7 As 344/2019 — Nejvyšší správní soud

57 A 2/2023- 79 - text  15 57 A 2/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: T.V., narozený dne X, bytem X zastoupeného JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem sídlem Václavské náměstí 807/64, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Náčelník Vojenské policie sídlem Rooseveltova 620/23, 160 05 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2022 č. j. MO 482860/2022-5104 takto: I. Rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 10. 11. 2022 č. j. MO 482860/2022-5104 a rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 11. 7. 2022 č. j. MO 281656/2022-4215 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žádostí ze dne 7. 9. 2018 žalobce požádal o proplacení služby jím vykonané v období od 1. 7. 2015 v režimu nepřetržitého vojenského nasazení. Důvodem této žádosti byla uvedena skutečnost, že služba v režimu nepřetržitého nasazení byla nařizována za účelem plnění běžných služebních úkolů útvaru a nebyly tak splněny podmínky pro aplikaci § 31c odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Vzhledem k tomu, že žalobci nebylo za takto vykonanou službu poskytnuto adekvátní náhradní volno, příslušely mu dle jeho názoru za každou hodinu takto vykonané služby přinejmenším stejné platové náležitosti, jaké by mu náležely za službu přesčas. Žalobce rovněž požadoval proplacení vykonané služby přesčas, a to přípisem datovaným dnem 3. 10. 2018. 2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný potvrdil rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor (dále jen „služební orgán“) ze dne 11. 7. 2022, č.j. MO 281656/2022-4215, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o proplacení služby jím vykonané v režimu nepřetržitého vojenského nasazení na území ČR v letech 2015–2018 a o proplacení vykonané služby přesčas. Služební orgán dospěl k závěru, že výkon služby spočívající v ochraně chráněných osob je z hlediska sledovaného cíle, kterým je účinná a spolehlivá ochrana těchto osob, a tedy i vnější bezpečnosti státu, natolik specifický, že je třeba jej zajistit v rámci režimu nepřetržitého nasazení. Realizace takové ochrany je dle služebního orgánu možná pouze v počtu tří maximálně pěti ochránců k jedné takové osobě, a to jedině ve zvláštním režimu nepřetržitého nasazení, neboť navýšení počtu ochránců by vedlo ke zvýšení rizika pro bezpečnost chráněné osoby a narušilo by rovněž dlouhodobou koncepci ochranné služby. Uvedený silný veřejný zájem v těchto případech převažuje nad zájmem na zachování práva žalobce na odměnu za službu organizovanou v běžném režimu. Žádosti žalobce o finanční kompenzaci za služby přesčas nebylo vyhověno, neboť se žalobce předtím nedomáhal náhradního volna, jak požaduje zákonná úprava. 3. Žalovaný se s uvedenými závěry služebního orgánu ztotožnil, zdůraznil přitom, že aplikace zvláštního režimu nepřetržitého nasazení není motivována snahou ušetřit finanční prostředky na pokrytí platu vyššího počtu ochránců, nýbrž bezpečnostními riziky, jež se na zvýšený počet ochránců vážou. K proplacení údajně nezákonně nařízené práce přesčas odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ad 11/2020-44, dle něhož je nutno nejprve požádat o náhradní volno. II. Podstatný obsah žaloby 4. Žaloba doručená krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud) dne 9. 1. 2023 obsáhle shrnuje průběh správního řízení, poukazuje přitom na jeho neúměrnou délku, kdy z důvodu opakovaně zrušovaného prvostupňového rozhodnutí správní řízení trvalo více než čtyři roky. 5. Napadené rozhodnutí jakož i jemu předcházející rozhodnutí služebního orgánu jsou dle žalobce nezákonná, a to z důvodu nesprávného skutkového a právního posouzení věci i pro nesprávný postup správních orgánů v průběhu řízení. Důvodem uvedené nesprávnosti je skutečnost, že žalobce plnil službu spočívající v ochraně chráněných osob v režimu nepřetržitého vojenského nasazení, ačkoli se jednalo o plnění standardních služebních úkolů útvaru. Režim nepřetržitého nasazení neměl být v případě plnění těchto úkolů dle žalobce vůbec aktivován, jednalo se o jeho účelové využití ze strany služebních orgánů. Fakticky tak došlo k tomu, že žalobce byl nucen vykonat službu v rozsahu nad základní dobu služby, za kterou neobdržel adekvátní plnění. Žalobce v důsledku toho za období od 1. července 2015 fakticky vykonal několik stovek hodin přesčas, aniž by za to dostal adekvátní protiplnění ve formě proplacení platových náležitostí či adekvátního volna. V této souvislosti žalobce poukázal na diametrální rozdílnost režimu služby v trvání do 48 hodin a nad 48 hodin, neboť v případě služby přesahující 48 hodin má voják nárok na volno v rozsahu větším. V důsledku této rozpornosti tak dochází k nerovnému zacházení s vojáky a znevýhodňuje ty, kteří musí vykonávat službu v režimu nepřetržitého nasazení nad 48 hodin. 