7 Afs 378/2020 — Nejvyšší správní soud

51 Ad 4/2023- 25 - text  7 51 Ad 4/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka a soudců Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Michala Hájka, Ph.D., ve věci žalobce: X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Josefem Kopřivou sídlem Václavské náměstí 709/33, Praha 1 proti žalovanému: Ředitel Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje sídlem Lannova 26, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2023, č. j. ŘKŘ-4899/2023, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2023, č. j. ŘKŘ-4899/2023, a rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 15. 6. 2023, č. j. NŘVS-482/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru (dále jen „náměstek ředitele“) ze dne 15. 6. 2023, č. j. NŘVS-481/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 8. 3. 2022, o doplacení náhrad cestovních výdajů za použití soukromého motorového vozidla. Náhrada cestovních výdajů byla v období od 1. 5. 2020 zkrácena z částek uplatňovaných žalobcem (opravou vyúčtování ze dne 4. 8. 2020). 2. Žalobci byla přiznána náhrada jízdných výdajů podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), v souvislosti s jeho převedením na jiné služební místo, a to rozhodnutím náměstka ředitele ze dne 28. 12. 2010. Žalobce dojížděl ze Suchdola nad Lužnicí do místa výkonu služby – Českých Budějovic. 3. Žalobce nesouhlasil s opravenou výší náhrad jízdného a v žádosti o doplacení těchto náhrad uvedl, že by náhrada cestovních výdajů měla odpovídat ceně dopravního prostředku, který by použil při cestě do služby a zpět, nikoliv ceně nejnižšího jízdného dopravního prostředku na dané trase. Žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že podmínky poskytnutí náhrad výdajů podle § 138 odst. 6 služebního zákona za použití soukromého vozidla byly dohodnuty předem, a to ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku. Jízdné výdaje byly opraveny dle nejekonomičtějšího jízdného na předmětné trase ze Suchdola nad Lužnicí do Českých Budějovic, bez ohledu na časy spojů a ceny jízdného, neboť žalobce konkrétní spoje nevyužíval. II. Shrnutí žaloby 4. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Předně namítl nesprávné právní posouzení věci. Svou argumentaci postavil na znění ustanovení § 138 odst. 6 služebního zákona. Dle uvedeného ustanovení mu měla být poskytnuta náhrada výdajů za použití jiného než služebního silničního motorového vozidla ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy, který by použil, pokud by nejezdil soukromým vozidlem. Uvedl, že do května roku 2020 mu bylo jízdné poskytováno tímto způsobem a teprve od května roku 2020 mu byla náhrada jízdného zkrácena na cenu nejlevnějšího jízdného v obou směrech bez ohledu na časy spojů. 5. Žalobce uvedl, že v souvislosti se změnou způsobu vyúčtování náhrad cestovních výdajů zažádal dne 23. 1. 2021 o písemné vyjádření k cestovním náhradám. Na základě této žádosti bylo zpracováno stanovisko vedoucí odboru personálního krajského ředitelství – posouzení oprav vyúčtování cestovních výdajů ze dne 22. 11. 2021, které je součástí správního spisu. Žalobce brojil proti závěrům obsaženým v tomto stanovisku. Namítal, že se autor tohoto stanoviska v právní úpravě náhrad cestovních výdajů neorientuje. Především nesouhlasil s tvrzením, že si nemohl účtovat cenu jízdného za dopravní spoj, který si sám vybral a shledal za zarážející i úvahu ohledně možnosti služebního funkcionáře stanovit výši náhrad jako určitou „fixní výši náhrad (stanovení paušální náhrady svého druhu)“ za „fiktivní náhradní dopravu“. Poukázal na to, že výše náhrad cestovních výdajů musí odpovídat cenám jízdenek regulérní dopravy při cestě do služby a zpět, tj. nejedná se o žádnou fiktivní náhradní dopravu. Za nepravdivé označil i tvrzení, že „způsob určení výše náhrad přesně odpovídá dohodnutým podmínkám mezi služebním funkcionářem a příslušníky“. Žalobce upozornil na skutečnost, že mezi stranami byl oboustranný souhlas s použitím soukromého vozidla a dohoda o poskytnutí náhrady za cenu jízdenky hromadného dopravního prostředku, nikoliv to, že se mohou dohodnout na jiné ceně jízdenky (levnější). Doplnil, že služební funkcionář nijak nereagoval na jeho námitky s odkazem na § 181 odst. 5 služebního zákona. 