7 Afs 107/2008 — Nejvyšší správní soud

57 Af 7/2020- 45 - text  8 57 Af 7/2020 č. j. 57 Af 7/2020 - 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka v právní věci žalobce: Město Hluboká nad Vltavou sídlem Masarykova 36, Hluboká nad Vltavou proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2020, č. j. MF-6136/2020/1203-3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad ze dne 17. 8. 2015, č. j RRRSJ 24121/2015 tak, že rozhodnutí bylo změněno tak, že se žalobci ukládá odvod za porušení rozpočtové kázně dle § 22 odst. 2 část věty před „ , nebo“ zákona č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 477/2008 Sb., ve výši 538 599 Kč, když v ostatním se platební výměr č. 9/2012 na odvod za porušení rozpočtové kázně vydaný Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad dne 16. 10. 2012 pod č. j. RRRSJ 12973/2012 nemění. 2. Žalobce v žalobě uvádí, že žalovaný zejména nerespektoval závazný právní názor Krajského soudu v Českých Budějovicích, který vyslovil ve zrušujícím rozsudku ze dne 11. 3. 2015, č. j. 10 Af 24/2014-36, kdy bylo konstatováno, že měl být použit způsob výpočtu penále pro žalobce příznivější v souladu se zásadou in dubio mitius, proto nesprávně bylo postupováno dle § 22 odst. 6 zákona č. 250/2000 Sb., žalovaný se měl zabývat otázkou, které z ustanovení zákona č. 250/2000 Sb. ve znění novely č. 465/2011 má být na věc aplikováno. Žalovaný tento závazný právní názor nerespektoval, zvolil jinou právní formu, po obdržení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 10 Af 24/2014-36 ze dne 11. 4. 2015, kterým soud zrušil rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru na penále, tak platební výměr na penále a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť krajský soud dospěl k závěru, že platební výměr na penále byl nepřezkoumatelný z důvodu toho, že neobsahoval skutkovou ani právní stránku žalobcova porušení rozpočtové kázně, po předběžném posouzení věci vydal ve vztahu k platebnímu výměru č. 9/2012 rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí a uložilo správci daně, aby byl platební výměr č. 9/2012 přezkoumán po skutkové i právní stránce a vymezil v něm jednání žalobce, kterým se dopustil porušení rozpočtové kázně, respektive, aby toto jednání jednoznačně podřadil pod konkrétní skutkovou podstatu porušení rozpočtové kázně dle zákona o rozpočtovaných pravidlech územních rozpočtů. Následně bylo vydáno správcem daně dne 17. 8. 2015 tzv. změnové rozhodnutí, kterým byl změněn platební výměr č. 9/2012, jímž podřadil jednání příjemce specifikované v uvedeném platebním výměru pod skutkovou podstatu porušení rozpočtové kázně podle § 22 odst. 1 písm. c) odst. 2 věty první zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 465/2011 Sb. Proti tomuto rozhodnutí si žalobce podal odvolání, přičemž žalovaný dospěl k závěru, že rozhodnutí není v souladu s příslušnými právními předpisy, které upravovaly a vymezovaly jednotlivé skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně právě v době, kdy se žalobce dopustil neoprávněného použití peněžních prostředků. Žalovaný dospěl k závěru, že je nutné aplikovat zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 477/2008 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2009, proto jednání žalobce naplňuje skutkovou podstatu porušení rozpočtové kázně dle § 22 odst. 2, část věty před „ , nebo“ zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění zákona č. 477/2008 Sb., byla naplněna skutková podstata „pokud se příjemce peněžních prostředků podle odstavce 1 dopustí jejich neoprávněného použití, kterým byla porušena povinnost stanovená zákonem, smlouvou nebo rozhodnutím o poskytnutí těchto prostředků“. 3. Žalobce nenapadá výši uděleného odvodu a věcné důvody, které k jeho udělení vedly, žalobce k výzvě správce daně i částku zaplatil. Žalobce napadá nesprávné podřazení pod skutkovou podstatu porušení rozpočtové kázně, neboť toto považoval prvotně za nepřezkoumatelné. Žalobce souhlasí se žalovaným, že poskytnutí finančních prostředků na účet žalobce došlo dne 5. 5. 2010 a tudíž toto datum je datem porušení rozpočtové kázně. Ovšem nesouhlasí se žalovaným, že nezbytně musí být v této věci, ohledně určení začátku doby běhu penále, aplikován předpis, účinný v době porušení rozpočtové kázně, tedy ke dni 5. 5. 