7 Azs 24/2026 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 24/2026- 40 - text  7 Azs 24/2026 - 42 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobce: H. S. M. D., zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2025, č. j. 48 Az 11/202522, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 10. 2025, č. j. OAM999/ZAZA15K112025, zastavil řízení o opakované žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť tuto žádost posoudil jako nepřípustnou ve smyslu § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona. Dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti nebo zjištění ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu, které by bez jeho vlastního zavinění nebyly předmětem posouzení v předchozím pravomocně skončeném řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany a které by současně svědčily o tom, že by mohl být vystaven pronásledování nebo že by mu hrozila vážná újma. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Praze. Krajský soud ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Uvedl, že předmětem soudního přezkumu v dané věci nebylo meritorní posouzení důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu, nýbrž toliko posouzení, zda byly splněny zákonné podmínky pro zastavení řízení o opakované žádosti jakožto nepřípustné. Proto se nemohl věcně zabývat žalobními námitkami, které nesměřovaly proti důvodům napadeného rozhodnutí žalovaného, nýbrž proti dřívějšímu meritornímu posouzení první žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel v opakované žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti nebo zjištění relevantní z hlediska § 11a odst. 1 zákona o azylu, které by bez jeho vlastního zavinění nebyly předmětem posouzení v předchozím pravomocně skončeném řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Za jedinou novou okolnost označenou stěžovatelem soud považoval délku jeho pobytu na území České republiky, kterou však neshledal skutečností relevantní z hlediska azylu ani doplňkové ochrany. Současně uzavřel, že v řízení o nepřípustné opakované žádosti se neposuzují důvody pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Odkázal na důvody § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele je kasační stížnost přijatelná, neboť obdobná situace se může týkat i většího množství jeho krajanů. Stěžovatel předně uvedl, že je státním příslušníkem Iráku pocházejícím z K. a že v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl důvody, které podle něj odůvodňují poskytnutí ochrany. Tyto důvody podle něj spočívají jednak v humanitárních okolnostech, zejména v délce jeho pobytu a míře integrace v České republice, jednak v bezpečnostní a politické situaci v zemi původu. [4] Podle stěžovatele závěry krajského soudu neodpovídají provedenému dokazování a odůvodnění napadeného rozsudku je „zmatečné“. Dále stěžovatel namítl, že věc nebyla posuzována v režimu jednotlivých forem mezinárodní ochrany, nýbrž ji bez dalšího žalovaný posoudil jako nepřípustnou opakovanou žádost podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Stěžovatel v této souvislosti vytkl, že se žalovaný ani krajský soud dostatečně nezabývali možností udělení humanitárního azylu, případně doplňkové ochrany. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně dovodil, že žalovaný nebyl povinen zabývat se možností udělení humanitárního azylu. V této souvislosti sice krajský soud poukázal na § 16 odst. 4 zákona o azylu, podle něhož se při zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné neposuzuje splnění důvodů pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, stěžovatel však má za to, že tato úvaha stojí na nesprávném východisku, totiž že v jeho věci nejsou dány relevantní obavy z pronásledování. Právě tento chybný předpoklad se pak podle stěžovatele promítl i do navazujícího závěru krajského soudu, že žalovaný postupoval správně, pokud se důvody pro udělení humanitárního azylu nezabýval. Podle jeho názoru bylo posouzení jeho věci rovněž neúplné, neboť se soustředilo pouze na bezpečnostní situaci v zemi původu. [5] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud převzal povrchní a zjednodušené hodnocení žalovaného, aniž by zohlednil jeho konkrétní osobní situaci. Zdůraznil, že již v minulosti čelil cíleným útokům ze strany islamistických skupin v souvislosti se svým náboženským přesvědčením (zoroastrismus) a odmítnutím spolupráce s tzv. Islámským státem, a proto jej nelze poměřovat postavením běžného civilisty. Nesouhlasil se závěrem, že zlepšení celkové bezpečnostní situace v Iráku vylučuje existenci reálného nebezpečí v jeho konkrétním případě. Podle něj naopak přetrvává hrozba jeho pronásledování jak ze strany extremistických skupin, tak i v souvislosti s jeho konverzí od islámu a rovněž pro jeho příslušnost ke kurdské menšině. Současně vytkl krajskému soudu, že se nevypořádal s dřívějšími závěry vyslovenými v jeho věci správními soudy, podle kterých odmítnutí stěžovatele spolupracovat s teroristickou organizací Islámského státu bylo přímo spojeno s jeho vírou a újma, kterou utrpěl, dosáhla intenzity pronásledování. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost neobsahuje žádné nové relevantní skutkové ani právní argumenty a v podstatě pouze opakuje dříve uplatněná tvrzení, s nimiž se již krajský soud řádně vypořádal. Zdůraznil, že stěžovatel v řízení o opakované žádosti uvedl stejné důvody jako v řízení o své první žádosti o mezinárodní ochranu, tedy obavy z radikálů v souvislosti s odmítnutím spolupráce s tzv. Islámským státem, a za jedinou novou skutečnost označil pouze délku svého pobytu v České republice. Podle žalovaného se proto kasační argumentace míjí s důvody, pro které byla opakovaná žádost posouzena jako nepřípustná. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Kasační stížnost je přípustná. Protože o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve přijatelností kasační stížnosti. Kasační stížnost, která svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), nepřijatelná. Pro věcný přezkum by bylo nutné, aby řešená právní otázka měla přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu (1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo (2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, dále viz usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS). [8] Kasační stížnost je nepřijatelná. [9] Stěžovatel podřadil kasační stížnost rovněž pod důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., aniž by však blíže svou argumentaci konkrétně rozvedl. Nepřezkoumatelnost je nicméně vadou, k níž by byl případně Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout i bez námitky (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na judikaturu popisující, jaké vady naplňují kasační důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku (rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007107, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200876 nebo usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200674, č. 1566/2008 Sb. NSS). Z pohledu výše uvedené judikatury Nejvyšší správní soud neshledal žádné pochybení krajského soudu, které by svědčilo o přijatelnosti kasační stížnosti. Z rozsudku totiž jasně a srozumitelně vyplývá, z jakého důvodu krajský soud zamítl žalobu stěžovatele. Rovněž neshledal hrubé pochybení spočívající v tom, že by krajský soud přehlédl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. [10] Stěžovatel dále namítá, že žalovaný jeho věc neposoudil v režimu jednotlivých forem mezinárodní ochrany podle § 12 až § 14b zákona o azylu, nýbrž ji bez dalšího uzavřel jako nepřípustnou opakovanou žádost podle § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona. Má za to, že správní orgán i krajský soud se proto nedostatečně zabývaly možností udělení humanitárního azylu, případně doplňkové ochrany, a že jejich posouzení bylo neúplné i proto, že se soustředilo převážně na bezpečnostní situaci v zemi původu, zatímco jeho osobní situace, míra integrace v České republice a ekonomické a sociální poměry v domovském státě zůstaly nedostatečně zohledněny. [11] Ani tato námitka přijatelnost kasační stížnosti nezakládá. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany správní orgán ne