1 Afs 21/2014 — Nejvyšší správní soud

50 Af 16/2019- 34 - text  11 50 Af 16/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: Milevský kraj, o. p. s., IČO 26031663 se sídlem náměstí E. Beneše 6, 399 01 Milevsko zastoupená daňovým poradcem Ing. Jiřím Šperlem se sídlem Bořivojova 21, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2019, čj. 26886/19/530022443702189, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Dne 13. 12. 2017 zahájil Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) u žalobkyně daňovou kontrolu na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období leden 2015 až září 2017. 2. O výsledku daňové kontroly za předmětné zdaňovací období sepsal správce daně zprávu o daňové kontrole, čj. 2292193/18/220800065307265, kterou s žalobkyní projednal na ústním jednání dne 4. 12. 2018. Ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že správce daně dospěl mj. k závěru, že žalobkyně nesprávně uplatnila daň na výstupu ve snížené sazbě u prodeje vstupenek na akci Open Air Musicfest Přeštěnice, neboť prodej vstupenek žalobkyní (tedy poskytnutí oprávnění ke vstupu na kulturní akce) je při poskytnutí kulturních služeb právnickou osobou nezřízenou za účelem podnikání plněním osvobozeným od daně bez nároku na odpočet daně dle § 61 písm. e) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění rozhodném pro posuzovaná zdaňovací období (dále jen „zákon o DPH“). Na základě uvedeného závěru správce daně přesunul částky vykazované žalobkyní na řádku 2 daňových přiznání jako dodání zboží nebo poskytnutí služby v tuzemsku na řádek 50 –plnění osvobození od daně bez nároku na odpočet daně. U přijatých zdanitelných plnění, která žalobkyně použila na pořádání kulturních služeb, správce daně neuznal dle § 72 odst. 1 zákona o DPH v návaznosti na § 61 písm. e) zákona o DPH nárok na odpočet daně. 3. Dne 7. 12. 2018 a 10. 12. 2018 vydal správce daně celkem 33 dodatečných platebních výměrů, jimiž žalobkyni doměřil daň a stanovil povinnost uhradit penále. 4. Odvolání žalobkyně proti těmto dodatečným platebním výměrům žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. II. Shrnutí žaloby 5. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 27. 8. 2019 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. 6. Žalobkyně již v průběhu odvolacího řízení nesouhlasila se správcem daně v tom, že v rozporu s § 61 písm. e) zákona o DPH uplatnila daň u vstupného na akci Open Air Musicfest Přeštěnice, a namítla, že správce daně při svém hodnocení nebral v úvahu veškeré související okolnosti a pouze mechanicky aplikoval uvedené ustanovení v rozporu s jeho smyslem a významem. Výklad tohoto ustanovení, tak jak jen provedl správce daně, je v rozporu se směrnicí Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice 2006/112/ES“). Žalobkyně dále argumentovala tím, že Kapitola 2 směrnice 2006/112/ES, do které spadá i čl. 132 směrnice 2006/112/ES, je uvozena nadpisem „[o]svobození některých činností od daně ve veřejném zájmu“, tzn. dle žalobkyně dopadá osvobození od daně dle § 61 písm. e) zákona o DPH pouze na ta plnění, jež naplňují kritérium veřejného zájmu. 7. Žalobkyně dále namítla, že správci daně je známo, že žalobkyně na pořádání hudebních festivalů vlastní živnostenské oprávnění, tedy že při pořádání takovýchto akcí vystupuje v pozici podnikatele a nejedná se tak o činnost spadající do okruhu prospěšných služeb, k jejichž poskytování byla žalobkyně založena. 8. Žalobkyně dodala, že žalovaný nijak neodůvodnil, na základě jakých skutečností se domnívá, že činnost vykonávaná na základě živnostenského oprávnění jako běžná podnikatelská činnost je činností vykonávanou ve veřejném zájmu, na kterou dopadá osvobození od daně bez nároku na odpočet daně. 9. Judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, čj. 1 Afs 21/201452, č. 3050/2014 Sb. NSS, na který odkazuje žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, je dle žalobkyně nepřípadný, neboť dopadá na jinou situaci, než je právě situace žalobkyně. 10. Dle žalobkyně je výklad § 61 písm. e) zákona o DPH tak, jak je vykládají správní orgány, v rozporu s účelem čl. 132 směrnice 2006/112/ES, dle kterého má osvobození určitých činností a dodávek subjekty zvýhodnit a nikoliv je poškodit. 