9 Afs 25/2013 — Nejvyšší správní soud

10 Af 39/2014- 27 - text Pokračování - 7 - 10Af 39/2014 10Af 39/2014 - 27 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Mgr. V. C., bytem X, , proti žalovanému OdvolacímufinančnímuředitelstvíBrno,Masarykova31, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 5. 2014, čj. 11371/14/5000-14203-700681, za účasti E.ON Distribuce, a.s. se sídlem České Budějovice, F.A. Gerstnera 2151/6, t a k t o : Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 5. 5. 2014 čj. 11371/14/5000-14203-700681 se z r u š u j e pro nezákonnost a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Zúčastněné osobě se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného shora uvedeného jednacího čísla, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2012 čj. 425646/12/077910302673, jímž byla zamítnuta jeho stížnost na postup plátce daně na základě ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu a dle § 7e a § 7g zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Žalobce v žalobě uvádí, že na základě licence pro výrobu elektřiny a smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy uzavřené mezi jím a společností E.ON Distribuce, a.s. byla v období od 1. 7. do 31.12.2012 vyrobena a dodána elektřina. Za dodanou elektřinu byly vystaveny faktury na celkovou částku 190.929 Kč. Plátce uhradil žalobci pouze 149.558,20 Kč, tedy nižší částku o 41.370,80 Kč, než na kterou byly vystaveny faktury, přestože žalobce doručil plátci oznámení o osvobození své výrobny od 30. 5. 2012 od odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Žalobce požádal plátce odvodu o vysvětlení postupu, plátce mu v odpovědi sdělil, že částka byla snížena o odvod z elektřiny ze slunečního záření, jehož je plátcem podle zákona č. 180/2005 Sb. Žalobce zaslal stížnost na postup plátce daně s tím, že výrobna žalobce je podle nového zákona č. 165/2012 Sb. od odvodu osvobozena s platností od 30. 5. 2012. Správce daně stížnost zamítl, žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, žalovaný rozhodnutím ze dne 14.11.2012 napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného, která byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2013 čj. 10Af 594/2012-32 zamítnuta. Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalobce, zrušil uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a rovněž tak rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 14.11.2012 čj. 7420/12-1200. Žalovaný rozhodl o odvolání žalobce napadeným rozhodnutím tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2002 potvrdil. Žalobce namítá, že elektřina vyrobena v jeho výrobně je osvobozena od odvodu elektřiny ze slunečního záření, odvod z elektřiny ze slunečního záření za měsíce červen a prosinec 2012 byl srážen svévolně a bez opory v zákoně. Žalovaný překročil meze správního uvážení tím, že nadřadil tzv. „ Informaci Generálního finančního ředitelství k osvobození od odvodu z elektřiny ze slunečního záření“ zákonu a rozhodl v rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Informace Generálního finančního ředitelství je toliko vnitřním předpisem daňové správy, není závazná pro plátce ani poplatníka odvodu. Žalovaný zneužil pravomoc správního uvážení, jestliže zákon stanovil jednoznačná kritéria pro osvobození od odvodu. Žalobce se rovněž dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2013 čj. 9Afs 25/2013-32 dle něhož elektřina vyrobená v období od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2012 ve výrobně s instalovaným výkonem do 30 kW je dle § 17 zákona č. 165/2012 Sb. osvobozena od odvodu za elektřinu ze slunečního záření. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť v řízení o odvolání rozhodoval v souladu s platnou a účinnou právní úpravou. Žalovaný si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 11. 2013 čj. 9Afs 25/2013-32 vyslovil, že se v dalším řízení přiměřeně použije ustanovením § 78 odst. 5 s.ř.s. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku vycházel z předpokladu, že v období od 30. 5. 2012 do 31. 12. 