7 Azs 66/2026 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 66/2026- 68 - text  7 Azs 66/2026 - 71 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. S., zastoupen Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 3. 2026, č. j. 58 Az 1/202677, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce dne 22. 7. 2025 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Jako hlavní důvody žádosti uvedl, že má v ČR svou rodinu, včetně těhotné manželky (dnes již manželky se synem). Jelikož v minulosti absolvoval základní vojenskou službu, má v případě návratu na Ukrajinu obavy z nucené mobilizace do probíhající války a z následné nemožnosti vycestování zpět za rodinou. Jeho obavy a neochotu zapojit se do konfliktu navíc umocňuje zkušenost jeho bratra, který se z války vrátil jako invalida, přičemž mu Ukrajina v této složité situaci neposkytla adekvátní pomoc. [2] V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že se žalobcem bylo vedeno také extradiční řízení, jelikož je na Ukrajině stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu a padělání dokumentů. Žalobce k tomu v rámci řízení o mezinárodní ochraně podotkl, že samotné trestní stíhání jako zásadní problém nevnímá a nebýt války, jel by jej na Ukrajinu vyřešit. Za zásadní však považuje uzavření ukrajinských hranic pro muže, kvůli čemuž by se po příjezdu do vlasti již nemohl vrátit zpět za rodinou do České republiky. Krajský soud v Ústí nad Labem a Vrchní soud v Praze v extradičním řízení pravomocně rozhodly o přípustnosti vydání žalobce k trestnímu stíhání na Ukrajinu, přičemž vzaly v úvahu aktuální situaci v zemi i diplomatické záruky poskytnuté Generální prokuraturou Ukrajiny. Ani Ústavní soud v zamítavém nálezu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. I. ÚS 1054/25, neshledal mimořádné okolnosti, které by vydání stěžovatele na Ukrajinu bránily. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 12. 2025, č. j. OAM817/ZAZA15LE05EX2025, mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, žalobci neudělil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, kterou krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry žalovaného, který se srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi rozhodnými okolnostmi. Potvrdil, že branná povinnost, pokud je plněna v regulérní armádě demokratického právního státu, představuje legitimní státoobčanskou povinnost a její výkon, a to ani v době probíhajícího ozbrojeného konfliktu, nezakládá ohrožení občana svévolným násilím potřebné pro udělení doplňkové ochrany podle zákona o azylu, neboť tato ochrana se vztahuje pouze na civilisty. Současně, jelikož výhradu svědomí vůči vojenské službě uplatnil žalobce až v žalobě, v minulosti absolvoval vojenský výcvik a dříve v řízení zdůrazňoval pouze obavy z osudu bratra, který je válečným invalidou, vyhodnotil krajský soud tato tvrzení spíše jako averzi k nástupu do armády, která jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany nestačí. Dále krajský soud konstatoval, že nebezpečí špatného zacházení v zemi původu eliminují diplomatické záruky poskytnuté Ukrajinou v rámci extradičního řízení, které je možné s ohledem na charakter státu i konkrétní okolnosti případu považovat za dostatečné. Krajský soud se se žalovaným ztotožnil také v posouzení namítaného zásahu do soukromého a rodinného života, který s ohledem na aktuální právní úpravu i dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu není důvodem pro udělení doplňkové ochrany. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž odkázal na důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Podle stěžovatele je kasační stížnost přijatelná, neboť otevírá otázku přesahující jeho zájmy, a to, zda lze osobu vedoucí dlouhodobě civilní život, pracující a mající v České republice rodinu, automaticky vyloučit z okruhu civilistů pro účely doplňkové ochrany pouze z důvodu možné mobilizace v zemi původu. Přesah vlastních zájmů spatřuje stěžovatel také v nutnosti vyjasnit, zda lze v řízení o mezinárodní ochraně bez dalšího přebírat závěry učiněné v řízení extradičním. [5] Stěžovatel namítá, že se krajský soud přezkoumatelným způsobem nevypořádal se všemi nosnými žalobními body, zejména s námitkami nesprávného posouzení individuální situace stěžovatele a jeho postavení jako „vojáka v záloze“ namísto civilisty, hrozby vážné újmy, nezohlednění rodinných vazeb a narození syna, mechanického převzetí závěrů z extradičního řízení a nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Podle stěžovatele rozsudek neobsahuje srozumitelnou a samostatnou odpověď na klíčové otázky a místy přejímá obranu žalovaného namísto předložení vlastního soudního přezkumu. Výklad, na jehož základě krajský soud i žalovaný z dřívějšího absolvování vojenské služby a obav z budoucí možné mobilizace dovodili ztrátu statusu civilisty pro účely udělení doplňkové ochrany, současně podle stěžovatele neodpovídá textu zákona ani smyslu unijní úpravy. Namísto individuálního posouzení jeho reálné situace osoby pečující o rodinu a vykonávající civilní zaměstnání vyšel krajský soud z obecné teze o legitimitě branné povinnosti, čímž fakticky rezignoval na posouzení rozhodné otázky, zda osoba v postavení stěžovatele spadá či nespadá pod pojem civilisty ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. [6] Dále krajský soud podle stěžovatele hrozící rizika zahrnující obavu ze zadržení po vydání do státu původu, špatné vězeňské podmínky, nucenou mobilizaci, nemožnost návratu do České republiky a zásah do rodinného života zredukoval pouze na otázku povolání k vojenské službě a pominul tak jejich kumulativní účinek, který ve svém souhrnu zakládá reálné nebezpečí vážné újmy. Namítá také nedostatečné zjištění skutkového stavu, zejména neprovedením výslechu manželky stěžovatele a neprověřením konkrétních bezpečnostních a vězeňských podmínek na Ukrajině. Podle stěžovatele nebyly náležitě posouzeny ani psychické dopady odloučení od rodiny po narození syna či význam osudu jeho těžce zraněného bratra. [7] Podpůrně stěžovatel namítá, že krajský soud ani žalovaný dostatečně nezvážili dopady návratu do státu původu na jeho rodinný život a nejlepší zájem novorozeného syna. Přestože si je vědom, že existence rodiny v České republice nárok na mezinárodní ochranu automaticky nezakládá, zdůrazňuje, že by tato okolnost měla být zahrnuta do celkového posouzení jeho individuální situace. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje kasační stížnost za účelovou snahu o dosažení rozdílného výsledku prostřednictvím opakování již vypořádaných tvrzení. Veškeré námitky týkající se postavení stěžovatele, hrozby vážné újmy i jeho rodinného života byly podle žalovaného detailně a přezkoumatelně vyřešeny. Kasační námitky považuje za nekonkrétní a zdůrazňuje, že stěžovatel nenabízí žádné nové argumenty, ale spíše vyjadřuje nesouhlas, který sám o sobě nemůže zákonnost napadeného rozsudku zpochybnit. Žalovaný rovněž odmítá tvrzení o nepřípustné redukci rizik na pouhé povolání k vojenské službě a poukazuje na to, že stěžovatelova argumentace v tomto bodě vychází z rekapitulačních pasáží, nikoliv z vlastního právního posouzení soudu. S ohledem na výše uvedené navrhuje žalovaný kasační stížnost zamítnout, případně odmítnout pro nepřijatelnost. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost je přípustná. Protože o žalobě rozhodovala specializovaná samosoudkyně, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve přijatelností kasační stížnosti. Kasační stížnost, která svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je podle § 104a s. ř. s. nepřijatelná. Pro věcný přezkum by bylo nutné, aby řešená právní otázka měla přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu (1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo (2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, dále viz usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS). [10] Kasační stížnost je nepřijatelná. [11] Stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, č. 787/2006 Sb. NSS), ze které vyplývá, že z rozsudku musí být zřejmé, jak soud o žalobě rozhodl a co jej k dan