7 Afs 25/2026 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 25/2026- 29 - text  7 Afs 25/2026 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: CZT a.s., se sídlem Lísková 1513, Čáslav, zastoupena JUDr. Annou Bartůňkovou, advokátkou se sídlem Radlická 3201/14, Praha 5, proti žalovanému: Celní úřad v Liberci, se sídlem České mládeže 1122, Liberec, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové  pobočka v Pardubicích ze dne 28. 1. 2026, č. j. 52 Af 19/202456, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích žalobkyně brojila proti nezákonnému zásahu žalovaného, který podle žalobkyně spočíval v chybné evidenci daní. Zásahovou žalobou se žalobkyně domáhala: i) Odstranění třech záznamů daňové povinnosti na spotřební dani za období únor, březen a duben 2006 provedených dne 19. 11. 2015 z evidence osobního daňového účtu žalobkyně tak, že se všechny tři záznamy odstraní již k 2. 8. 2019. Bude tak nahrazen záznam o odstranění provedený žalovaným k 2. 8. 2023 a ke dni 2. 8. 2019 bude na osobním daňovém účtu evidován vratitelný přeplatek. ii) Předepsání sankčního (prvního) úroku na osobní daňový účet žalobkyně k 2. 8. 2019 ve výši 2 109 272, 05 Kč. Tedy úroku z žalobkyní nedobrovolně uhrazené daňové povinnosti za období od 29. 3. 2016, resp. 19. 4. 2016 do 2. 8. 2019, tj. za dobu od nedobrovolné úhrady daňové povinnosti žalobkyní do dne, kdy byl žalovaný povinen odstranit nezákonný záznam neexistující daňové povinnosti, ale neučinil tak. iii) Předepsání „úroku z úroku“ na osobní daňový účet žalobkyně ve výši 1 115 441,87 Kč. Tedy úroku z částky 2 109 272,05 Kč za období od 3. 8. 2019 do 15. 8., resp. 18. 8. 2023, tj. z částky sankčního (prvního) úroku za dobu, kdy nebyl fakticky existující sankční (první) úrok na osobním daňovém účtu žalobkyně evidován. II. [2] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 1. 2026, č. j. 52 Af 19/202456. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že fakticky je podstatou podané žaloby nesouhlas žalobkyně s výší úroku hrazeného správcem daně, který byl žalovaným předepsán a následně vyplacen žalobkyni v kontextu následně zrušených dodatečných platebních výměrů týkajících se spotřební daně na tabákový výrobek Gullivers Extra za zdaňovací období únor, březen a duben 2006. Krajský soud k tomu uvedl, že žalovaný v dané věci vypočetl úrok a o jeho předepsání žalobkyni informoval deseti vyrozuměními ze dne 14. 9. 2023. Proti výpočtu úroku provedeným žalovaným se žalobkyně bránila námitkou, kterou žalovaný zamítl rozhodnutím o námitce ze dne 10. 1. 2024, č. j. 136023/202359000011. Z obsahu rozhodnutí o námitce vyplývá, že předmětem posouzení žalovaného byl i žalobkyní uplatněný nárok na další úroky vzniklé z důvodu žalobkyní tvrzeného nikoliv včas předepsaného přeplatku. Proti rozhodnutí o námitce ze dne 10. 1. 2024 se žalobkyně mohla bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s., což však neučinila. Současná obrana žalobkyně obsažená v žalobě tedy nedůvodně směřuje proti evidenci daní, resp. stavu na jejím osobním daňovém účtu. Obsahem žalobních námitek je totiž fakticky nesouhlas žalobkyně s výší přiznaného a předepsaného úroku hrazeného správcem daně, o kterém bylo rozhodnuto rozhodnutím o námitce ze dne 10. 1. 2024, a proti němuž se však žalobkyně žalobou ve správním soudnictví nebránila. V dané věci evidence daní, resp. stav na osobním daňovém účtu žalobkyně, pouze odrážel(a) stav daní žalobkyně vycházející z předchozího rozhodnutí správce daně, kterým v tomto případě bylo rozhodnutí o námitce ze dne 10. 1. 2024. V soudním řízení správním bylo lze napadnout právě toto rozhodnutí správce daně, a nikoliv z něho vyplývající stav evidence daní. Krajský soud proto uzavřel, že projednávaná žaloba nemůže být úspěšná. Nad rámec výše uvedeného k návrhu žalobkyně na odstranění třech záznamů daňové povinnosti na spotřební dani za období únor, březen a duben 2006 provedených na jejím osobním daňovém účtu dne 19. 11. 2015 k dřívějšímu datu, než je provedl žalovaný, tedy namísto k 2. 8. 2023 již k 2. 8. 