3 As 321/2019 — Nejvyšší správní soud

57 A 12/2024- 28 - text  11 57 A 12/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Heleny Nutilové, a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: MUDr. V. B. zastoupen advokátem Mgr. Janem Aulickým se sídlem Za Tiskárnou 327, 381 01 Český Krumlov proti žalovanému: Ministerstvo obrany České republiky – ředitel sekce plánování schopností Ministerstva obrany se sídlem Vítězné náměstí 5, 160 01 Praha 6 - Dejvice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2024, č. j. MO 123956/2024-1122, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Dne 12. 4. 2024 byla Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) doručena žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2024, č. j. MO 123956/2024-1122, (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád‏“ nebo „s. ř.“) rozhodnutí Krajského vojenského velitelství České Budějovice o jmenování do vyšší vojenské hodnosti a o udělení vojenského vyznamenání ze dne 5. 12. 2023, č.j. MO 942245/2023-5638, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) zrušeno a řízení zastaveno. 2. Předmětnému řízení před krajským soudem předcházelo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2021, č. j. 3 As 321/2019-41, (dále jen „Rozhodnutí NSS‏“) a rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 21. 6. 2022, č. j. 57 A 1/2022-38. Nejvyšší správní soud uvedl v Rozhodnutí NSS, že není možné věc uzavřít konstatováním, že pro jmenování vojáka ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti chybí použitelná zákonná úprava, a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Zároveň určil existenci mezery v zákoně a stanovil, podle jakého zákona se má tato mezera překlenout. Rozhodnutím zdejšího soudu ze dne 21. 6. 2022 bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost z důvodu absence úvahy o možnosti překlenutí mezery definované NSS a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný byl vázán právním názorem, že žádost žalobce nelze považovat za „samonominaci“, ale za podnět k nominaci jinou osobou. 3. Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, kterou shledává ve třech následujících skutečnostech. 4. V prvé řadě je podle žalobce napadené rozhodnutí nezákonné pro nesprávné právní posouzení existence důvodů pro zrušení prvostupňového rozhodnutí a zastavení řízení. S tím souvisí i dle žalobce mylný závěr žalovaného, že na řízení o jmenování žalobce – vojáka ve výslužbě, do vyšší hodnosti se nepoužijí ustanovení správního řádu, kdy toto žalovaný odůvodňuje odkazem na analogickou aplikaci § 5a odst. 4 zákona č. 170/2002 Sb., o válečných veteránech, (dále jen „zákon o válečných veteránech“), přičemž postupuje obdobně jako v Rozhodnutí NSS pojednávající o nutnosti překlenutí mezery v zákoně pomocí § 5a odst. 2 zákona o válečných veteránech. Tato skutečnost je dle žalobce důvodem, proč bylo napadené rozhodnutí vydáno, prvostupňové rozhodnutí zrušeno a celé řízení zastaveno. 5. Žalobce souhlasí s napadeným rozhodnutím v tom, že existuje mezera v zákoně týkající se možnosti povyšování vojáků ve výslužbě do vyšší vojenské hodnosti. Je si taktéž plně vědom závazného stanoviska Nejvyššího správního soudu o jejím překlenutí za použití analogie legis aplikací § 5a odst. 2 zákona o válečných veteránech. Nicméně žalobce poukazuje na neexistenci vyjádření Nejvyššího správního soudu či zdejšího krajského soudu o tom, že by měla být aplikována všechna ustanovení zákona o válečných veteránech na daný stav, či jen fakticky hmotně právní ustanovení. Žalobce proto nesouhlasí s tím, že (pouze) na základě rozšíření rozsahu analogie legis nad soudy určenou míru, bylo analogicky použito i ustanovení § 5a odst. 4 zákona o válečných veteránech, vylučující použití správního řádu, pročež bylo celé řízení zastaveno. 6. Žalobce připomíná, že analogie je sama o sobě skutečností ultima ratio, a proto má být její aplikace velmi pečlivě zvažována a použita jen v nezbytných případech. Je také podle žalobce nutné zabývat se mezí analogie, tj. v jak velkém rozsahu ji využít. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1662/2005, který uvádí, že mezera v zákoně je věc zákonem neupravená a má být vyplněna za pomoci analogie legis (analogie zákona). Až v případě, že postup argumentem per analogiam legis nebyl úspěšný, tak se má mezera překlenout za pomoci aplikace argumentu per analogiam iuris (analogie práva). Zároveň žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, Pl. ÚS 21/04, kde Ústavní soud omezil možnosti dotváření práva, pokud jde o procesní otázky tak, že k dotváření práva může dojít pouze v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a může se tak dít pouze ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení. Na základě toho má žalobce za to, že žalovaným použitá analogie legis by se měla omezit pouze na hmotněprávní ustanovení § 5a odst. 2 zákona o válečných veteránech. Procesní ustanovení § 5a odst. 4 zákona o válečných veteránech by se však již požít nemělo, neboť neaplikací správního řádu je žalobce připraven o možnost dvouinstančního rozhodování o jeho právech a povinnostech a může jej to vylučovat ze soudního přezkumu. Takový postup pak není jednáním (aplikací analogie) ve prospěch účastníka řízení a jde tak o odepírání přístupu žalobce k právu. 7. Žalobce tvrdí, že ostatní právní předpisy jako jsou branný zákon, zákon o vojácích z povolání apod., aplikují na řízení při rozhodování o povýšení správní řád. Pokud je jeho aplikace vyloučena v zákoně o válčených veteránech, analogicky aplikovatelném na rozhodování o povýšení vojáků v záloze, nelze dle žalobce na základě analogie legis vyloučit použití správního řádu na řízení o jmenování vojáků v záloze do vyšší vojenské hodnosti a v případě opaku namítá žalobce rozpor ustanovení § 5a odst. 4 zákona o válečných veteránech s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 8. Druhou námitkou žalobce ohledně nezákonnosti napadeného rozhodnutí je nesprávné právní posouzení žádosti žalobce o povýšení jako zjevně právně nepřípustné dle § 66 odst. 1 písm. b) s. ř., pročež nebylo podle žalovaného možné o žádosti rozhodnout a z tohoto důvodu celé řízení zastavil. Žalobce se zde odkazuje na své již uvedené námitky nezákonnosti použití analogie legis na procesní předpisy (viz odst. 5-7 tohoto odůvodnění) a dodává, že jeho žádost nelze považovat za zjevně právně nepřípustnou. Toto své tvrzení podkládá také konstatováním skutečnosti, že až dosud se správní orgány včetně soudů chovaly a jednaly způsobem, jako by se o správní řízení jednalo. Tímto svým jednáním tak soustavně utvrzovaly žalobce, že se jedná o řízení, na které se správní řád aplikuje. Neaplikaci správního řádu pak žalobce považuje za neústavní upírání mu přístupu k právu (viz odst. 6 tohoto odůvodnění). 9. Třetí námitku nezákonnosti napadeného rozhodnutí žalobce spatřuje v posouzení návrhu žalobce na povýšení jako podnětu k nominaci jinou osobou. Žalobce namítá, že žalovaný své rozhodnutí nesprávně zakládá na ustanovení článku 6 rozkazu ministra obrany č. 48/2017 Věstníku MO – Jmenování válečných veteránů do vyšších vojenských hodností (dále jen „RMO 48/2017“). Rozkaz ministra obrany je však pouhým interním předpisem bez právní závaznosti, neboť se nejedná o všeobecně závazný podzákonný právní předpis, ale jen o interní směrnici. Podle žalobce tak „ze zákonného předpisu není vyloučena okolnost návrhu na nominaci /povýšení/ osobou, která toto navrhuje a nelze proto aplikovat citovaný interní předpis, který není vydán ani na základě zákona ani v jeho mezích a z tohoto důvodu nelze jeho žádost chápat jako právně. [Citace byla do textu převzata v doslovném znění. Ať už měl žalobce v úmyslu zakončit tuto větu jakkoli, neučinil tak a soud je dalek vkládat žalobci jakékoliv myšlenky do jeho vyjádření (žaloby).] Vyloučení žádosti žalobce /samotného/ o povýšení jeho osoby do vyšší vojenské hodnosti není vyloučeno žádným právním předpisem.“ Zákon (§ 5a odst. 2 a 3 zákona o válečných veteránech) naopak zakotvuje pouze to, kdo válečného veterána ustanoví do vyšší vojenské hodnosti, nikoli kdo jeho nominaci navrhne. Výjimkou je hodnost generála, což ovšem není žalobcův případ. 10. Závěrem žaloby žalobce shrnuje, že prvostupňové rozhodnutí mělo být zrušeno ne z důvodu neaplikovatelnosti správního řádu, ale z meritorních důvodů, které žalovaný nijak neposuzoval. A „[p]rotože nebylo prvostupňové rozhodnutí posuzováno z meritorních důvodů, považuje jej žalobce za nepřezkoumatelné, což rovněž namítá.“ 11. Z těchto výše popsaných důvodů žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného a prvostupňové rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. II. Vyjádření žalovaného 12. Z níže popsaných důvodů