9 Afs 18/2025 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 18/2025- 44 - text  9 Afs 18/2025 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Štěpána Výborného a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: Ostrovská teplárenská, a.s., se sídlem Mořičovská 1210, Ostrov, zast. Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem Chebská 355/49, Karlovy Vary, proti žalovanému: Finanční úřad pro Karlovarský kraj, se sídlem Krymská 2a, Karlovy Vary, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2024, č. j. 454099/24/240150523401180, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2025, č. j. 57 Af 10/202434, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Správce daně (žalovaný) evidoval na osobním daňovém účtu žalobkyně ke dni 30. 1. 2023 přeplatek na dani z příjmů právnických osob ve výši 439 790 Kč, který vznikl v částce 439 600 Kč dne 1. 7. 2016 a v částce 190 Kč dne 29. 6. 2021. [2] Žalovaný převedl dne 30. 1. 2023 vratitelný přeplatek žalobkyně na dani z příjmů právnických osob v částce 439 600 Kč vzniklý dne 1. 7. 2016 do státního rozpočtu, protože o jeho vrácení žalobkyně nepožádala ve lhůtě stanovené v § 160a daňového řádu. Proti tomuto postupu žalobkyně uplatnila námitku dle § 159 daňového řádu. [3] Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný námitku podle § 159 odst. 3 daňového řádu zamítl. Žalovaný konstatoval, že pakliže daňový subjekt neuplatní žádost o vrácení vratitelného přeplatku, postupuje správce daně toliko silovým způsobem a bez dalšího převede přeplatek do státního rozpočtu. Zákon neukládá správci daně povinnost v průběhu času vstoupit, třebas neformálně, s daňovým subjektem v jednání s cílem jej informovat o existenci vratitelného přeplatku. Podle žalovaného „je zde více než kde jinde třeba připomenout zásadu – právo patří bdělým (typicky prostřednictvím DIS+), a ne dávat za vinu správci daně jednáli řádně a v duchu zákona, byť v konečném účtu s nepříjemným následkem pro daňový subjekt.“ Žalovaný proto shledal, že zákonná lhůta pro podání žádosti o vrácení vratitelného přeplatku, který vznikl dne 1. 7. 2016 ve výši 439 600 Kč, začala podle § 160a daňového řádu běžet dne 1. 1. 2017 a její běh skončil dne 2. 1. 2023. Na převod částky do státní rozpočtu nemělo vliv, že celkový přeplatek na osobním daňovém účtu byl ke konkrétnímu datu tvořen z několika plateb, resp. odpisů, které měly různé datum vzniku. Platbou ve výši 190 Kč dne 29. 6. 2021 nedošlo k rozběhnutí „nové“ lhůty podle § 160a daňového řádu. Správce daně dále konstatoval, že dne 16. 2. 2022 sice stanovil žalobkyni daňovou povinnost na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období prosinec 2021 a předepsal ji na její osobní daňový účet, v tomto okamžiku však již evidoval její úhradu ze dne 26. 1. 2022. Nedošlo tak k situaci, kdy mohl v souladu s § 154 daňového řádu převést přeplatek daně z příjmů právnických osob na nedoplatek na DPH. Žalovaný uzavřel, že stav řízení (prekluzivní lhůta pro vrácení) neumožňuje jiný zákonem předvídaný či definovaný postup, neboť je vázán obecnými zásadami veřejného práva (jen co zákon dovoluje) a naplňováním cíle správy daní (§ 1 odst. 2 daňového řádu). [4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) nyní napadeným rozsudkem. [5] Krajský soud rozlišil přeplatek (kladný zůstatek) osobního daňového účtu od vratitelného přeplatku (částka, na jejíž vrácení má daňový subjekt právní nárok). Žaloba nemohla být důvodná, protože žalobkyni se nepodařilo vyvrátit žádnou z podmínek § 160a daňového řádu, tedy že v případě sporné částky šlo o vratitelný přeplatek, že vznikl v roce 2016 a že nepožádala o jeho vrácení v šestileté lhůtě od 1. 1. 2017 do 2. 1. 