7 As 188/2025 — Nejvyšší správní soud

7 As 188/2025- 35 - text  7 As 188/2025 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2025, č. j. 17 Af 5/202566, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2025, č. j. 17 Af 5/202566, se zrušuje a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 19. 12. 2024, č. j. 38525/24/510010612710970, žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), změnil platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně ze dne 29. 6. 2023, č. j. 05641358/23/200031472112143, vydaný Finančním úřadem pro hlavní město Prahu. Změna platebního výměru spočívala ve změně výše odvodu za porušení rozpočtové kázně z 25 021 736 Kč na 125 108 677 Kč. II. [2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 26. 8. 2025, č. j. 17 Af 5/202566, žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Městský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí o odvolání nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost ze tří důvodů. Prvním důvodem je skutečnost, že ze zprávy o daňové kontrole a z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda daňové orgány dospěly k závěru o porušení rozpočtové kázně žalobcem z jednoho, nebo ze dvou důvodů. Ve zprávě o daňové kontrole správce daně totiž jednak konstatuje, že žalobce vytvořil stav exkluzivity pro jednoho dodavatele a nepostupoval v souladu s právními předpisy, a tím se neřídil § 21 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 2/1969 Sb.“), a jednak žalobci vytýká nenaplnění podmínek § 63 odst. 3 a odst. 5 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“), a nedodržení zásady stanovené v § 6 odst. 2 téhož zákona. Případné porušení § 21 zákona č. 2/1969 Sb. však může jako důvod porušení rozpočtové kázně stát samostatně, bez návaznosti na ZZVZ. Podle městského soudu žalovaný tuto nejasnost v napadeném rozhodnutí o odvolání nijak neodstranil. [4] Druhým důvodem, pro který shledal městský soud žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, je skutečnost, že není patrné, ve vztahu k jakému konkrétnímu usnesení vlády ČR (č. 766 ze dne 16. 10. 2013, nebo č. 733 a č. 749 ze dne 25. 9. 2013) je žalobci vytýkáno porušení § 21 zákona č. 2/1969 Sb. a jakým konkrétním jednáním se měl jeho porušení dopustit. Tato nejasnost je umocněna vymezením předmětu daňové kontroly podle oznámení o zahájení daňové kontroly ze dne 20. 5. 2022, č. j. 4901646/22/200031472108245. [5] Třetím důvodem, pro který shledal městský soud žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, je skutečnost, že žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že správce daně dospěl k závěru, že žalobce „neprokázal naplnění podmínky ustanovení § 63 odst. 3 a 5 téhož zákona pro zadání v JŘBU, kdy jeho jednáním došlo k nedodržení zásad ve smyslu § 6 odst. 2 téhož zákona“ (viz bod [35] napadeného rozhodnutí). Zároveň uvedl, že „[n]icméně faktem zůstává, že porušení rozpočtové kázně bylo konstatováno z důvodu porušení podmínky § 63 odst. 3 písm. b) a § 6 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek, jak bylo připomenuto v bodě [35] tohoto rozhodnutí. K tomu odvolací orgán dodává, že by totiž byl zcela nelogický závěr o porušení § 63 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek, když samotné odůvodnění použití JŘBU ve Výzvě bylo zadavatelem definováno existencí důvodů dle § 63 odst. 3 písm. b) téhož zákona.“. Podle městského soudu obě tvrzení žalovaného vedle sebe neobstojí. Ze zprávy o daňové kontrole přitom jednoznačně vyplývá, že se správce daně zabýval splněním podmínek pro konání jednacího řízení bez uveřejnění (dále jen „JŘBU“) jak podle § 63 odst. 3 písm. b) ZZVZ, tak podle § 63 odst. 5 ZZVZ, přičemž dospěl k závěru, že žalobce neprokázal splnění podmínek ani jednoho z uvedených ustanovení ZZVZ. V souladu s uvedeným pak žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce „neprokázal naplnění podmínky ustanovení § 63 odst. 3 a 5 téhož zákona pro zadání v JŘBU, kdy jeho jednáním došlo k nedodržení zásad ve smyslu § 6 odst. 2 téhož zákona“ (viz bod [35] napadeného rozhodnutí). Za uvedeného stavu věci je naprosto nelogické a nekonzistentní konstatování