7 As 145/2025 — Nejvyšší správní soud

7 As 145/2025- 26 - text  7 As 145/2025-29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: V. Š., proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2025, č. j. 17 A 104/202433, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce požádal Generální finanční ředitelství podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o poskytnutí „rozhodnutí o závazném posouzení o určení sazby daně u zdanitelného plnění ve smyslu ust. § 47a a § 47b zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty“, a to ve věci „sazebního zařazení fermentovaných nápojů (kombucha, kefír, probiotický nápoj) nebo tekutých doplňků stravy“. Upřesnil, že žádá o poskytnutí rozhodnutí vydaných „od účinnosti zákona č. 349/2023 Sb.“ a „před účinností [shora zmíněné, pozn. NSS] novely, která se týkala posouzení budoucích dopadů novely“. V případě existence „rozhodnutí o závazném posouzení z doby před účinností novely“ požádal také o jejich zaslání. [2] Generální finanční ředitelství jako povinný subjekt rozhodnutím ze dne 19. 9. 2024, č. j. 55592/24/7700-00124-202098, žádost odmítlo s odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Vyšlo především z toho, že rozhodnutí o závazném posouzení se vydává v nalézacím řízení konkrétnímu subjektu na základě žádosti. Ten v ní musí uvést přesné složení zboží i další skutečnosti nutné k přesnému sazebnímu zařazení a výsledné rozhodnutí vyvolává účinky jen k žadateli. Je tak logické vyloučit poskytování takových rozhodnutí osobám, které nevyužily postupu předvídaného zákonem (daňovým řádem). Povinný subjekt rovněž upozornil na poplatkovou povinnost spojenou s žádostí o vydání rozhodnutí o závazném posouzení. Poskytl tedy pouze stručnou doprovodnou informaci, že byla vydána dvě rozhodnutí, která se týkala tekutých doplňků stravy. [3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 11. 2024, č. j. MF-42539/2024/3901-3, zamítl a rozhodnutí povinného subjektu potvrdil. S jeho závěry se ztotožnil. V dané věci je dána výluka podle § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. V případě žádosti o vydání rozhodnutí o závazném posouzení obsahuje daňový řád ve spojení se zákonem o DPH komplexní úpravu poskytování tohoto druhu informací. Poskytnutím informací by též byly nastoleny nerovné podmínky v hospodářské soutěži mezi daňovými subjekty. II. Rozsudek městského soudu [4] Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Městského soudu v Praze. Namítal především, že účelem jeho žádosti nebylo vyhnout se poplatkové povinnosti, nýbrž zjistit aktuální rozhodovací praxi. Zpochybnil i žalovaným tvrzené nastolení nerovnosti v oblasti hospodářské soutěže. Daňový řád sice obsahuje úpravu týkající se rozhodnutí o závazném posouzení, to však není rozhodnutím o poskytnutí informace, nýbrž rozhodnutím, jímž se stanoví práva a povinnosti ve vztahu ke správci daně. To, že daňový řád nelze obecně považovat za předpis komplexně upravující způsob poskytování informací, vyplývá i z judikatury. [5] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného i povinného subjektu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve vztahu ke sporné otázce, tedy zda lze podle zákona č. 106/1999 Sb. žádat o poskytnutí již vydaných rozhodnutí o závazném posouzení určení sazby daně, vyšel předně z toho, že aby mohlo dojít k vyloučení obecné právní úpravy, musí zvláštní zákon obsahovat komplexní úpravu žádosti o informace. Připomněl rovněž ustálenou judikaturu, podle které je nutno ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. omezující právo na informace vykládat restriktivně. Podle městského soudu poskytování informací o vydaných rozhodnutích o závazném posouzení určení sazby daně není komplexně upraveno v zákoně o DPH ani v daňovém řádu. Tyto zákony sice upravují možnost podání takové žádosti, rozhodnutí o ní, náležitosti takového rozhodnutí, vyloučení opravného prostředku a závaznosti tohoto rozhodnutí pro správce daně. To však není v dané věci rozhodné. Stěžejní je otázka, zda uvedené předpisy stanoví podmínky, za kterých lze takové rozhodnutí poskytnout osobám odlišným od žadatele o vydání rozhodnutí. Na to zákon o DPH ani daňový řád neposkytuje žádnou odpověď. Neobsahují ohledně rozhodnutí o závazném posouzení určení sazby daně právní úpravu poskytování informací (natož aby tato úprava byla komplexní). Podmínky § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. tak zde nejsou splněny. Uvedený závěr je podle městského soudu v souladu s rozsudkem NSS ze dne 20. 