zohlednění stejné aktivity při posuzování různých životních potřeb. Týkal se sice osoby s praktickou slepotou, nicméně jeho závěry lze uplatnit i při hodnocení základní životní potřeby mobilita u osob s mentálním postižením. Uvedený názor shodně vyjádřil i rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Ads 69/201450, podle něhož schopností orientace ve smyslu přílohy č. 1 písm. b) vyhlášky č. 505/2006 Sb. je třeba rozumět orientaci v situacích pomocí smyslů zraku a sluchu s dostatečnou duševní kompetencí reakce na nastalé situace. Z uvedeného rozsudku tak dle stěžovatele naopak vyplývá, že pod mobilitu patří aktivity fyzického rázu, které postižené osobě umožňují vlastními silami se pohybovat. [5] Žalobce se v řízení o kasační stížnosti vyjádřil pouze k návrhu na přiznání odkladného účinku (k samotné kasační stížnosti nikoliv). III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti, jelikož ta je jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, o nichž rozhodoval před krajským soudem specializovaný samosoudce. Kasační stížnost je podle § 104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba ji odmítnout pro nepřijatelnost. [7] K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti lze odkázat na usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS. Podle této judikatury bude kasační stížnost přijatelnou, pokud (1) se dotýká zatím judikaturou neřešených právních otázek; (2) se týká právních otázek řešených judikaturou rozdílně; (3) je třeba judikaturního odklonu; či (4) došlo k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [8] V této věci stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou z důvodu tvrzeného pochybení krajského soudu při výkladu základní životní potřeby mobilita, při němž se dle stěžovatele odchýlil od závěrů existující judikatury (především shora zmíněného rozsudku č. j. 3 Ads 238/201421). [9] Stěžovatelem odkazovaný rozsudek se týká (podobně jako nyní projednávaná věc) situace, v níž v důsledku zdravotního postižení není posuzovaná osoba schopna zvládnout více aktivit, které se dají zařadit do různých oblastí základních životních potřeb současně. Ve věci řešené rozsudkem č. j. 3 Ads 238/201421 žadatel trpěl praktickou slepotou, která má bezpochyby dopad na celou řadu běžných životních aktivit. Správní orgány i soudy by podle tohoto rozsudku měly schopnosti žadatelů o příspěvek hodnotit takovým způsobem, aby již jednou hodnocené aktivity nebyly opětovně posuzovány v rámci jiné základní životní potřeby (v uvedeném případě podobně posouzení základní životní potřeby mobilita potom, co již podobné znaky byly posuzovány v rámci základní životní potřeby orientace). Duplicitní zohlednění stejné aktivity totiž mnohdy vede k nežádoucímu nadhodnocení, které v konečném důsledku posouzení závislosti zkresluje. Jak plyne z odkazovaného rozsudku, v případě praktické slepoty se v obecné rovině nejedná o nedostatečnou schopnost pohybu, nýbrž zejména o sníženou schopnost smyslovou, která spadá pod základní životní potřebu orientace. [10] Obsahem základních životních potřeb zkoumaných pro účely příspěvku na péči je výčet aktivit, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. V řízení o příspěvku pak správní orgány zkoumají, zda je žadatel schopen jednotlivé aktivity zvládat. Pla