2013 by při současném použití zákona č.165/2012 Sb. a zákona č. 180/2005 Sb. vzniklo období „vzduchoprázdna“, kdy by nebyla účinná ani jedna z právních úprav osvobození od odvodu z elektřiny ze solární energie. Stěžejním hlediskem rozsudku byl úmysl zákonodárce a zamýšlený smysl předsunuté účinnosti § 17 zákona č. 165/2012 Sb. Žalovaný se v odvolacím řízení zabýval účinností dotčených právních norem a zjistil skutečnosti v rozsudku čj. 9Afs 25/2013-32 nezmíněné, konkrétně, že zákon č. 165/2012 Sb. obsahuje zrušující ustanovení, která se týkají zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb. o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a změně některých zákonů a některé další zákony, jedná se tedy o novelizační zákon. Žalovanému je rovněž znám i právní názor Ústavního soudu, který nepřisuzuje novele zákona právní normativní samostatnost a považuje ji za součást původního zákona. Tato skutečnost vedla žalovaného k tomu, že ustanovení o osvobození od odvodu nebylo účinně zrušeno a není proto důvodný závěr o mezidobí, ve kterém by nebyla upravena žádná forma osvobození poplatníků od odvodu z elektřiny ze solární energie. Posouzení věci žalovaného vycházelo z definice daně a jejich konstrukčních prvků, kdy je osvobození od daně, jakožto fakultativní prvek daně, definováno jako část předmětu, ze které se daň nevybírá, respektive kterou daňový subjekt není povinen, ale ani zpravidla oprávněn zahrnout do základu daně. Z elektřiny ze slunečného záření je odvodem zatížena pouze část vymezená časovým obdobím a typem zařízení. Právní předpis spojoval povinnost odvodu z elektřiny ze solární energie pouze z elektřiny ze solárního záření, která splňuje podmínky tohoto odvodu. Nelze proto vybírat odvod z elektřiny ze solární energie zavedený zákonem č. 165/2012 Sb. z jakékoliv elektřiny vyrobené ze solární energie, ale pouze té, která byla vyrobena v období od 1. 1. do 31.12.2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31.12.2010. Pokud je definicí institutu osvobození od daně vymezení části předmětu, která dani nepodléhá, znamená to v tomto kontextu, že z předmětu odvodu vymezeného v § 14 zákona č. 165/2012 Sb. není odvodem zatížena elektřina vyrobená ze slunečního záření ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kW, jak je stanoveno v § 17 téhož zákona. Zákon č. 165/2012 Sb. není právním předpisem novelizačním, ale zcela samostatným, který obsahuje vlastní konstrukci odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Zákon č. 180/2005 Sb. sice upravoval odvod z elektřiny ze slunečního záření, ale odlišně vymezený. Předmětem odvodu byla elektřina vyrobená ze slunečního záření v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Osvobození od tohoto odvodu bylo vymezeno v § 7 d) tohoto zákona. Předměty odvodů jsou vymezeny odlišně a stejně tak i osvobození od tohoto odvodu. Žalovaný tedy setrval na názoru, že to co je od daně osvobozeno, je podmnožinou toho, co je předmětem daně a co by v případě absence úpravy osvobození od daně této dani podléhalo. Žalovaný nevyvrací, že úmyslem zákonodárce mělo být patrně rozšíření osvobození s okamžitou účinností, je ale přesvědčen o tom, že nebylo možno rozšířit okruh osvobození od odvodu prostřednictvím ustanovení zákona, který vymezuje odlišný předmět odvodu. Pokud chtěl zákonodárce rozšířit osvobození od solárního odvodu za daň vyrobenou v roce 2012, měl novelizovat ustanovení upravující osvobození od odvodu z tohoto předmětu daně. Předsunutím účinnosti § 17 zákona došlo k tomu, že zákon závazně stanovuje, že elektřina vyrobená od 1. 1. 2013 je osvobozená od odvodu z elektřiny ze solární energie, již od 30. 5. 2012. Takový postup zákonodárce nemohl vyvolat žádné jiné právní účinky než ty, že fakticky byl dle § 17 zákona aplikovatelný až od 1. 1. 2013 a do té doby byl právní normou formálně účinnou, ale neschopnou vyvolat reálný právní následek. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by porušil meze správního uvážení, neboť postupoval plně v souladu se zákonem. Odkazem na „ Informaci“ vydanou Generálním finančním ředitelstvím žalovaný nechtěl vyjádřit nic jiného, než že stejný právní názor sdílí i nadřízený správní orgán. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Žalobce uzavřel se společností E.ON Distribuce, a.s. se sídlem České Budějovice smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační sou