6. Z argumentace služebních orgánů v projednávané věci vyplývá, že uznávají, že zákonná úprava neodpovídá potřebám praxe Ochranné služby Vojenské policie, pročež je s ohledem na zavedený úzus v podobě malého počtu členů jednotlivých bezpečnostních ochranných týmů účelově využíváno institutu nepřetržitého nasazení. Takové praxe je však dle žalobce v přímém rozporu s judikaturou správních soudu, a to konkrétně se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020 č. j. 7 As 344/2019-23 a Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019 č. j. 10 Ad 5/2017-45. 7. Žalobce nerozporuje možnost aktivace režimu nepřetržitého nasazení, avšak jedná se o institut výjimečný, který je určený pouze pro specifické situace a nelze jej zneužívat pro plnění standardních služebních úkolů určitého útvaru, například z důvodu poddimenzovanosti. Zabezpečení ochrany a doprovodu chráněných osob je přitom dle žalobce běžným úkolem velitelství ochranné služby vojenské policie a vyplývá ostatně i z její funkční náplně. Pro plnění standardních služebních úkolů je proto dle žalobce třeba využívat ustanovení o standardní základní době služby, nikoli institut svou povahou výjimečný. Tato výjimečnost přitom nemůže být zdůvodněna zavedeným pravidlem tří až pěti ochránců na jednu chráněnou osobu, takové pravidlo nemá dle žalobce žádné zákonné opodstatnění a není možné jej ospravedlňovat komfortem chráněných osob či tvrzením o nebezpečí úniku citlivých informací. Uvedené nepsané pravidlo svědčí spíše o apriorní nedůvěře velitele útvaru k jeho podřízeným. Popsaný „základní postulát“ maximálně tří až pěti ochránců, kteří se ve výkonu služby ochrany a doprovodů vzájemně střídají, nejen že nemá oporu v právních předpisech, ale od počátku je nepřezkoumatelný. Dotčené pravidlo pak nenašlo oporu ani v provedeném výslechu osob, z něj se potvrdilo toliko to, že jde skutečně pouze o zavedenou praxi, která nemá oporu v žádném vnitřním ani jiném předpisu. 8. Uvedený závěr pak dle žalobce přímo podporuje závěr velitele Velitelství ochranné služby Vojenské policie v prvním rozhodnutí vydaném v projednávané věci ze dne 2. 9. 2018, kde výslovně uvedl, že naplnění postulátu o maximálním počtu ochránců nelze pro charakter dané služby zabezpečit jinak než v rámci nepřetržitého nasazení při plnění daného úkolu. Z uvedeného vyplývá, že jde pouze o zvyklost bez jakékoli zákonné opory a jsou tak záměrně porušována ustanovení zákona upravující dobu služby vojáků z povolání. Uvedené konstatování proti právního postupu ze strany velitele pak nebylo vyvráceno ani dokazováním provedeným v průběhu správního řízení. 9. Služební orgány se pak v projednávané věci nevypořádaly a ni se stěžejním argumentem žalobce, jímž odkazuje na závěry informační zprávy pro státního tajemníka od náčelníka Vojenské policie ze dne 24. 2. 2015 a následného stanoviska státního tajemníka ministerstva obrany k této informační zprávě, z nichž se podává záměr využít režimu nepřetržitého nasazení k výkonu ochrany a doprovodu chráněných osob, a to ještě před nabytím účinnosti novely zákona č. 332/2014 Sb. Toto řešení pak mělo být zavedeno za účelem vyřešení problémů s poddimenzovaností bezpečnostních ochranných týmů a ochránců. Tuto poddimenzovanost pak potvrdili i svědci vyslechnutí v průběhu správního řízení. Nepřetržitým nasazením však nelze řešit problém efektivity výkonu služby a využívání lidských zdrojů ani dlouhodobý nedostatek personálních kapacit, což opakovaně potvrdil i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře. 10. Žalobce má za to, že pro nařízení práce přesčas nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť se nejednalo o nepředvídatelné nahodilé a zcela výjimečné situace, avšak docházelo k předem plánovanému a systematickému využívání tohoto institutu, aniž by byl splněn předpoklad důležitého zájmu. Žalobce musel práce vykonat, př