6. Dále připomněl, že služební funkcionář musí přihlížet při stanovení podmínek pro přiznání cestovních náhrad k oprávněným zájmům příslušníka dle § 136 odst. 2 služebního zákona. Uvedl, že služební funkcionář sice má možnost podle uvedeného ustanovení stanovit konkrétní spoj, dle Metodiky uveřejněné na stránkách ekonomického odboru Ministerstva vnitra však nelze určit spoj, kterým příslušník nemůže do služby jet, ale spoj, který by při cestě použil. 7. Správní orgány dle žalobce rovněž chybně hodnotily důkazy a nezjistily řádně skutkový stav věci. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Konstatoval přitom totožnost námitek žalobních a odvolacích, pročež v podrobnostech odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. 9. Připomněl, že žalobci vznikl nárok dle § 149 odst. 1 písm. a) služebního zákona na náhradu cestovních výdajů v souvislosti s jeho převedením na jiné služební místo za podmínek a ve výši jako při služební cestě. 10. Podmínky, kterých se žalobce dovolává (srov. § 136 odst. 2 služebního zákona) jsou vypočteny demonstrativně a jsou „technického charakteru“ (např. doba a místo nástupu cesty, způsob dopravy atd.). Z tohoto je patrné, že služební funkcionář se při formulaci podmínek cesty může pohybovat v určitém rámci (žalovaný k tomuto odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010, č.j. 5 Ca 253/2007-24). Doplnil, že se ustanovení podmínek služební cesty využije přiměřeně, jelikož se nejedná o výkon služby, ale cestu do práce a zpět. 11. Žalovaný k odkazované metodice Ministerstva vnitra uvedl, že ministerstvo vydalo pouze Stanovisko ekonomického odboru k poskytnutí náhrad poskytování stravného a náhradě jízdních výdajů při změně služebního poměru podle § 149 služebního zákona, které nemá právní závaznost. IV. Právní hodnocení krajského soudu 12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem souhlas. 13. Žaloba je důvodná. 14. Podstatou sporu v projednávané věci je otázka správnosti postupu služebních orgánů spočívající ve způsobu přiznání cestovních náhrad žalobci dle § 138 odst. 6 služebního zákona, tedy to, zda byl žalobce neoprávněně zkrácen o část náhrady cestovních výdajů. O totožné věci jiného žalobce krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 63 Ad 3/2023-122, ve které shledal žalobu důvodnou a žalobou napadené rozhodnutí zrušil, včetně prvostupňového správního rozhodnutí, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Od zde učiněných závěrů neshledal krajský soud důvod se odchýlit. 15. Pro věc klíčové ustanovení § 138 odst. 6 služebního zákona stanoví, že „[p]oužije-li příslušník se souhlasem služebního funkcionáře při služební cestě jiné než služební silniční motorové vozidlo, lze s ním předem dohodnout též poskytnutí náhrady výdajů za použití silničního motorového vozidla ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy.“ 16. Ve správním spisu je založena žádost žalobce ze dne 6. 5. 2016, o souhlas s použitím soukromého motorového vozidla, která byla schválena služebním funkcionářem ke dni 1. 9. 2016. Z žádosti žalobce o souhlas s použitím soukromého vozidla vyplývá, že žalobce žádal o náhradu výdajů ve výši odpovídající ceně jízdenky hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy bez dalšího bližšího určení konkrétního spoje či podmínek výběru tohoto spoje. K žádosti žalobce doložil výpisy několika spojů jak vlakové, tak autobusové dopravy s různým časovým a cenovým rozpětím. 17. Ze spisu dále plyne, že žalobce si účtoval náhradu za cestu na denní