11. Žalobkyně je toho názoru, že Open Air Musicfest Přeštěnice je akcí, kde dochází jednak k hudební produkci zúčastněných hudebních umělců, a dále k pronájmu prodejní plochy poskytovatelům občerstvení, prodejcům drobných předmětů spotřebního charakteru a k poskytování propagace a reklamy. Jedná se tedy o akci, kde je současně produkce umělců, prodej zboží, poskytování občerstvení a prezentace výrobků a služeb zúčastněných firem. Tuto akci zajišťuje žalobkyně v souladu se svým živnostenským oprávněním jako doplňkovou výdělečnou hospodářskou činnost. Akce byla kalkulována jako zisková činnost hrazená z tržeb ze vstupného na třídenní akci, tržeb za nájem prodejního místa, poskytování propagace a reklamy během festivalu. Žalobkyně jednotlivé vyjmenované činnosti považuje za jednotlivá uskutečněná zdanitelná plnění. 12. Žalobkyně se dále domnívá, že není kulturním subjektem, založeným za účelem poskytování kulturních služeb. Na žalobkyni se vztahoval zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon o OPS“). Z jednotlivých ustanovení tohoto zákona (§ 5 odst. 3 písm. e), § 5 odst. 4, § 17 odst. 1 a § 19 odst. 1) vyplývá, že se činnost obecně prospěšné společnosti při její doplňkové činnosti, která má charakter podnikání, řídí zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon). Žalobkyně tak byla v dobré víře, když doplňkovou činnost mající charakter podnikání, na kterou měla živnostenské oprávnění „[p]rovozování kulturních, kulturně-vzdělávacích a zábavných zařízení, pořádání kulturních produkcí, zábav, výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí“, v daňovém přiznání vykazovala jako příjmy ze živnosti, tedy příjmy od DPH neosvobozené. 13. Žalobkyně byla taktéž v dobré víře, že prodej zboží, poskytování občerstvení a prezentace výrobků a služeb podnikatelských firem nelze považovat za činnost ve veřejném zájmu, a to i když byla v místě současně zajišťována produkce umělců. 14. Dle žalobkyně je zapotřebí § 61 písm. e) zákona o DPH vykládat nejen striktně textově, ale je nutné přihlížet také k účelu a smyslu tohoto ustanovení. Tím je právě osvobození od daně nikoliv jakýchkoliv činností, ale pouze těch, které naplňují kritérium veřejného zájmu. To jsou ve smyslu platné právní úpravy ty činnosti vykonávané právnickou osobou, která není založena nebo zřízena za čelem podnikání, které jsou uvedeny v zakládací listině obecně prospěšné společnosti jako obecně prospěšné služby, které má obecně prospěšná společnosti poskytovat. 15. Žalobkyně zopakovala, že § 61 písm. e) zákona o DPH je transpozicí čl. 132 směrnice 2006/112/ES. Při výkladu § 61 písm. e) zákona o DPH je tak nutné respektovat unijní právní úpravu a dbát na to, aby byl respektován eurokonformní výklad. Žalobkyně dodala, že dle jejího názoru není výklad směrnice 2006/112/ES, ani § 61 písm. e) zákona o DPH tak jasný, jak předestírá žalovaný, tudíž by mělo platit, že přednost má ta interpretace právního předpisu, jež je pro žalobkyni výhodnější (zásada in dubio pro mitius). 16. Žalobkyně dodala, že bez ohledu na vše uvedené, i kdyby závěry žalovaného byly shledány jako správné, bylo vyměření daně zatíženo i faktickou vadou spočívající v tom, že výše daně je stanovena ve shodných případech za různá období různým způsobem. Technické náklady spojené s pořádáním festivalu, správce daně za rok 2014 posoudil jako plnění podléhající krácení daně koeficientem, přičemž za roky 2015 až 2017 vyloučil správce daně odpočty v plném rozsahu, aniž by jakkoliv odůvodnil, proč nevznikl alespoň krácený nárok na odpočet, když se jednalo o plnění použitá částečně i pro provoz stánků s občerstvením, atd. Správce daně tak narušil zásadu legitimního očekávání. 17. Správce daně dále výslovně potvrdil na str. 41 zprávy o daňové kontrole, že žalobkyni vznikl v souvislosti s výrobou reklamních bannerů plný nárok na odpočet daně, avšak při výpočtu daňové povinnosti za konkrétní zdaňovací období tuto skutečnost nijak nezohlednil. 18. Žalobkyně závěrem uvedla, že uvedené technické skutečnosti nebyly předmětem odvolání, neboť z hlediska posouzení aplikace § 61 písm. e) zákona o DPH se jednalo o nevýznamné skutečnosti. Pokud však žalovaný odvolání zamítl, nabyly uvedené skutečnosti na významu. 19. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil ža