7 Afs 118/2025 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 118/2025- 37 - text  7 Afs 118/2025 - 41 pokračování [OBRÁZEK] 1. 2. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: ARMO Praha, a.s., se sídlem Karla Engliše 3201/6, Praha 5, zastoupen Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 10 Af 3/202547, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 12. 11. 2024, č. j. 31137/24/530021442713474 (dále též „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“), ze dne 30. 1. 2023 a ze dne 31. 1. 2023 za zdaňovací období duben až prosinec 2020 a leden až listopad 2021 (dále též „rozhodnutí správce daně“), neboť žalobkyně neprokázala splnění formální podmínky pro vznik nároku na odpočet daně dle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „ZDPH“) ve vztahu k přijatým plněním od dodavatelů B. T. T. B. spol. s r.o. a Bc. R. Ř. II. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že jednou z podmínek pro uplatnění nároku na odpočet je povinnost plátce mít při odpočtu daně daňový doklad. Daňový subjekt má v rámci daňového řízení povinnost prokázat skutečnosti, které sám tvrdí. U některých plnění žalobkyně předložila přijaté daňové doklady, přičemž správce daně nakonec její nárok na odpočet z těchto vybraných plnění uznal. U zbytku vykázaných přijatých zdanitelných plnění však žalobkyně žádné přijaté daňové doklady nepředložila. Podle § 92 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“) prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt tíží břemeno tvrzení, ale také povinnost své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Chtělali žalobkyně uplatnit nárok na odpočet DPH, byla povinna tvrdit a prokázat, že od jiné osoby, která byla v době transakce plátcem DPH, přijala zdanitelné plnění, které bylo fakticky realizováno, a že poskytnuté plnění bylo provedeno právě deklarovaným plátcem DPH. Správce daně má naopak povinnost dokázat existenci skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů a jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Jestliže správce daně zjistí takovou skutečnost, přechází důkazní břemeno zpět na daňový subjekt. Městský soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že své důkazní břemeno unesla tím, že poukázala na objektivní nemožnost doklady předložit a odkázala správce daně na paní K. H., DiS., od které si měl správce daně doklady vyžádat, případně na policejní orgán, který vede trestní řízení (mimo jiné) proti této osobě, společnosti CCA Group a.s. a dalším osobám. Podle městského soudu § 78 odst. 7 trestního řádu opravňuje požádat o vrácení zajištěné věci „osobu, které byla věc zajištěna“ bez ohledu na to, zda je účastnicí trestního řízení či zda měla v době zajištění věc fakticky u sebe. Jako alternativní způsob uvedl i případnou žádost o nahlédnutí do spisu podle § 65 odst. 1 trestního řádu, který zahrnuje také možnost pořízení kopií listin v něm založených, přičemž výčet osob oprávněných z tohoto ustanovení není taxativní. Podstatná je existence oprávněného zájmu. Připomenul, že trestní stíhání bylo zahájeno rovněž proti předsedovi představenstva žalobkyně Ing. T. V., MBA. Žalobkyně nevysvětlila, proč nemohla nahlédnout do příslušné části spisu právě prostřednictvím předsedy představenstva. Žalobkyně tak měla v průběhu daňové kontroly k dispozici prostředky, jak získat přístup ke svému účetnictví. Přesto v průběhu řízení nedoložila, že se příslušné dokumenty nachází mimo její dispozici, a že se je, popř. jejich kopii, pokusila bezúspěšně získat. S ohledem na rozložení důkazního břemene v daňovém řízení nemohla požadovat, aby odpovědnost za zjištění skutkového stavu přešla plně na správce daně. Uplatnění nároku na odpočet je oprávnění daňového subjektu, nikoliv povinnost. Musí si proto být vědom, že svá tvrzení bude muset později i doložit, pokud jej k tomu správce daně vyzve. III. [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítala, že v průběhu daňové kontroly opakovaně předkládala doklady vztahující se k přijatým zdanitelným plněním. Správce daně však uznal