2023. Krajský soud konstatoval, že záznamy na osobních daňových účtech poskytují přehled o stavu splatných daňových pohledávek, z něhož je patrné, zda má daňový dlužník evidovány nedoplatky nebo přeplatky. Rozlišení mezi přeplatkem a vratitelným přeplatkem je důležité, protože přeplatek je více pojmem evidenčním, zatímco vratitelný přeplatek vyjadřuje nárok daňového subjektu, tj. částku, na jejíž vyplacení (či jinou zákonem předvídanou dispozici) má daňový subjekt právo, kterého se může domáhat a jehož nezákonné odepření je zákonem sankcionováno. [6] Žalovaný nebyl podle krajského soudu povinen vyrozumívat žalobkyni o hrozícím uplynutí prekluzivní lhůty pro podání žádosti o vrácení vratitelného přeplatku. S ohledem na zásadu vigilantibus iura žalobkyně mohla o vrácení vratitelného přeplatku požádat v prekluzivní lhůtě 6 let, pakliže tak neučinila, její vratitelný přeplatek ex lege zanikl a stal se příjmem státního rozpočtu. Z § 5 odst. 3 a § 6 odst. 4 daňového řádu ve spojení s § 155 daňového řádu nevyplývá žádné jiné právo žalobkyně než právo požádat o vrácení vratitelného přeplatku. Povinnost správce daně předem upozornit na zánik vratitelného přeplatku nelze dovodit ani z § 153 odst. 3 daňového řádu. Smyslem tohoto ustanovení je předejít případům, kdy si daňový subjekt z jakýchkoli důvodů není vědom daňového nedoplatku a mohl by jeho úhradou předejít zahájení kroků správce daně vedoucích k jeho vymáhání. [7] Krajský soud konstatoval, že jednotlivé přeplatky či nedoplatky, tvořící výsledný přeplatek nebo nedoplatek osobního daňového účtu, jsou zjistitelné z údajů osobního daňového účtu ve spojení s doklady uvedenými v § 149 odst. 4 daňového řádu. Navýšení celkového přeplatku osobního daňového účtu nemá vliv na datum vzniku (vratitelných) přeplatků, které ho tvoří. Aplikaci § 160a daňového řádu nevylučoval ani § 154 odst. 2 téhož zákona, protože žalobkyně netvrdila, že před zánikem přeplatku měla konkrétní nedoplatek, na nějž měl být přeplatek použit. [8] Krajský soud neshledal důvody k přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Žalobkyně v žalobě žádný konkrétní ústavněprávní rozměr zániku vratitelného přeplatku netvrdila a neidentifikovala žádné své konkrétní ústavně zaručené právo, které bylo postupem žalovaného porušeno. II. Podání účastníků řízení [9] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. [10] Krajský soud podle stěžovatelky pochybil, nepřihlédlli při výkladu § 160a daňového řádu k dalším ustanovením daňového řádu, k základním principům daňového řízení, jakož i k ochraně vlastnického práva garantovaného ústavním pořádkem. Krajský soud také nezohlednil nerovnost ve vztazích mezi správcem daně a daňovým subjektem. [11] Stěžovatelka namítá, že krajský soud při ústním vyhlášení rozsudku akceptoval jí uváděné teoretické příklady a jiný výklad právních norem, tyto obecné principy ovšem následně pominul. Připustilli při ústním odůvodnění rozsudku správnost stěžovatelčina výkladu právních norem v některých situacích, neměl se od tohoto výkladu odchýlit v písemném vyhotovení rozsudku. [12] Žalovaný si podle stěžovatelky nezákonným způsobem přivlastnil finanční prostředky evidované na jejím osobním daňovém účtu a prakticky došlo k jejich vyvlastnění. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v případě účtu vedeného bankou nikdy nemůže nikdy dojít k promlčení/prekluzi nároku na vydání zůstatku. Dovolávání se zásady vigilantibus iura scripta sunt není na místě, protože tato má v oblasti veřejného práva omezené nebo žádné uplatnění s ohledem na princip legality, ochrany veřejného zájmu, ochrany základních práv, právní jistoty, zásadu oficiality a rozdílný účel veřejného a soukromého práva. [13] Stěžovatelka namítá, že správce daně neeviduje okamžik vzniku vratitelného přeplatku. Daňové subjekty, které nevedou účetnictví, nemohou mít přehled o okamžiku vzniku vratitelných přeplatků, čímž dochází k narušení principu rovnosti. Nadto okamžik vzniku daňového přeplatku a vratitelného přeplatku nemusí být identický. Současná právní úprava daňových nedoplatků je nedostatečná a odporuje ústavnímu pořádku. Úmyslem zákonodárce nebylo nutit daňové subjekty, které jsou daňově aktivní, žádat „čas od času“ vrácení případných vratitelných přeplatků. [14] Krajský soud pochybil, nepředložilli věc Ústavnímu soudu k posouzení souladu § 160a daňového řádu ve spojení s § 149 a násl. daňového řádu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatelka navrhuje, aby takto postupoval Nejvyšší správní soud. [15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvává na svých dřívějších vyjádřeních a souhlasí s právními závěry napadeného rozsudku. Konstatuje, že správce daně je schopen zcela jednoznačně objasnit jak vznik (přesné datum) jakéhokoliv přeplatku, tak také deklarovat u každého vzniknuvšího vratitelného přeplatku den, kdy dojde k prekluzi lhůty pro jeho