7 Azs 46/2026 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 46/2026- 29 - text  7 Azs 46/2026 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: M. I., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2026, č. j. 30 A 2/202459, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 12. 2. 2024, č.j. MV2106415/SO2023 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 8. 2023, č. j. OAM796215/DP2023 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 46 odst. 3 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žalobcova žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území pro nesplnění podmínky podle § 42a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce již není zletilým nezaopatřeným dítětem cizince s povoleným pobytem. Nositelem oprávnění ke sloučení rodiny byl žalobcův otec, který na území ČR pobýval na základě uděleného povolení k trvalému pobytu. II. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Neshledal důvodnou námitku nesprávného výkladu pojmů zletilé nezaopatřené dítě a soustavná příprava na budoucí povolání. Zdůraznil, že nezaopatřenost dítěte se posuzuje dle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). V souladu s právní úpravou obsaženou v zákoně o státní sociální podpoře konstatoval, že pětiměsíční intenzivní studium češtiny na jazykové škole není soustavnou přípravou na budoucí povolání studiem na střední či vysoké škole v tuzemsku, příp. v zahraničí. Uzavřel, že žalobce nenaplnil zákonnou definici nezaopatřeného dítěte soustavně se připravujícího na budoucí povolání. Neshledal ani nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Připustil, že byť zákon o pobytu cizinců v tomto případě výslovně neukládá správnímu orgánu povinnost zaobírat se přiměřeností rozhodnutí, je třeba respektovat mezinárodní závazky ČR, ze kterých tato povinnost vyplývá. Dle krajského soudu však byla žalobní argumentace ve vztahu k této námitce strohá a de facto neobsahovala nic, co by svědčilo o nepřiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí. Pokud jde o argumentaci, že správní orgány nevzaly v potaz nařízení vlády č. 55/2024 Sb., o nepřijatelnosti žádostí občanů třetích zemí o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky podávaných na zastupitelských úřadech (dále jen „nařízení vlády č. 55/2024 Sb.), uvedl, že to nabylo účinnosti až dne 1. 4. 2024, zatímco napadené rozhodnutí je datováno dne 12. 2. 2024 a žaloba byla podána dne 14. 3. 2024. Dodal však že v § 2 nařízení je v odst. 1 písm. c) uvedeno, že § 1 se nevztahuje na žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Uzavřel, že nařízení vlády č. 55/2024 Sb. není koncipováno tak, že jakákoliv žádost je nepřijatelná. III. [3] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítal, že napadený rozsudek i napadené rozhodnutí spočívají na nesprávném a restriktivním výkladu pojmů nezaopatřenost a soustavná příprava na budoucí povolání podle § 42a odst. 1 písm. b) a § 178a odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 11 až 15 zákona o státní sociální podpoře, který nezohledňuje smysl a účel aplikovaných ustanovení a požadavek na výklad právních předpisů. Striktně formalistický jazykový výklad příslušných pojmů nezohledňuje požadavky kladené na výklad právních norem. Dále správní orgány dovodily, že stěžovatel hodlá na území ČR pracovat, nikoliv se soustavně připravovat na budoucí povolání, tudíž nesplňuje podmínku nezaopatřenosti. Zmíněný nesprávný výklad měl za následek nesprávný a nedostatečně odůvodněný závěr, že stěžovatel nesplnil podmínky pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Byl přesvědčen, že z průběhu správního řízení vyplynul jeho jednoznačný úmysl a záměr dokončit studium na vysoké škole v zahraničí a trvale pobývat v ČR se svým otcem, případně i matkou a sestrou. Současně se na území ČR soustavně připravuje na budoucí povolání intenzivním kurzem českého jazyka. Krajský soud obdobně jako správní orgány s poměrně strohým odůvodněním setrval na striktním formalistickém jazykovém výkladu příslušných pojmů. [4] Dále namítal, že správní orgány i krajský soud nedostatečně posoudily přiměřenost dopadu zamítnutí žádosti do jeho základního práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zejména nezohlednily absenci alternativních možností vyřízení pobytového oprávnění na území ČR vyplývající z jeho státní příslušnosti a bagatelizovaly důsledky zamítnutí žádosti stěžovatele na vedení soukromého a rodinného života s rodinnými příslušníky. Poukázal na to, že ačkoliv zákon o pobytu cizinců v tomto případě nestanoví správním orgánům povinnost posuzovat přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života cizince, tato povinnost jim plyne z mezinárodních závazků. V jeho případě vyplývala možnost zásahu do jeho práva na respektování soukromého a rodinného z okolností věci, ze spisu, platné právní úpravy a všeobecně známých skutečností. Nesouhlasil se závěry soudu, v nichž mu vytkl nedostatek konkrétních tvrzení k jeho soukromému a rodinnému životu spolu s tím, že se svojí rodinou nesdílel domácnost od 14 let. Byl přesvědčen, že v řízení nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Za nesprávný považoval též závěr krajského soudu, dle něhož správní orgány nemohly vzít v potaz nařízení vlády č. 55/2024 Sb., neboť nabylo účinnosti teprve dne 1. 4. 2024. Uvedené nařízení navazuje na dřívější, obsahově obdobné, nařízení vlády č. 200/2022 Sb. platné a účinné v době rozhodování správních orgánů. V jeho případě nejde jen o to, že nemůže požádat o jiné pobytové oprávnění než to za účelem společného soužití rodiny, ale též o to, že po podání žádosti došlo rovněž k novelizaci § 42a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a vypuštění zletilého nezaopatřeného dítěte. Stěžovatel tak ke dni vydání napadeného rozhodnutí neměl žádnou alternativní možnost vyřízení pobytového oprávnění na území ČR. [5] Stěžovatel rovněž považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se nedostatečně vypořádává s odvolacími námitkami. Není z něj seznatelné, zda žalovaná přihlédla k doplnění odvolání, jelikož v odůvodnění pouze převzala závěry prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud pak uvedené pochybení aproboval, čímž svůj rozsudek taktéž zatížil vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. [6] S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti IV. [7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu a plně přitom odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a rozsudek krajského soudu. Závěry krajského soudu považovala za řádně a přezkoumatelně odůvodněné. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. V. [8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodovalli před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). [9] Nejvyšší správní soud v posuzované věci shledal, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu dosud neposkytuje ucelenou odpověď k posouzení nezaopatřenosti