2010 a nikoli zákon pozdější. Žalobce však nesouhlasí s tím, že nemohla být aplikována úprava dle § 22 odst. 2 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění zákona č. 465/2011, která je pro žalobce příznivější. Žalobce uvádí, že je mu známa judikatura Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 21. 5. 2015, č. j. 6 As 18/2014-42, dle kterého pozdější příznivější úprava by mohla být aplikována pouze u těch povinností, které příjemcům rozhodnutí obdobně jako v trestním právu ukládají jakožto sankce, přičemž v daňovém řízení lze tento sankční charakter dovodit v případě uložení penále. Žalobce má za to, že podřazení skutkového stavu pod příslušnou normu hmotného práva musí proběhnout s ohledem na skutečnost, že pozdější právní úprava má zcela klíčový vztah k sankci, která je v návaznosti na příslušnou právní normu aplikována, neboť v daném případě jde o to, že stanovení správného ustanovení právní normy bude rozhodující pro výpočet penále. V daném případě jde o to, zda bude shledána právní norma vůči skutkovému stavu dle § 22 odst. 2 písm. b) nebo v § 22 odst. 6 zákona č. 250/2000 Sb. 4. Dle žalobce se jedná zároveň o stanovení sankce, jestliže rozhodnutí o vyměření penále je pouze technickou záležitostí, kdy je jeho výše matematicky vypočtena a zde má místo výjimka ze zásady lex retro non agit, a proto na věc bylo namístě aplikovat právní úpravu pro žalobce příznivější, tedy zákona č. 250/2000 Sb., ve znění novelizace č. 465/2011 Sb., a to konkrétně ustanovení § 22 odst. 2 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. 5. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem žalovaného ohledně odlišnosti § 22 odst. 2 písm. b) vůči § 22 odst. 6 zákona, a to zejména s výkladem ve vztahu ke slovu „také“, kde naopak z důvodové zprávy se podává, že § 22 odst. 2 písm. b) umožňuje postihnout také porušení souvisejících povinností, nikoli, že by výklad měl být takový, že toto ustanovení řeší porušení povinností nikoli finančního charakteru. 6. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Zcela odmítá námitku, že nebyl respektován právní názor nadepsaného soudu v rozsudku č. j 10 Af 24/2014-36, neboť z předmětného rozsudku nevyplývá závazný právní názor soudu na to, jaké skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně podle zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů se žalobce dopustil. Naopak krajský soud uvedl, že pro nepřezkoumatelnost platebního výměru na penále nemůže se výkladem této otázky zabývat. Ve zmiňovaném rozsudku se jednalo o rozhodnutí o uložení penále za porušení rozpočtové kázně, nikoli o rozhodnutí, ve kterém by byl výklad toho, které skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně se žalobce dopustil. Takové rozhodnutí nebylo předmětem soudního přezkumu. Proto nebylo ministerstvo při rozhodování o tom, pod jakou skutkovou podstatu porušení rozpočtové kázně žalobce podřadí, nikterak vázáno. 7. K námitce ohledně nesprávného právního posouzení žalovaný uvedl, že argumentace žalobce předbíhá chod správního řízení, neboť předmětem tohoto soudního řízení je rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně, nikoli platební výměr na penále za porušení rozpočtové kázně. Uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně není trestní sankcí, z tohoto důvodu se při subsumpci žalobcova jednání pod skutkovou podstatu porušení rozpočtové kázně neuplatní výjimka z retroaktivity stanovená v článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s tím žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 95/2014-46, kde je soudem uvedeno, že porušení rozpočtové kázně správním deliktem není a stejně tak uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně není trestní sankcí. 8. K porušení rozpočtové kázně došlo prokazatelně dne 5. 5. 2010, kdy došlo k připsání peněžních prostředků na účet příjemce. Z toho důvodu nemohlo být toto pochybení žalobce kvalifikováno, podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až dne 30. 12. 2011 (§ 22 odst. 2 rozpočtových pravidel územních rozpočtů ve znění zákona č. 465/2011 Sb.). Žalovaný má za to, že žalobcem navrhovaná výjimka ze zásady retroaktivity nelze užít s ohledem na skutečnost, že odvod za porušení rozpočtové kázně není trestní sankcí, ale jde o administrativně finanční opatření k nápravě. 9. Krajský soud přezkoumal napadené r