12. 2012, č. j. 2 As 132/2011-21. [6] Městský soud nesouhlasil s argumentací správních orgánů, podle nichž žádost o vydání rozhodnutí o závazném posouzení určení sazby daně podléhá poplatkové povinnosti (resp. Že se žalobce tuto povinnost snaží obejít). Nepřisvědčil ani jejích tvrzení o nerovnosti podmínek v hospodářské soutěži. Podle městského soudu právní předpisy nevylučují z poskytování informací ty, které byly vytvořeny k žádosti jiného žadatele za úplatu. Zejména zdůraznil, že zdůvodnění správních orgánů je v rozporu s účelem zákona č. 106/1999 Sb. a se zásadou legitimního očekávání zakotvenou v § 8 odst. 2 daňového řádu. Jestliže je cílem zákona č. 106/1999 Sb. kontrola činnosti veřejné správy a současně osoba zúčastněná na správě daní má nárok, aby při rozhodování shodných nebo obdobných případů bylo postupováno stejně, má žadatel o informace i osoba zúčastněná na správě daní právo znát, jakým způsobem správce daně v obdobných případech rozhodl. Opačný přístup by vyprázdnil účel zákona č. 106/1999 Sb. a zásadu legitimního očekávání. K poukazu žalovaného na rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005-57, pak městský soud uvedl, že ten neřeší zcela totožnou otázku, přičemž nynější rozhodnutí městského soudu je podle něj s východisky odkazovaného rozsudku plně v souladu. III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [7] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. [8] Stěžovatel má za to, že v případě žádosti o vydání rozhodnutí o závazném posouzení ve věci zařazení zdanitelného plnění do určité sazby DPH obsahuje daňový řád (ve spojení se zákonem o DPH) komplexní úpravu poskytování tohoto druhu informací, která splňuje podmínky výluky stanovené v § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Daňový řád a zákon o DPH totiž upravují otázku podávání žádosti, způsob jejího vyřízení (včetně časového i věcného rozsahu závaznosti vydaného rozhodnutí), důvody pro odmítnutí a opravné prostředky. Žádost je zpoplatněna správním poplatkem ve výši 10 000 Kč. Vztah daňového řádu (souvisejících daňových předpisů) a informačního zákona musí být zkoumán vždy v kontextu konkrétní žádosti o informace. Je podle stěžovatele nutné posoudit, o jaký typ informace jde, zvláště pokud je informací individuální správní akt. V případě rozhodnutí o závazném posouzení je podle stěžovatele vyloučena aplikace zákona č. 106/1999 Sb., u jiných informací se již daná výluka použít nemusí. Řízení o závazném posouzení stojí plně mimo daňové řízení podobně jako řízení registrační či řízení o prominutí daně. Pro použití dané výluky ani není relevantní, že žalobce nepožadoval vytváření nové informace. Není pak správný ani závěr napadeného rozsudku, podle něhož sporná výluka není dána, protože daňový řád (zákon o DPH) nestanoví podmínky, za kterých lze poskytnout rozhodnutí o závazném posouzení určení sazby daně u zdanitelného plnění osobám odlišným od žadatele o vydání tohoto rozhodnutí. Takový požadavek na zvláštní právní úpravu § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. neklade. Není tomu tak např. ani při poskytování údajů z katastru nemovitostí, na což odkazuje demonstrativní výčet poznámky pod čarou daného ustanovení. [9] Nesouhlasí dále se závěrem městského soudu, podle něhož je pro posuzovaný případ zcela bez významu, že žádost podléhá poplatku. Odkazuje přitom na § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Rozhodnutí o závazném posouzení sice vzniklo za použití veřejných prostředků, nicméně žadatel je za jeho vydání povinen uhradit správní poplatek, a proto lze zjednodušeně konstatovat, že se na jeho vzniku podílely převážně „soukromé“ prostředky. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti i na zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, podle jehož § 5 a násl. se za odborné činnosti související se zabezpečením vydávání a řádné distribuce českých technických norem vybírá úplata. Rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 162/2014-71, přesto i v rámci uvedeného zákona aproboval použití zákona č. 106/1999 Sb., avšak s dovětkem, že bezplatné poskytnutí technické normy skrze uvedený zákon je možné pouze tehdy, pokud žádný jiný speciální zákon výslovně nestanoví bezplatné poskytnutí technické normy. Takto byla