7 Azs 77/2026 — Nejvyšší správní soud

7 Azs 77/2026- 48 - text  7 Azs 77/2026-51 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: S. S., zast. Mgr. Jakubem Jančovičem, advokátem se sídlem Široká 97/3, Přerov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 4. 2026, č. j. 73 A 1/2026-62, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce způsobil při řízení motorového vozidla dopravní nehodu se vznikem škody ve výši 140 000 Kč a v krvi mu byla naměřena hladina alkoholu 2,52 ‰. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 4. 2025, č. j. 2 T 139/2024-103, pak byl pravomocně odsouzen pro spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Tím byly podle žalovaného naplněny podmínky pro zrušení zaměstnanecké karty podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2026, č. j. OAM-5615-17/ZR-2025, proto zrušil platnost zaměstnanecké karty žalobce a stanovil mu 30denní lhůtu k vycestování z území České republiky. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, který v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud vyšel z toho, že ačkoliv zákon o pobytu cizinců nestanoví povinnost zabývat se přiměřeností dopadů rozhodnutí podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nezbavuje to správní orgány povinnosti respektovat čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný pak této povinnosti dostál a přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce zhodnotil. Krajský soud se neztotožnil s tím, že by se žalovaný zabýval dopadem rozhodnutí do vztahu žalobce a jeho syna nedostatečně, případně že by tento dopad vyhodnotil nesprávně. Žalovaný neignoroval tvrzení žalobce a náležitě se jimi zabýval. O tom, že má se synem soudně upravený styk, žalobce hovoří poprvé teprve v žalobě, a tato okolnost navíc podle krajského soudu není podstatná. Žalovanému bylo zřejmé, že žalobce má v ČR nezletilého syna, s nímž do jisté míry udržuje rodičovský kontakt, přestože s ním nežije ve společné domácnosti. Nebylo ani třeba vyzývat žalobce k upřesnění námitky nepřiměřenosti. Podstata námitky, tedy existence rodičovského vztahu žalobce k nezletilému synovi žijícímu na území ČR, totiž byla zřejmá. [3] V posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí se krajský soud ztotožnil se žalovaným. Žalobce spáchaným trestným činem ohrozil životy a zdraví dalších účastníků silničního provozu a vina padá především na jeho bedra. Měl si uvědomit, že pácháním trestné činnosti ohrožuje své pobytové oprávnění a komplikuje si výchovu syna. Pokud by vycestoval, vztah otce a syna by mohl být případným odloučením ovlivněn. Pobyt na území ČR mu však nebyl do budoucna zakázán a přítomnost dítěte zde nemůže pro cizince znamenat bianko šek k udržení pobytového oprávnění i přes páchání trestné činnosti. Podle krajského soudu je pochopitelné, pokud žalovaný uvedl, že intenzita zásahu do vztahu žalobce a syna, kteří ani nežijí ve společné domácnosti, není taková, jako kdyby rodinní příslušníci společnou domácnost sdíleli a syn byl v každodenní péči otce. Neznamená to, že by žalovaný zaměnil otázku existence společné domácnosti s otázkou styku žalobce se synem. Zrušení zaměstnanecké karty ani bez dalšího neznamená, že by žalobce nemohl hradit výživné. Žalobce je ekonomicky aktivní a může výdělečnou činnost realizovat i mimo ČR. Krajský soud se vyjádřil i k situaci v Íránu. Tou žalobce ve správním řízení neargumentoval vůbec, avšak tehdy nebyla tak dramatická jako nyní. Napadené rozhodnutí ale nezakládá povinnost žalobce vycestovat do Íránu. Pokud by k němu v budoucnu mělo dojít, může žalobce využít jiných prostředků právní ochrany namísto zaměstnanecké karty. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Napadený rozsudek je podle něj nepřezkoumatelný. Krajský soud neprovedl skutečný test proporcionality ve smyslu čl. 8 Úmluvy a v rozsahu odpovídajícím judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Proporcionalita zásahu musí být posouzena vždy individuálně. Je potřeba hodnotit povahu a závažnost protiprávního jednání, přičemž v projednávané věci nešlo o násilnou ani opakovanou trestnou činnost. Argument, že si stěžovatel svou situaci způsobil sám, nemůže nahradit test proporcionality. Krajský soud nepřikládal odpovídající význam ani délce pobytu stěžovatele na území ČR a míře jeho integrace. Význam vztahu se synem pak bagatelizoval s poukazem na to, že stěžovatel s ním nežije ve společné domácnosti. Rozhodující je skutečný obsah vztahu, nikoliv jeho formální uspořádání. Stěžovatel nemá jiný pobytový titul a po zrušení zaměstnanecké karty nemůže legálně pobývat v ČR a realizovat osobní kontakt se svým synem. Krajský soud přitom nesprávně dovodil, že k zásahu nedochází, jelikož stěžovateli nebyl uložen zákaz pobytu. Takový závěr je formalistický a ignoruje faktické dopady rozhodnutí. Krajský soud nepřihlédl k tomu, že dlouhodobé přerušení osobního kontaktu s otcem může mít negativní dopad na psychický a sociální vývoj dítěte. Nezabýval se tím, jaké konkrétní důsledky by vycestování stěžovatele pro dítě mělo, ani zda existuje reálná možnost udržování vztahu na dálku. Krajský soud pominul také existenci vazeb stěžovatele k zemi původu a reálné možnosti návratu do Íránu. Nedostatečně se zabýval také aktuální bezpečnostní a politickou situací, tedy ozbrojeným konfliktem a represemi ze strany státních orgánů. [5] Žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Žalovaný své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a individualizoval. Neposuzoval sice přiměřenost podle § 174a zákona o pobytu cizinců, ale své povinnosti posoudit přiměřenost podle čl. 8 Úmluvy dostál. Stěžovatel neposkytl v průběhu správního řízení žádné podrobnější informace o svém synovi. Pouze uvedl jeho jméno a že by zrušením pobytu došlo k přetrhání vazeb. Dále dodal, že svého syna má velmi rád a tráví s ním čas, a doložil jeho rodný list. Stěžovatel nenavrhoval provedení dalších šetření, která by mohla přinést bližší informace o jeho synovi. Břemeno tvrzení přitom tíží primárně cizince. Námitka ohledně porušení čl. 8 Úmluvy je pouze účelová. Žalovaný nesouhlasí, že by se krajský soud nezabýval tím, jaké konkrétní důsledky by vycestování stěžovatele mělo. Nezletilý syn stěžovatele navíc není závislý na jeho výlučné péči. Žalovaný nepřikazuje, že stěžovatel musí odcestovat zrovna do svého domovského státu, kde probíhá ozbrojený konflikt. Je na něm, zda si pobyt zařídí jiným způsobem, popřípadě kam vycestuje. Co se týče sociálních a ekonomických vazeb, stěžovatel na území ČR žije od roku 2020. Vztahy k domovskému státu tedy nemohly být za takto krátkou dobu narušeny. III. Přijatelnost kasační stížnosti [6] Nejvyšší správní soud se v případě dané kasační stížnosti zabýval předně její přijatelností ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s., neboť jde o věc, o níž u krajského soudu rozhodoval samosoudce. Zabýval se tedy tím, zda kasační stížnost (ve smyslu uvedeného ustanovení) svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti lze odkázat na usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS (jehož závěry se použijí i mimo oblast mezinárodní ochrany, viz usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost tedy bude přijatelná, pokud: (i) se dotýká zatím judikaturou neřešených právních otázek; (ii) se týká právních otázek řešených rozdílně; (iii) je třeba judikaturního odklonu; či (iv) došlo v rozhodnutí krajského soudu k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [7] Argumentace stěžovatele svým obsahem předně míří na nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku. Judikatura již podrobně vymezila kritéria nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatečné zdůvodnění. Za nepřezkoumatelný bude považován rozsudek, ze kterého není patrné, jaký skutkový stav vzal orgán rozhodující ve věci za rozhodný, jakým způsobem postupoval při utváření právního závěru a proč považuje argumentaci účastníka řízení za nesprávnou (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, či ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-75, obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06). V projednávané věci však krajský soud vzal v potaz všec