pouze ta plnění, která mohl bezprostředně „spárovat“ s kontrolními hlášeními dodavatelů. U ostatních dospěl k závěru, že nebyly doloženy odpovídající daňové doklady. Takový postup považovala za formalistický. V rozhodném období neměla ke svému účetnictví přístup. Účetní agendu stěžovatelky v době zahájení daňové kontroly spravovaly dvě účetní (vč. paní H.), které měly přístup k účetní dokumentaci i k přijaté korespondenci, zatímco statutární orgán společnosti se o probíhající kontrole dozvěděl až po vydání platebních výměrů. To stěžovatelku zásadně omezilo v její schopnost poskytovat správci daně součinnost. Finanční orgány se s uvedenými tvrzeními nijak nevypořádaly, neověřily je a neprovedly k nim žádné dokazování. Porušily tak povinnost zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro řádné stanovení povinnosti podle § 92 odst. 3 daňového řádu, neboť se spokojily s neúplným skutkovým stavem, nezajistily chybějící důkazy a nepřihlédly ke specifickým okolnostem projednávané věci. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí pouze převzal závěry správce daně, aniž by se individuálně a přezkoumatelným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami. Odvolací orgán se nezabýval ani rozložením důkazního břemene, ani přiměřeností postupu správce daně při doměřování daně a ukládání sankcí. Městský soud pochybil, pokud uvedený postup aproboval. Nezohlednil specifické skutkové okolnosti případu. Takový přístup pomíjí posouzení, zda správní orgány postupovaly v souladu se zásadami spravedlivého řízení a zda stěžovatelce zajistily rovné procesní postavení. [4] Rozsudek městského soudu rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení důkazního břemene, kdy daňový subjekt z objektivních důvodů nemá možnost doložit své účetnictví. Výsledkem je rozhodnutí, které stěžovatelce přičítá k tíži důsledky situace, kterou sama nezavinila, a které navíc zcela opomíjí povinnost správce daně aktivně napomáhat při objasnění skutkového stavu tam, kde je to možné a účelné. Přestože městský soud i žalovaný potvrdili, že účetnictví bylo v rozhodné době zajištěno policejním orgánem, dospěli k závěru, že neunesla důkazní břemeno. I přesto, že stěžovatelka svoji účetní opakovaně vyzývala k vydání účetnictví. To považovala za nepřiměřeně přísné. Za nepravdivé považovala tvrzení, že nevyvinula úsilí ke zpřístupnění podkladů správci daně. Po celou dobu vedení daňové kontroly byla v dobré víře, že její účetnictví je nadále v držení paní H., a proto se na ni opakovaně obracela s žádostí o jeho vydání. Tento omyl se pak promítl do jejího postupu. Naproti tomu správce daně již tou dobou věděl, potažmo vědět mohl a měl, že účetní doklady byly zajištěny v rámci trestní kauzy vedené proti společnosti CCA Group, a.s., jelikož měl v uvedeném řízení má postavení poškozeného a opakovaně nahlížel do trestního spisu. Přesto na to stěžovatelku neupozornil. Takový postup správce daně považovala za rozporný se zásadou rovností zbraní a rovněž s principem materiální pravdy. Stěžovatelka objektivně nemohla splnit důkazní povinnost. Takové jednání je neslučitelné se zásadami spravedlivého a zákonného řízení. Správce daně ani žalovaný ji nikdy nevyzvali k tomu, aby doložila absenci svého účetnictví či prokázala, jaké konkrétní kroky podnikla k jeho zajištění. Správce daně si mohl bez větších obtíží účetnictví stěžovatelky obstarat. Vyhledávací zásada dle § 92 odst. 2 daňového řádu má přitom preventivní a aktivní charakter. Pokud jde o možnost stěžovatelky opatřit si účetní doklady přímo od policejního orgánu, zdůraznila, že trestní řízení, v jehož rámci byly tyto doklady zajištěny, je vedeno vůči třetím osobám, nikoli vůči ní samotné. [5] Stěžovatelka rovněž namítala, že městský soud vycházel z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a jeho rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud bez vlastního hodnocení převzal skutkové i právní závěry správního orgánu, aniž by se zabýval tím, že stěžovatelka účetní doklady objektivně neměla k dispozici, o jejich zajištění se opakovaně sn