žalovaného, že porušení rozpočtové kázně bylo správcem daně konstatováno z důvodu porušení podmínky § 63 odst. 3 písm. b) a § 6 odst. 2 ZZVZ a že by byl zcela nelogický závěr o porušení § 63 odst. 5 ZZVZ. Uvedeným konstatováním žalovaný v napadeném rozhodnutí de facto popřel závěr, ke kterému dospěl pouze o jeden odstavec výše. Navíc konstatování žalovaného nemá oporu ve zprávě o daňové kontrole. [6] Městský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí o odvolání nepřezkoumatelným také pro nedostatek důvodů, když se žalovaný nezabýval žalobcem tvrzenými důvody konání JŘBU podle § 63 odst. 5 ZZVZ s odůvodněním, že žalobce v zadávací dokumentaci uvedl důvod jeho konání podle § 63 odst. 3 písm. b) ZZVZ. Takový přístup žalovaného však s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2023, č. j. 4 As 31/202326, podle názoru městského soudu neobstojí. Žalovaný byl povinen se tvrzením žalobce o splnění důvodů konání JŘBU podle § 63 odst. 5 ZZVZ zabývat. Konkrétně povinností stěžovatele bylo zjistit, zda tvrzení žalobce o splnění důvodů konání JŘBU podle § 63 odst. 5 ZZVZ má svůj základ ve skutkových tvrzeních uvedených v zadávací dokumentaci předmětné zakázky, zejména pak ve zprávě o zadávacím řízení. [7] Městský soud dále uvedl, že dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nebrání, aby podrobil napadené rozhodnutí přezkumu v částech, ve vztahu k nimž nebyla soudem nepřezkoumatelnost shledána, a to na podkladě žalobcem uplatněných žalobních bodů. Námitky žalobce, že ho v řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně na rozdíl od správce daně netíží důkazní břemeno a že oprávněně užil JŘBU podle § 63 odst. 3 písm. b) ZZVZ, městský soud shledal nedůvodnými. Vzhledem ke zjištěné dílčí nepřezkoumatelnosti se však již nemohl zabývat výší vyměřeného odvodu za porušení rozpočtové kázně. III. [8] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [9] Podle stěžovatele nelze považovat žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ani pro nedostatek důvodů. K prvnímu důvodu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost stěžovatel uvedl, že městský soud nereflektoval apelační princip daňového řízení a zcela pominul dílčí korekci závěrů správce daně ve zprávě o daňové kontrole provedené stěžovatelem v žalobou napadeném rozhodnutí. Městský soud nadto tyto shledané nejasnosti zcela izoloval od komplexního znění odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, resp. závěrů v něm uvedených. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zcela jasně plyne stěžovatelem provedené posouzení závěrů správce daně a na základě tohoto posouzení jsou zcela zřejmé závěry dovozované samotným stěžovatelem, tj. zejména to, že žalobce neprokázal, že v posuzovaném případě byly dány v zadávací dokumentaci jím tvrzené důvody pro užití JŘBU podle § 63 odst. 3 písm. b) ZZVZ, když následně nedodržel zásady stanovené v § 6 odst. 2 téhož zákona, čímž porušil zákonnou povinnost, která koresponduje s naplněním skutkové podstaty neoprávněného použití peněžních prostředků státního rozpočtu, pročež došlo k porušení rozpočtové kázně. Podstata porušení rozpočtové kázně tak v případě žalobce nespočívala v porušení dotčených usnesení vlády a na ně navazující nedodržení § 21 zákona č. 2/1969 Sb., jak dovodil správce daně a návazně na to dovozuje také městský soud v napadeném rozsudku ze zprávy o daňové kontrole. Proto stěžovatel provedl korekci právního názoru správce daně, přičemž však s celkovým závěrem správce daně o porušení rozpočtové kázně žalobcem souhlasil. Nemůže tedy obstát závěr městského soudu, že stěžovatel tuto nejasnost v žalobou napadeném rozhodnutí nijak neodstranil. Ze strany městského soudu se tak jednalo o neadekvátní směšování závěrů prvostupňového správce daně a jejich následného posouzení stěžovatelem. [10] K druhému důvodu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost stěžovatel uvedl, že jelikož je z žalobou napadeného rozhodnutí zjevné, že žalobci nebylo vytýkáno porušení § 21 zákona č. 2/1969 Sb., nebyl dán důvod v tomto rozhodnutí odkazovat na usnesení vlády č. 766, k němuž vztahuje správce daně ve zprávě o d