2019, krajský soud uvedl, že v evidenci daní nelze zpětně změnit datum, k němuž bylo zrušení daňové povinnosti na spotřební dani za období únor až duben 2006 na osobním daňovém účtu žalobkyně žalovaným provedeno. Zpětná změna zápisů by odporovala bezprostřednosti evidence vedené na osobním daňovém účtu. III. [3] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [4] Podle stěžovatelky je chybná úvaha krajského soudu o tom, že stav evidence daní na jejím osobním daňovém účtu pouze odrážel stav daní, vycházející z předchozího rozhodnutí správce daně. Obsahem podané žaloby je nezpochybnitelná skutečnost, že žalovaný provedl záznam daňové povinnosti na spotřební dani (na debetní straně osobního daňového účtu stěžovatelky) ke dni splatnosti 19. 11. 2015, tj. celkem tři předpisy spotřební daně za období únor až duben 2006, i když dotčená daňová povinnost byla zrušena již v roce 2013 rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 13. a 14. 5. 2013. Důsledkem předmětného záznamu ke dni 19. 11. 2015 bez „podkladového rozhodnutí“ je chybný (zkreslený) stav daňových povinností stěžovatelky, a to nejen ve výši dotčené daňové povinnosti, ale včetně zaznamenaného příslušenství, a to po celou dobu chybné evidence, tj. do 15., resp. 18. 8. 2023. Po dobu několika let tedy žalovaný vykazoval na osobním daňovém účtu stěžovatelky chybný stav. Krajský soud se v napadeném rozsudku sice dovolává judikatury Nejvyššího právního soudu, ta však vychází z toho, že na příslušném osobním daňovém účtu jsou provedeny záznamy „pouze“ v souvislosti s „daňovou povinností“ doloženou příslušným podkladovým rozhodnutím. V nyní projednávané věci to však neplatí, protože na osobní daňový účet stěžovatelky byla v roce 2015 zaznamenána v té době „neexistující“ daňová povinnost, která byla zrušena již v roce 2013. Žalovaný sice zahájil přezkumné řízení, které mělo znovu „obživnout“ již zrušená rozhodnutí z roku 2013, přezkumné řízení (jak zahájení, tak i vlastní provedení) bylo vzhledem k uplynutí prekluzivní lhůty následně správními soudy zrušeno. Podle stěžovatelky tedy přezkum nemá na existenci, resp. neexistenci daňové povinnosti žádný vliv, navíc na tuto skutečnost (uplynutí prekluzivní lhůty) nepřímo upozornil již Nejvyšší správní soud (viz rozsudek ze dne 18. 7. 2019, č. j. 2 Afs 249/201766). Ve skutečnosti krajský soud svým rozhodnutím potvrdil chybnou evidenci daňové povinnosti vedenou žalovaným v rozporu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), resp. s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které se předpokládá, že evidence na osobním daňovém účtu je správná, a stejně tak, že případné údaje týkající se přeplatků, nedoplatků, převodů apod. jsou „postaveny na jisto“. Pokud však zápisy nejsou podloženy příslušným dokladem o závazné povinnosti, je logicky celá evidence zkreslená. Pokud žalovaný správce daně vede evidenci daňových povinnosti na osobním daňovém účtu v rozporu se zákonem, dá se předpokládat, že s tím mohou vzniknout důsledky ve formě sankčních úroků, neboť jsou vykazovány nejen neexistující daňové povinnosti, resp. příslušenství, logicky jsou tím zkreslené stavy i přeplatků. [5] Z rozsudku krajského soudu je podle stěžovatelky zřejmé, že se tento soud nezabýval zásadní otázkou, zda byl záznam daňové povinnosti (logicky i související příslušenství) proveden v souladu s daňovým řádem, což je zásadní pro posouzení správnosti vedení osobního daňového účtu stěžovatelky. Nedůvodnost podané žaloby pak dovodil z toho, že obsahem žalobních námitek je faktický nesouhlas stěžovatelky s výší přiznaného a předepsaného úroku hrazeného správcem daně. Tak tomu však není. Stěžovatelka v žalobě poukazovala na skutečnost, že záznam daňové povinnosti na spotřební dani provedený žalovaným ke dni 19. 11. 2015 nemá oporu v závazném rozhodnutí, resp. takové rozhodnutí bylo zrušeno již v roce 2013. S touto nezpochybnitelnou okolností se však krajský soud nijak nevypořádal, když konstatoval, že stav evidence na osobním daňovém účtu stěžovatelky odrážel stav daní stěžovatelky vycházející z předchozích rozhodnutí. Dále krajský soud uvedl, že v správním soudnictví lze napadnout pouze toto rozhodnutí správce daně a na základě této úvahy konstatoval, že žaloba nemůže být úspěšná. Tvrzení krajského soudu neodpovídá skutečnosti, protože osobní daňový účet „neodráží stav daní“ stěžovatelky, resp. je s ním v rozporu, a to po celou dobu záznamu daňově povinnosti bez právního důvodu. Podle názoru stěžovatelky nelze takový nezákonný stav „opravit“ následným sníže