9 As 23/2021 — Nejvyšší správní soud

63 A 31/2024- 71 - text  11 63 A 31/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: městys Čestice, IČO 00251089 sídlem Čestice 1, 387 19 Čestice zastoupen spol. ČEVAK a. s., IČO 60849657 sídlem Severní 2264/8, 370 10 České Budějovice zastoupené JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D. sídlem Kaizlovy sady 434/13, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: Povodí Vltavy, státní podnik sídlem Holečkova 3178/8, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2024, č. j. KUJCK 96433/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Předmětem sporu je stanovení emisního limitu „celkový fosfor“ pro bodový zdroj znečištění – ČOV Čestice, která spadá do kategorie 500 EO. 2. Městský úřad Strakonice, odbor životního prostředí (dále jen „vodoprávní úřad) rozhodnutím ze dne 31. 1. 2024, č. j. MUST/005526/2024/ŽP/Před, změnil své rozhodnutí vydané dne 12. 12. 2013, o vypouštění odpadních vod z ČOV Čestice do vod povrchových tak, že žalobci k jeho žádosti ze dne 25. 7. 2023 povolil nakládání s vodami, tj. vypouštění odpadních vod z ČOV Čestice do vod povrchových na dobu od 1. 1. 2024 do 31. 12. 2032 s tím, že nově stanovil limit maximálního znečištění Pcelk průměr „p“ 2 mg/l; „m“ 5 mg/l a t/rok 0,220. Ke stanovení limitu pro vypouštění fosforu došlo na základě stanoviska Povodí Vltavy, kterým byl požadován trvalý provoz zařízení k chemickému srážení fosforu včetně stanovení limitu Pc prům. 2 mg/l; „m“ 5 mg/l a t/rok 0,220. Prvostupňový orgán při stanovení emisního limitu Pcelk vycházel z § 38 odst. 10 a 12 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „vodní zákon“), které umožňují stanovit v povolení přísnější limity, než jsou limity stanovené v odst. 10. Emisní limit vypouštěného znečištění – celkový fosfor byl stanoven za účelem dosažení cílů ochrany vod přijatých v plánu dílčího povodí Horní Vltavy. Vodoprávní úřad dospěl k závěru, že „[e]misní limity sice nesmí být přísnější než hodnoty dosažitelné při použití nejlepších dostupných technik v oblasti zneškodňování odpadních vod (tzv. BAT limity), ale hodnoty uvedené v příloze č. 7 nařízení vlády č. 401/2015 Sb., jsou zastaralé a brání dosažení cílů dobrého stavu/potenciálu dotčených útvarů povrchových vod“. 3. Žalobce v odvolání proti rozhodnutí vodoprávního úřadu uvedl, že pro příslušnou kategorii ČOV do 500 EO nařízení vlády č. 401/2015 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech (dále jen „nařízení vlády č. 401/2015 Sb.“), nestanovuje požadavek na odbourání fosforu. Ačkoli je dle § 38 odst. 12 vodního zákona a § 5 odst. 4 nařízení vlády č. 401/2015 Sb., možné stanovit další emisní limity, ty nesmí být přísnější než hodnoty dosažitelné při použití nejlepších dostupných technologií v oblasti zneškodňování vod, tj. nejvýše hodnot stanovených v příloze č. 7 uvedeného nařízení vlády. 4. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí vodoprávního úřadu potvrzeno. Žalovaný se neztotožnil s žalobcem v tom, že by bylo možné hodnoty uvedené v příloze č. 7 nařízení vlády č. 401/2015 Sb. posuzovat i jako hodnoty dosažitelné při použití nejlepších dostupných technik v oblasti zneškodňování odpadních vod. Aplikované ust. § 38 odst. 12 vodního zákona váže přísnost limitů k hodnotám dosažitelným nejlepšími dostupnými technikami (s odkazem na zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci), zatímco v ust. § 38 odst. 10 vodního zákona zmiňované nejlepší dostupné technologie navazují na nařízení vlády č. 401/2015 Sb., tedy i na jeho Přílohu č. 7. Jedná se o odlišné pojmy, které nelze zaměňovat, a proto nelze v případě žalobce aplikovat maximální limity dle Přílohy č. 7. Ta navíc nereaguje pružně na vývoj v oblasti nejlepších dostupných technik. Dosažení nejlepších dostupných technik je jedním z nejvýznamnějších nástrojů k ochraně životního prostředí a při jejich hodnocení se vychází zejména z technické úrovně zařízení. V rámci tohoto hodnocení jsou podstatné plány snižování emisí, plány odpadového hospodářství atd. Samotný pojem „nejlepší dostupné techniky“ je obsažen v § 2 písm. e) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, emisní standardy však tento zákon nestanoví. Žalovaný proto vycházel z rozhodnutí Komise 2016/902, kterým se stanoví závěry o nejlepších dostupných technikách (BAT) pro společné systémy čištění odpadních vod a odpadních plynů a nakládání s nimi v odvětví chemického průmyslu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU. Rozhodnutí Komise v Tabulce 2 hodnoty BAT-AEL stanovuje roční průměr 0,50 – 3,0 mg/l. II. Shrnutí žaloby 5. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 24. 10. 2024 je namítána nezákonnost rozhodnutí žalovaného i vodoprávního úřadu, kteří dle žalobce nesprávně vyložili pojmy „nejlepší dostupné technologie“ a „nejlepší dostupné techniky“; chybně aplikovali vztah právních předpisů a plánů povodí ve spojení s listy opatření coby opatřeními obecné povahy. 6. Žalobce se s žalovaným ztotožnil v tom, že oba pojmy jsou odlišné a nelze je zaměňovat, je však třeba jim přiznat jiný význam, než činí žalovaný. Oba pojmy jsou vzájemně propojené a podmíněné a dle žalobce je pojem „technologie“ podřazený pojmu „techniky“, což plyne z definice nejlepší dostupné techniky vymezené v § 2 písm. e) zákona č. 76/2002 Sb. Tento výklad tak dle žalobce vede k závěru, že pravidla vztahující se k nejlepším možným technologiím je třeba vztáhnout i na nejlepší možné techniky. 7. Žalovaný nesprávně vztáhnul pojem nejlepších možných technik, resp. technologií, k provozu průmyslových a zemědělských zařízení. ČOV Čestice ovšem takovým zařízením není a jedná se tak o věcnou chybu žalovaného zakládající vnitřní rozpornost. Žalovaný totiž připouští aplikací standardů, jež se na žalobce vůbec nevztahují. 8. Žalovaným uváděné rozhodnutí Komise nelze vztahovat na ČOV Čestice, neboť to je závazné pouze v předmětné věci. Žalovaný pak sám ve svém rozhodnutí připouští, že rozhodnutí Komise neobsahuje referenční dokument BAT vztahující se k čištění komunálních odpadních vod. 9. Žalobce se dále neztotožnil se závěry žalovaného, podle kterých emisní hodnoty uvedené v Příloze č. 7 nepředstavují překážku pro stanovení limitů přísnějších, neboť tyto hodnoty se na projednávaný případ nevztahují, pokud zákonodárce odlišil pojem „nejlepší dostupné technologie“ a „nejlepší dostupné techniky“. Dle žalobce by v případě takového výkladu záleželo pouze na vůli exekutivy, zda se rozhodne obecně závazný prováděcí předpis aplikovat či nikoli. Toto však není v kompetenci správních orgánů. Žalobce s odkazem na závěry doktríny poukázal na shodnou závaznost nařízení jako zákona, odlišná je toliko specializace úpravy. Stanovení ukazatelů a hodnot přípustného znečištění vod prostřednictvím podzákonného předpisu hodnotí žalobce jako legitimní s ohledem na laicky obsazené parlamentní těleso. Správní orgány tak nemohou stanovovat, kdy se těmito limity budou řídit a kdy nikoli, resp. zda jsou tyto limity z jejich pohledu zastaralé či nikoli. To vše bez ohledu na to, zda zákon obsahuje odkaz na nařízení vlády či nikoli. Odpovědnost za aktuálnost právní úpravy nese vláda ČR. Pokud má vodoprávní úřad pochyby o aktuálnosti současných požadavků, měl by aktivovat příslušné normotvorné iniciativy a nikoli se sám z důvodu tvrzené zastaralosti právní úpravy rozhodnout tuto neaplikovat. 10. Stejně tak v případě závaznosti zmíněných regulativů vůči plánům povodí vydaným formou opatření obecné povahy platí, že správní orgán je při jejich tvorbě vázán závaznou právní úpravou. Tyto dokumenty tak musejí odpovídat celkovému regulativnímu dopadu obou obecně závazných předpisů upravujících předmětnou oblast (tj. vodního zákona a nařízení vlády č. 401/2015 Sb.). V této souvislosti žalobce dále uvedl, že pouze Příloha č. 1 nařízení (emisní standardy ukazatelů) může být předmětem další modifikace ze strany plánů povodí. 11. Žalobce shrnul, že úpravu emisních limitů bylo možné realizovat pouze v mezích stanovených nařízením vlády č. 401/2015 Sb., resp. do mezních limitů stanovených Přílohou č. 7 tohoto nařízení. Skutečnost, že zákon hovoří o nejlepší dostupné technice i technologii na tom nic nemění, protože zákonodárce zjevně vycházel z toho, že pojem nejlepší dostupné techniky zahrnuje i použitou technologii. 12. Ze všech uvedených důvodů je navrhováno napadené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející r